Praha Jeruzalém

Jeruzalémské Staré Město je starobylá část Jeruzaléma o rozloze zhruba 1 km2, obklopená jeruzalémskými hradbami. Je rozděleno do čtyř čtvrtí: židovské, křesťanské, muslimské a arménské. Do Starého Města spadá také Chrámová hora a část hory Sijón.

Rozložení Starého města a jeho dnes známé hranice mají své kořeny už v období Osmanské říše, ačkoli mnohá obvyklá místa pocházejí z mnohem starších dob. Až ke konci Osmanské říše, v druhé polovině 19. století, se začal Jeruzalém zvětšovat a rozšiřovat za hranice Starého Města do oblasti zvané „Nové Město“, které dnes tvoří většinu města Jeruzalém. Městská část uvnitř hradeb pak dostala jméno „Staré Město“.

Na plán tohoto celku se nyní podíváme:

A aby to bylo živější, krásná letecká fotografie z toku 1902:

Dohledal jsem zajímavé číselné údaje o tom, jak se město rozrůstalo populačně

V roce 1976 v tomto městě žilo: 12 000 židů, 7 650 muslimů a 5 470 křesťanů.

Dle sčítání v roce 1896 je vidět prudký přírustek židovské populace: 28 110 židů, muslimů přibylo jen málo: 8 560 a křesťanů o něco více: 8 750 lidí.

A v roce 1922 potom máme tato čísla: 34 000 židů, 13 400 muslimů a 14 700 křesťanů.

U muslimů a křesťanů to ale nebylo tím, že by náhle v jejich očích vzrostl význam jejich posvátných míst. Křesťané nic významnějšího nemají a pro muslimy jde až o třetí nejposvátnější místo jejich víry, přestože se v Koránu toto město nikde nezmiňuje. Je to dáno vývojem tohoto náboženství.

Přirustek populace těchto dvou vír byl podmíněn tím, že židovské osidlování přineslo prosperitu, pracovní místa, lékařskou péči a další věci, kterých se v zaostalé Osmanské říši jen málokde mohlo lidem dostat. A stále to bylo pokojné, navzájem vhodné soužití. . . přestože se u určité části představitelů palestinských Arabů začal projevovat rostoucí odpor proti rychlému růstu počtů židovské imigrace.

Změna k horšímu se ale blížila. A jako mnohokrát v historii před tím i potom cesta ke zlým událostem byla dlážděna dobrými umýsly. O co tedy šlo?

V říjnu 1917 hlásil generál Allenby do Londýna, že válku na Blízkém východě vyhraje. A v Londýně a Paříži začalo porcování obrovských arabských teritorií.

Pro Araby a Židy se Velká Británie stala symbolem svobody. Od Británie si všichni slibovali lepší budoucnost - Arabové vlastní arabský stát a Židé vznik národní domoviny na místech té ztracené v minulosti. Měli k tomu důvod.

Byla to Balfourova deklarace z roku 1917, která byla a je vyjádřením postoje britské vlády v otázce vytvoření židovské domoviny na území, které po první světové válce ztratila Osmanská říše. Dopis podepsaný britským ministrem zahraničí Arthurem Balfourem byl odeslán 2. listopadu 1917 lordu Lionelu Walteru Rothschildovi, předsedovi britské sionistické organizace. Vláda Jeho Veličenstva v něm vyjadřuje podporu zřízení židovské národní domoviny v oblasti historické Palestiny při respektování občanských a náboženských práv nežidovského obyvatelstva tohoto území.

Sir Artur Balfour a zde je text dané deklarace:

Ministerstvo zahraničí
2. listopadu 1917
Drahý lorde Rothschilde,
s velikou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva následující prohlášení sympatií s židovskými sionistikými aspiracemi, které bylo předloženo a schváleno Kabinetem.

„Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině nebo práva a politické postavení Židů v jakékoliv jiné zemi.“

Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci.

Upřímně Váš
Arthur James Balfour.

V době vzniku deklarace činili Britové mnoho dalších slibů. Balfour na zasedání vlády dne 31. října 1917 prohlásil, že deklarace přiznívá snahám sionistů umožnist Británii vést nesmírně účinnou propagandu v Rusku i v USA. Je tedy skutečně otázkou jak vážně byla deklarace myšlena Británií jako státem, bez ohledu na postoje mnoha jejích občanů a politiků. . .

Události se ale valily dále a dále a v roce 1920 na základě mírové konference proběhlé v Paříži od 18. ledna 1919 a s několika přestávkami trvala až do 21. ledna 1920. Účastnili se jí představitelé celkem 32 států. Položila základy poválečného uspořádání Evropy a Blízkého východu.

Proces pokračoval brzy po skončení této konference, kdy se delegáti vítězů I. světové války, kteří se sešli v italském San Remu 25. dubna 1920, aby řešili nové územní uspořádání blízkovýchodního regionu po ukončení Osmanské říše.

Zde vyzvali zástupci svobodných národů Anglie, Francie, Itálie a Japonska, s USA jako pozorovatelem, ke zřízení vlasti pro židovský národ v tehdejší Palestině.

Vítězové rozdělili blízkovýchodní region na mandát francouzský a britský. Francie spravovala Sýrii, potažmo Libanon, Britové pak Irák a Palestinu. Do rezoluce ze San Rema byla včleněna i nám už známá Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917. Rezoluci pak označil britský diplomat Lord Curzon za „Izraleskou Magnu Chartu“ a byla také jednomyslně potvrzena v roce 1922 všemi 51 státy Ligy národů v Mandátu pro Palestinu. Dokument se San Rema, a na něj navazující smlouva francouzsko-britská a anglo-americká, patří mezi smlouvy Ligy národů a stal se až dodnes součástí mezinárodního práva.

Dokument uznal nejen spojení židovského národa s jeho historickou vlastí v izraelské zemi, přejmenované císařem Hadrianem na Syria Palestina, ale potvrdil rovněž právo židovského národa na vlast na celém území západně od Jordánu včetně Jeruzaléma. Když - a není to vzácné - narazím na lidi co zpochybňují platnost existence státu Izrael, vždy se jim snažím vysvětlit, že tato konference rozhodla o zřízení Jugoslávie, Maďarska, Polska a pobaltských zemí na troskách poraženého Německého císařství a rakousko-uherské monarchie. Je to ale marné.

Mandát pro Palestinu požadoval nejen vytvoření židovské vlasti v Palestině, ale stejným mandátním systémem byly vytvořeny sousední arabské státy, nebo africké země v druhé polovině 20. století, jako např. Kamerun, Togo, Benin, Burundi, Tanzanie, Nambie, Papua Nová Guinea nebo Samoa. Arabové získali celou Mezopotámii a Arábii. Podle Mandátu pro Palestinu nemají Židé pouhé právo zakládat své komunity na celém území západně od Jordánu, ale svobodné státy měly povinnost jim v tom dokonce pomáhat.

Nástrojem, který to měl vše zajistit se staly mandátní správy Velké Británie a Francie. Francouzi nás nezajímají, co měli splnit udělali. Nás zajímá Britský mandát Palestina známý také jako Mandát pro Palestinu bylo mandátní území Velké Británie, které jí bylo svěřeno Společností národů na Pařížské konferenci z roku 1919 a její pokračovací konferencí v San Remu.

Je ale potřeba říci jedno. Ve všech dokumentech co jsem zde citoval, či o nich psal se používá slovo „domovina“, či sousloví „národní domovina“. Ani v jednom se nepíše o státu pro židovský národ.

Krátké období klidu vystřídali dobře organizované arabské demonstrace proti židům, které přerostly do útoků na ně a mnoho lidí přišlo o život. Britská mandátní správa ale rychle rozvinovala svoji infrastrukturu, nakonec přicestoval i první vysoký komisař pro Palestinu, sir Herbert Samuel - stalo se 1. června 1920.

Za protižidovskými útoky stál člen prominentní arabské jeruzalémské rodiny al-Husajní. Mladý, vzdělaný muž jménem Mohamed Amín al-Husajní, známý také jako Hadždž Amín al-Husajní. Jeho fotografie následuje:

 

Druhá fotografie je fotografie prvního vysokého komisaře pro Palestinu sira Herberta Samuela.

Hadži Amín byl odsouzený britským soudem na 15 let nucených prací. Britská policie, která nechtěla popudit arabské obyvatelstvo jej však nechala záměrně utéci do Sýrie a brzy poté byl omilostněn a vrátil se zpět do Jeruzaléma. Tam musel čelit odporu místní Vysoké rady muslimů, která ho označila za vraha a zločince. Hadži Amín byl ale Vysokým britským komisařem Herbertem Samuelem potvrzený za Velkého Muftího Jeruzaléma a jeho kritikům bylo nepokrytě vyhrožováno smrtí, zejména z tábora muslimských radikálů, nakloněných Aminovi.

Al-Husseini představoval nový druh propagátora militantního palestinského arabského nacionalizmu, koncept, který zde dosud neexistoval. Arabové historicky neměli ještě nikdy tak výrazné protižidovské názory. Když se Amin dostal k moci, začal kampaň teroru a zastrašování proti komukoliv, kdo odporoval jeho vládě a jeho metodám. Vyzýval k zabíjení Židů při každé příležitosti, ale stejně tak eliminoval Araby, kteří se mu stavěli na odpor, nebyl ochotný vyjednávat nebo dělat kompromisy.

Nepochybně ale mistrně ovládal i umění přetvářky a nejednou si dokázal naklonit vysoké britské představitele v Palestině, přesvědčil je o své naprosté loajalitě, potřebnosti až nenahraditelnosti k britským zájmům na Středním Východě. Z té doby také pochází jeho asi nejznámější výrok:

„Zapamatujte si, že toto byla a zůstane arabská země. Všichni cizí okupanti a sionisté budou do posledního muže zmasakrováni. Nechceme žádný pokrok, žádnou prosperitu. Osud této země rozhodne meč.“

A aby to nebylo všechno a aby to nebylo málo složité, začala třetí Alija. Příčinou třetí Alije bylo jak přijetí Balfourovy deklarace, tak samotné ustanovení britského mandátu nad Palestinou. Po válce došlo v Evropě ke vzniku nových států a růstu nacionálních tendencí. Vše vedlo k celé řadě pogromů. Značný význam mělo i zavedení přísných kvót pro příjem přistěhovalců ze strany Spojených států. Ty byly přitom zaměřeny primárně proti východní Evropě. Dodatečně motivujícím faktorem byla ekonomická krize, a to v tom smyslu, že skýtala možnost započetí nového života v Palestině. Do Palestiny v rámci této Alije dorazilo 35 000 nových přistěhovalců. Skončila v roce 1925.

Karty v Palestině byly rozdány. Jak to bylo dál do roku 1945 se pokusím popsat ve třetí části.

 

28. 11. 2020 06:26 97 Jaromír Vykoukal Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem