Poté co Černá sobota skončila, byli propuštěni britští důstojníci a vysoký komisař Alan Cunningham zmírnil příslušníkům Irgunu trest smrti na doživotní vězení.
Hagana a Palmach byly odrazeny od pokračování v protibritských operacích. Ale nehledal bych v tom nějaké pochopení toho, že takové jednání k ničemu dobrému nevede. Prostě si tyto dvě složky ozbrojených sil jišuvu vyhodnotily, že takové ztráty výzbroje a materiálu si nemohou už nikdy dovolit.
Extremistické skupiny jako Lechi a Irgun, který v té době vedl nám už známý Menachem Begin, však v operacích pokračovaly a své útoky dokonce zintenzivnily. Na své vlastní lidi nebrali ohled. Teroristy oběti těch, za které údajně bojují, moc netrápí. To platilo, platí a platit bude.
Konkrétně Irgun na operaci Agáta odpověděl výše popsaným pumovým útokem na jeruzalémský hotel King David.
Co na to vše Arabové? Inu ti dostali těžkou lekci při likvidaci jejich vlastního povstání. Jejich aktivita byla minimální, vždy zaměřená výhradně na Židy a Britů si vůbec nevšímali. S potěšením se dívali, jak Židé – nijak nepoučení tím jak Arabové dopadli – dělali ty samé chyby.
No a blížíme se k finále této kapitoly.
Nakonec toho všeho měli Britové dost a rozhodli se předat kontrolu nad územím Britské mandátní Palestiny zpátky OSN. Měli toho moc – v Řecku zuřila občanská válka, Indie šla za svou nezávislostí a Palestina jen odčerpávala další jejich síly.
Spojené národy začaly pracovat rychle a efektivně. Valné shromáždění Spojených národů 28. listopadu 1947 přijalo návrh na rozdělení palestinské oblasti na dva státy, židovský a arabský a na ustavení Jeruzaléma samostatným mezinárodním městem pod správou Spojených národů. 13. května 1947 byl OSN ustaven orgán nazvaný „Zvláštní výbor OSN pro Palestinu“ zkratkou UNSCOP. Tento výbor tvořili zástupci těchto zemí: Austrálie, Československa, Guatemaly, Indie, Íránu, Jugoslávie, Kanady, Nizozemska, Peru, Švédska a Uruguaye.
Po několika měsících UNSCOP doporučil rozdělení na dva nezávislé státy. 13. října 1947 toto doporučení podpořil i Sovětský svaz a o několik dní později i USA, údajně v reakci na informaci z 9. října téhož roku, kdy Arabská liga dala svým členským státům instrukce k rozmístění vojsk na hranicích Palestiny. 29. listopadu 1947 byl Valnému shromáždění OSN předložen plán na rozdělení. Měl dvě varianty, ale přijata byla tato.
– arabský stát bude zaujímat celkově 7 200 kilometrů čtverečních, kde mělo podle sčítání žít 804 tisíc Arabů a 10 tisíc Židů
– židovský stát potom měl mít rozlohu 8 800 kilometrů čtverečních, kdy velkou část z toho území tvořila neobývaná Negevská poušť a mělo zde žít 538 tisíc Židů a 397 tisíc Arabů.
Dále bylo stanoveno, že Jaffa bude patřit arabskému státu. Jeruzalém a přilehlé okolí měl tvořit mezinárodní enklávu uprostřed arabského státu. Jednotlivé části arabského státu měly být spojeny koridory. Státy měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť a měnu. Nadto měl židovský stát platit každý rok arabskému 4 miliony liber podpory, protože se předpokládala vyšší technologická vyspělost. Rezoluce byla přijata většinou 33 hlasů proti 13. Obrázek ukazuje vyobrazení originální mapy s plánem rozdělení Palestiny mezi židovské a arabské obyvatelstvo.
Takto to vypadalo…
Sionistické organizace představované Židovskou agenturou pro Palestinu vedené Davidem Ben Gurionem plán přijaly, ale jen s nechutí, neboť se vzdávaly Jeruzaléma jako předpokládaného hlavního města. Arabská strana plán nekompromisně odmítla. V arabském světě vypukly po oznámení výsledků nepokoje vůči Židům. Nepokoje, při nichž bylo zabito několik desítek Židů a řada obydlí a synagog vypálen, propukly jak v Aleppu, v Sýrii, tak i v Adenu v Jemenu. Židé naznali, že je jen na nich, co s nimi bude a přestali brát na cokoliv ohledy.
2. prosince přijaly členské státy Arabské ligy ustanovení o zřízení Arabské osvobozenecké armády. Na jaře 1948 již tyto jednotky čítaly kolem 7000 mužů, jejich polním velitelem byl Fawzi al-Kawukdži. I přesto ale nedošlo k žádnému sjednocení arabských sil. Kawkudžiho jednotky nepodléhaly muftího jednotkám a vládla mezi nimi silná rivalita. Stejně tak Kawkudží neposkytl podporu Abd al-Qadrovi, příslušníku klanu Husajní, ze kterého pocházel i velký Muftí, nám už dobře známá osoba. Tento velmi tvrdý nepřítel všeho židovského byl zabit během židovského prolomení obklíčení Jeruzaléma. Frakcionalismus a vzájemné soupeření tak ochromilo schopnosti Arabů účinně bojovat proti židovským jednotkám.
Příslušníci Arabské osvobozenecké armády
Během postupné evakuace Palestiny docházelo velmi často k tomu, že Britové předávali Arabům své policejní stanice, eventuálně harmonogram jejich vyklizení, stejně tak jako zbraně a munici. K tomu došlo např. v Safedu, Bejt Šeanu, Latrunu, Kastelu a jinde. Na jaře již byl Jeruzalém odříznut od spojení s Tel Avivem.
Dne 14. května 1948 byl vyhlášen Davidem Ben Gurionem v sále tel-avivského muzea nezávislý stát Izrael. Ben Gurion se stal jeho prvním ministerským předsedou a prezidentem se stal Chaim Weizmann.
11 minut poté, co byla podepsána Deklarace nezávislosti Izraele, formálně uznaly Spojené státy Americké vznik Státu Izrael. Následoval je Írán a další státy. Není to tedy tak, že by všechny okolní státy měly se vznikem Izraele problém. Mně osobně při studiu podkladů zaujalo uznání Izraele Íránem, státem, který dnes ústy svého prezidenta trvá na jeho likvidaci.
David Ben Gurion – první ministerský předseda Izraele veřejně čte Deklaraci nezávislosti Státu Izrael 14. května 1948 v Tel Avivu v Izraeli na fotografii Rudiho Weissensteina
Není to ale vůbec překvapivé. Írán není arabská země, jsou to Peršané a s Židy měli historicky dobré kontakty. Zde je potřeba vidět počiny perského krále Kýrose, který dokázal demontovat babylonskou říši a poté umožnil návrat Židů ze zajetí a dokonce jim vrátil modloslužebné předměty a pomohl obnovit chrám. Írán je starobylá země s velmi vzdělaným a kultivovaným obyvatelstvem, jejich dnešní agresivita vůči všemu židovskému je výsledkem radikálního islamismu.
Oslavy vyhlášení nezávislosti ihned po jejím přečtení a podpisu
Lze jen doufat, že si Peršané na své kořeny, které z nich dělají národ, který v dějinách zanechal nesmazatelnou stopu a to v oblasti práva, umění a koneckonců i vojenství vzpomenou a snad je toto jejich chování, které jim není vlastní, jednou přejde.
OSN nikdy nepřijalo žádnou rezoluci, která by přímo tento stát uznala. Nepřímo jej uznala až v roce 1967 poté, co izraelská armáda v Šestidenní válce rozdrtila všechny proti ní stojící arabské armády a vojenské kontigenty.
Mnoho dalších okolních států ale reagovalo jinak. Jestli to je či není překvapení si netroufám hodnotit. Ony totiž tyhle okolní státy vznikly také na území bývalé Osmanské říše a přibližně v době, kdy byl konstituován stát Izrael. Bohužel těch, co k Izraeli zaujaly alespoň vyčkávací postoj nebylo dost. Arabské státy Egypt, Zajordánsko, Libanon, Sýrie, Irák, Suadská Arábie a Jemen nově vzniklý stát odmítly uznat.
Za necelých 24 hodin vtrhly armády Ligy arabských států, tedy Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku na území nového státu s cílem připravit jej o jeho právě nabytou suverenitu. Ve střetu, který bývá Izraeli označován jako Válka za nezávislost, i když správněji by mělo být řečeno, že tímto tato válka přešla z občanské do jiné úrovně, došlo k překvapení. Nově vytvořené, špatně vyzbrojené Izraelské obranné síly vzešlé z Hagany a dalších ozbrojených židovských formací, dokázaly odrazit invazi v prudkých přerušovaných bojích, které trvaly celkem 15 měsíců, do 20. července 1949. Že to pro Stát Izrael dopadlo dobře je i zásluhou naší země. Ale to někdy jindy a někde jinde.
Tímto tento díl ukončíme a další bude pouze a jen o boji o Jeruzalém v roce 1948.
