Úvod: Trochu faktografie a historie
Jeruzalém je rozlohou a počtem obyvatel největší město Izraele. Má rozlohu 125,1 km2 a žije zde více než 850 000 obyvatel. Izrael a Palestina považují Jeruzalém za své hlavní město, většina států však jako hlavní město Izraele uznává Tel Aviv-Jaffa. Současný Jeruzalém se rozrůstá daleko za hranicemi Starého Města.
Historie města začala v hluboké minulosti, sahá až do 4. tisíciletí před naším letopočtem a díky tomu je Jeruzalém jedno z nejstarších měst na světě. Jeruzalém je město, které nemá na světě sobě rovné, je totiž:
– nejsvětější místo judaismu a duchovní centrum židovského národa
– město, kde se nachází množství významných starověkých křesťanských míst a
– třetí nejsvětější místo islámu.
Nejsvětější místa všech těchto tří monoteistických náboženství se rozkládají ve Starém Městě na celkové rozloze necelého jednoho čtverečního kilometru a zahrnují:
– Chrámovou horu – Židé, místo vybudování a skázy prvního chrámu
– Západní zeď – Židé, jediný dochovaný pozůstatek Druhého chrámu
– bazilika Svatého hrobu – křesťané
– Skalní dóm – muslimové
– mešitu al-Aksá – muslimové
Staré město, které je společně s jeruzalémskými hradbami zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, se tradičně dělí do čtyř čtvrtí. Tedy arménskou, křesťanskou, židovskou a muslimskou. O významu města svědčí i to, kolikrát bylo v ohni války. Jeruzalém byl v průběhu toku času 2x úplně zničen, 23x obléhán, 52x napaden a 44x dobyt.
Dnes zůstává status Jeruzaléma jedním z klíčových problémů izraelsko-palestinského a šířeji izraelsko-arabského konfliktu a dnes i izraelsko-muslimského konfliktu. Izraelská anexe východního Jeruzaléma byla označena mezinárodními společenstvími za okupaci a opakovaně kritizována Organizací spojených národů. Právě východní Jeruzalém je považován Palestinskou autonomií za hlavní město jejich budoucího státu. V důsledku rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 478 z roku 1980 přesunula většina států světa svá velvyslanectví mimo Jeruzalém.
Novověk a moderní dějiny
Roku 1517 padl Jeruzalém do rukou Osmanské říše. Jeho dosavadní držitelé, egyptští mamlůkové, byli muslimští vojáci, původně otroci, teří tvořili egyptské vojenské jednotky. Několikrát se jim podařilo převzít moc a tak v roce 1291 ovládla Svatou zemi mamlůcká dynastie Bahri. Za jejich vlády se stal islám v Palestině většinovým náboženstvím. Nový vládce Jeruzaléma, sultán Selim I., zajistil, že město vkročilo do období rozkvětu.
Sultán Selim I. vybudoval dodnes dochované jeruzalémské hradby, obnovil tvrz a Davidovu věž. Koncem 16. století však zeslábla moc centrální vlády Osmanské říše a naopak vzrostla moc lokálních vládců, což vedlo k pustnutí celé Palestiny. To se přirozeně odrazilo i v Jeruzalémě, kde se velké části uprostřed města vylidnily.
Na počátku 19. století čítalo obyvatelstvo Jeruzaléma asi 9 000 lidí. Historici odhadují, že to bylo asi 4 tisíce muslimů, 3 tisíce křesťanů a 2 tisíce židů. Veškerá populace žila doposud uvnitř hradeb Starého Města, jež tvořily čtyři čtvrti, tak jak jsem uvedl výše. I přes mírnou imigraci Židů z východní Evropy však město stále leželo ve stavu latentního úpadku.
Změnu přinesl až nový správnní systém, který zavedl Ibrahím Álí poté, co s egyptským vojskem roku 1931 dobyl Palestinu. Stalo se v průběhu První egyptsko-otomanské války.
Obraz Ibrahíma Álího, Paši – byla to asi impozantní osobnost
Egypťané dokázali v zemi zajistit bezpečnost, pacifikovat odbojné kmenové klany a podpořit rozvoj zemědělství a obchodu. Jednou z nejdůležitějších událostí se pro Jeruzalém během egyptské vlády stala imigrace asi 1 500 Židů, kteří přišli ze zěmětřesením poničeného Safedu v dnešním severním Izraeli, a tím se Židé stali v Jeruzalémě nejsilnější náboženskou skupinou, bylo jich: 5 000 oproti 4 500 muslimům a 3 500 křesťanům.
Územní rozmah Egypta na úkor Otomanské říše po první egyptsko-otomanské válce
Jenže už roku 1840 přispěchala na pomoc Osmanské říši Anglie a další evropské mocnosti a vytlačily Egypt z Palestiny. Osmané sice od Egypťanů převzali moderní správní systém Palestiny, nedokázali již však zajistit v zemi bezpečnost, takže boje kmenových náčelníků se obnovily a země byla opět uvržena na cestu stagnace. Možná znáte úsloví o „tureckém hospodaření“. Jestli toto není důkaz, že občas platí, tak už nevím co ano.
Osmanská říše si byla vědoma, že vládu nad Palestinou ji získaly zpět evropské mocnosti, začala proto zavádět reformy a zaujala také liberálnější přístup k menšinám. Evropské státy si navíc mohly dovolit stále více zasahovat do vnitřních záležitostí říše. V samotném Jeruzalémě se to projevilo příchodem evropských konzulů do Jeruzaléma, pod jejichž ochranou si v tomto městě zřídil své sídlo také anglikánský biskup a řecký i latinský patriarcha a misijní organizace vybudovaly nemocnice a školy. V důsledku zlepšení dopravního spojení Palestiny s Evropou a rostoucích represí v Rusku, kde Židé čelili vlně represí a pogromů, přicházelo do Palestiny stále více Židů z východní Evropy. Tedy aškenázských Židů, kterým nakonec zajišťoval právní ochranu zejména britský konzulát. Židovské obyvatelstvo se tak začalo diferencovat. Místně dlouhodobě usedlí sefardští Židé totiž byli zpravidla osmanskými občasny a disponovali tudíž značně většímy právy než Aškenázové, kteří například jakožto cizinci nemohli nakupovat nemovitosti. Aškenázské Židy proto podporovali Židé z jejich domovských zemí skrze fondy, nazývané chaluka. Ale tak nějak se tady zastavil čas.
V roce 1898 se uskutečnila v Jeruzalémě návštěva německého císaře Viléma II. Šlo mu o jedno – dlouhodobou strategií narušit dobré vztahy mezi Velkou Británií a Osmanskou říší a tím zde zapustit své kořeny pro budoucnost.
O 16 let později slavil císař zásadní úspěch. Osmanská říše se přidala na stranu centrálních mocností a uzavřela spojení mezi Středozemním a Černým mořem. Zdroje ropy pro britské impérium byly vážně ohroženy a bylo jasné, že zde vzniklo nové bojiště, které bude vázat mnoho sil a prostředků. Turecko, jak budu říši nazývat pro zjednodušení, si vedlo se střídavými výsledky:
– útok na Egypt a Suezský průplav skončil krachem
– vylodění na Geliboli a následné námořní operace skončily pro Brity a Francouze katastrofálním debaklem
– povstalí Arabové, podněcovaní mimořádnou osobností Thomase Edwarda Lawrence, britského vojáka, cestovatele a arabisty, způsobili mnoho škod, ale hlavně velmi otřásli prestiží říše a sultána v celém muslimském světě tím, že dobyli Mekku.
Zde je fotografie tohoto neobyčejného muže
Lawrence už jako student historie v Oxfordu podnikl několik dobrodružných cest do Sýrie a Palestiny, zúčastnil se vykopávek v Iráku, kde se naučil arabsky a sblížil se s kočovnými beduíny. Roku 1914 se zúčastnil archeologické a kartografické výpravy na Sinajském poloostrově a pracoval jako rezident archeologické a kartografické výpravy na Sinajském poloostrově a pracoval jako rezident britské rozvědky v Káhiře. Když šerif Hussein vyhlásil v červnu 1916 povstání beduínů proti Osmanské říši, stal se Lawrence jeho styčným důstojníkem. Shodou okolností se jeho protihráčem na turecké straně stal český arabista a současně jezuita, rakousko-uherský podmaršálek Alois Musil. Alois Musil je pro nás krajně zajímavá osobnost, zvláště proto, že pocházel z nedaleké obce Rychtářov a málokdo v naší bohaté historii toho dokázal tolik co on. V tomto cyklu povídání se k němu ještě vrátíme.
Lawrence neměl prakticky žádné vojenské zkušenosti, přesto ovšem vyvinul pro špatně organizované beduíny účinnou strategii partyzánské války. Nájezdy na jedinou železniční trať, na vodovody a osamělé posádky měly úspěch a Lawrencem vedení povstalci obsadili v červnu 1917 přístav Akaba a na samém konci války, dne 1. října 1918 Damašek.
