Jižní provincie al-Suvajda, jejíž obyvatelé pocházejí především z drúzské menšiny, je v současné době svědkem protestů nebývalého rozsahu.
Autor: Aymenn Jawad Al-Tamimi, The Gatestone Institute, 15. září 2023
Sýrie je zjevně na pokraji zhroucení, pokud jde o ekonomiku a humanitární situaci.
Jižní provincie země al-Suvajda‘, jejíž obyvatelstvo pochází především z drúzské menšiny, je v současné době svědkem protestů nebývalého rozsahu. Zatímco dříve se v provincii konaly protesty motivované především zhoršující se hospodářskou a životní situací v zemi, nyní jsou tyto protesty v provincii mnohem rozsáhlejší a mají větší rozsah.
V těchto protestech také došlo k určité změně paradigmatu: hlavní původní požadavky na zlepšení ekonomické a životní situace podpořily tři hlavní náboženské autority drúzské komunity v Sýrii.
Výzvy k odstoupení vlády, k odchodu prezidenta Bašára Asada a k politickému přechodu jsou nyní silnější a převažují. V několika lokalitách v provincii, která je od začátku nepokojů a občanské války v roce 2011 formálně pod kontrolou vlády, demonstranti uzavřeli sídlo strany Baas a odstranili portréty Asada a jeho otce Háfeze al-Asada.
Ačkoli jsou tyto protesty samy o sobě pro provincii pozoruhodné, pokud jde o počet účastníků, jejich vytrvalost a to, jak otevřeně volají po politické změně, vyvolávají otázku, zda představují potenciál pro skutečnou změnu „statu quo“ v Sýrii od jara 2020. Jakkoli lze s protesty sympatizovat, je nepravděpodobné, že by mohly situaci významně změnit. Protestujících, ačkoli jsou nesmírně odvážní, je příliš málo a mají jen malé páky.
Současný status quo znamená, že Sýrie je fakticky rozdělena na tři hlavní zóny: většinu země, kterou drží vláda v Damašku podporovaná Ruskem a Íránem; severovýchod, který drží Američany podporované Syrské demokratické síly (druhá největší zóna kontroly); a části severozápadu a severu země na hranicích s Tureckem a v jejich blízkosti, které kontroluje řada povstaleckých frakcí, jež jsou v různé míře podporovány Tureckem.
To, co udržuje frontové linie od jara 2020 zmrazené, jsou dohody mezi hlavními zahraničními mocnostmi zapojenými do války, jakož i politika odstrašování prostřednictvím umístění zahraničních jednotek v těchto zónách kontroly. Nejdůležitější se v tomto ohledu zdá být dynamika Turecka a Ruska, zatímco americký vliv je mnohem omezenější.
Současně všechny hlavní zóny zaznamenávají střety na nízké úrovni podél svých frontových linií a pociťují obavy o vnitřní bezpečnost. Například Syrské demokratické síly, kterým dominují kurdské kádry napojené na Stranu kurdských pracujících, se potýkají s pokračujícím povstáním Islámského státu a v poslední době se musely vypořádat s povstáním arabských kmenových elementů na východě země.
Podobně jižní provincie Derá, která sousedí s provincií al-Suvajda a která se v roce 2018 formálně vrátila celá pod kontrolu syrské vlády, zaznamenává pravidelné případy atentátů a bombových útoků, z nichž některé lze připsat Islámskému státu, zatímco jiné, pokud jde o odpovědnost, zůstávají nejasné.
Pro syrskou vládu však dnes nejsou hlavním problémem vojenské fronty a vnitřní bezpečnost, ale spíše zhoršování ekonomiky a s tím související pokles životní úrovně. Nejzřetelnějším důkazem tohoto poklesu je pokles hodnoty syrské libry. Od začátku války neustále klesala, ale koncem roku 2019 nabrala prudký obrat k horšímu.
Tento strmý pokles pokračuje i přes několik krátkých přestávek; měna se nyní nachází na rekordně nízkých hodnotách vůči americkému dolaru. V roce 2010 se kurz pohyboval kolem 50 syrských liber za dolar, nyní se kurz pohybuje kolem 15 000 syrských liber za dolar.
Žádná skutečná řešení
O příčinách tohoto poklesu se vedou rozsáhlé debaty, ale zdá se být zřejmé, že jej lze z velké části přičíst hospodářské izolaci syrské vlády a nedostatku tvrdé měny. Přestože vláda kontroluje nejdůležitější města v zemi a jediný přístup ke Středozemnímu moři podél severozápadního pobřeží, čelí rozsáhlým západním hospodářským sankcím; nemá prospěch z hlavních ropných aktiv, která drží Syrské demokratické síly, a přes pozemní hranici se sousedním Jordánskem na jihu zaznamenává pouze okrajový obchod.
Syrská vláda má také velmi malou kontrolu nad svou rozsáhlou severní hranicí s Tureckem, které by mohlo být hlavním obchodním partnerem vlády.
Izolace syrské vlády také znamenala, že se její ekonomika stále více proplétala s ekonomikou sousedního Libanonu, který rovněž čelí nejvážnější hospodářské krizi od konce libanonské občanské války v roce 1990 a zaznamenal také prudký pokles hodnoty své měny.
Syrská vláda zatím nemá žádné skutečné řešení svých hospodářských potíží. Nabízí opatření, jako je zvýšení platů státních zaměstnanců, vojáků a důchodců, a zároveň snižuje dotace na pohonné hmoty.
Ačkoli normalizace vztahů mezi arabskými státy a Sýrií (v první řadě ztělesněná návratem Sýrie do Ligy arabských států) přitáhla značnou pozornost médií, je pravděpodobně nereálné očekávat, že tento vývoj povede k náhlému obratu v ekonomické situaci syrské vlády. Vláda nedostane od arabských států nebo mezinárodního společenství obecně v krátké době almužnu v podobě miliard dolarů pomoci a zahraničních investic a Damašek jí za to nic nedá.
Do té doby je jakákoli koncepce normalizace vztahů s Tureckem ještě na dlouhé cestě, přičemž zásadním sporným bodem je skutečnost, že vláda v Damašku by chtěla, aby Turecko souhlasilo se stažením vojsk ze syrského území, zatímco Turecko o to podle všeho nemá zájem ani v blízkém, ani ve střednědobém horizontu.
Málokdo v oblastech ovládaných vládou by popřel, že hospodářská situace a situace v oblasti obživy je obtížná. Je běžné vidět, jak si tam lidé na Facebooku vybíjejí frustraci z kvality poskytovaných služeb, rostoucích cen zboží, vnímání korupce atd. Názory na příčiny těchto potíží se však různí. Někteří viní západní ekonomické sankce vůči Sýrii, jiní vidí ekonomické problémy jako vzniklé zevnitř. Někteří obviňují vládu z korupce, ale kritiku samotného Asada považují za červenou čáru: zdá se, že podle nich dělá vše, co může, aby se snažil zemi pomoci – a přitom je obklopen zkorumpovanými úředníky.
Žel pokusit se zjistit, jaká část lidí se hlásí k jakým názorům, je prakticky nemožné: neexistují žádná spolehlivá data z průzkumů veřejného mínění a lze pochybovat, že by někdo mohl za současných okolností takové průzkumy provádět.
Přesto lze z kvalitativního hlediska říci, že v al-Suvajdě je kritika Asada menší červenou linií než v jiných oblastech, které zůstaly po celou dobu války pod kontrolou vlády. Kromě současného zhoršení ekonomické situace i životní úrovně zde již dlouho panuje nespokojenost s vnímanou marginalizací jižní provincie z hlediska ekonomiky a rozvoje.
Kromě toho se objevují stížnosti na brannou povinnost; konspirační teorie, že se vláda spolčila s Islámským státem a umožnila této skupině v roce 2018 zaútočit na východní část provincie, přičemž při tom zabila stovky Drúzů; stížnosti na šíření drog v al-Suvajdě a využívání provincie jako brány pro jejich pašování do Jordánska. Poslední ekonomická rozhodnutí vlády zvýšit platy státním zaměstnancům, vojákům a důchodcům a zároveň snížit dotace na pohonné hmoty se stala podnětem k protestům v provincii, které jsou ještě větší než dříve.
Povedou protesty ke změně?
Přesto je důležité realisticky posoudit, čeho mohou tyto protesty dosáhnout. Protestující jsou prozatím odhodláni udržet hnutí občanské neposlušnosti, které je pokojné. Nezdá se, že by existoval plán zahájit ozbrojené povstání a vytvořit z provincie samostatnou vzbouřeneckou enklávu podobnou enklávám podporovaným Tureckem na severozápadě.
Syrská vláda navíc zaujímá vůči protestům nekonfrontační postoj. Zdá se, že vláda vydala obecné pokyny svým bezpečnostním složkám v provincii, aby se držely při zemi a nezahájily palbu ani nepodnikly žádná represivní opatření, pokud nebudou napadeny.
Ve skutečnosti zůstávají tyto protesty v širším měřítku jen okrajovou vzpourou a je nepravděpodobné, že by samy o sobě mohly vládu svrhnout a vést ke skutečným změnám. Ve skutečnosti existují pouze dva způsoby, jak může být Asad svržen: buď bude svržen vojensky (o čemž neuvažuje žádná mezinárodní mocnost), nebo pokud se elity, které podporují jeho vládu, rozhodnou, že jeho prezidentství již nemá cenu udržovat. Navzdory zhoršování syrské ekonomiky a životní úrovně se zdá, že ti, kteří jsou Asadovi nejblíže a kteří by mohli dosáhnout jeho odstranění zevnitř, jsou situací buď z velké části nedotčeni, nebo z ní možná dokonce těží.
Aby měly protesty „al-Suvajda“ nějakou šanci na uskutečnění změny, musely by se proměnit v rozsáhlé protestní hnutí a nepokoje v celé vládou ovládané Sýrii, včetně oblastí, jako je hlavní město Damašek a pobřežní oblasti, které po celou dobu války sloužily jako klíčové oblasti podpory vlády.
Tyto protesty zase vyvolávají otázku účinnosti probíhajících západních sankcí vůči syrské vládě. Optimističtější představa by protesty viděla tak, že přinášejí přesně ty výsledky, které sankce zamýšlely: zhoršení ekonomiky a životní úrovně, nespokojenost obyvatelstva s tímto zhoršením, nepokoje, a tím i určitý druh tlaku, který by vedl vládu k souhlasu s mírovou politickou transformací.
Je však nepravděpodobné, že by tyto sankce těchto výsledků dosáhly. Místo toho se setkáváme s imisemi obyvatelstva, které není schopno udělat mnoho pro zlepšení svého údělu, s výbuchy nakonec neúčinných protestů, s pokračujícím odlivem lidí ze Sýrie, kteří se snaží migrovat do jiných zemí v regionu a do Evropy, a s přetrvávajícím rozdělením země na hlavní zóny kontroly.
Větší zaměření na zastavení kolapsu země z hlediska humanitární situace by jistě mohlo pomoci – pokud by se vynechali „prostředníci“. Světový potravinový program OSN (WFP) se nyní potýká s mnohem větším nedostatkem finančních prostředků, pokud jde o požadavky na financování a skutečné financování operací WFP v Sýrii, což má za následek, že v červenci byla v Sýrii snížena měsíční pomoc pro 2,5 milionu lidí. Důležitým důvodem tohoto snížení je podle zprávy o Sýrii snížení amerického příspěvku do globálního rozpočtu WFP. Vyrovnání tohoto výpadku by přineslo alespoň krátkodobou úlevu.
Sankce – nepochybně dobře míněné s cílem zabránit vládám v dalším brutálním zacházení s vlastním lidem a povzbudit vedení k demokratické formě vlády – zřejmě jednoduše nefungují. Zaprvé, pro hladovějící lid je těžší povstat proti diktatuře; často je příliš zaneprázdněn sháněním jídla a každodenní snahou přežít, navíc má pochopitelný strach z represí. Země jako Rusko a Írán, jak dobře víme, nacházejí způsoby, jak sankce obejít; jinak obyvatelstvo hladoví, zatímco vůdci si dál žijí v lhostejném pohodlí.
Realističtější přístup by možná mohl být následující: namísto vázání sankcí na vágní naděje na politickou transformaci by sankce mohly být naopak spojeny s konkrétnějšími ústupky, jako je seriózní úsilí v boji proti obchodu s drogami, propuštění politických vězňů atd.
V opačném případě sankce často přinášejí pouze trestající poselství, které je sice pro diktátory, jako je Asad, pochopitelné, ale ve skutečnosti nepřináší nic, co by se týkalo odpovědnosti, změny nebo zlepšení osudu Syřanů, jako jsou protestující v al-Suvajdě.
Aymenn Jawad Al-Tamimi je překladatel z arabštiny a redaktor v Castlereagh Associates (poradenská společnost zaměřená na Blízký východ), spolupracovník Middle East Forum a spolupracovník Royal Schools of Music.
