Pravda je, že poté, co boje na Muničním vrchu skončily, byli izraelští výsadkáři nuceni zůstat v zákopech kvůli palbě jordánských odstřelovačů z prostoru Givat Ha Mivtar, dokud odpoledne Muniční vrch neobsadila s konečnou platností jednotka brigády Harel.
66. prapor následně odjel na východ a spojil se s tankovými jednotkami na Hoře Scopus. Další výsadkové prapory 55. vzdušné výsadkové brigády, konkrétně 71. a 28., dobyly další jordánská postavení v okolí Americké kolonie, enklávy severně od Starého Města, založené filantropickými presbyteriány manžely Annou a Horatiem Spaffordovými z USA. Byla to kolonie utopistická a zanikla na konci 40. let. Název si ale do roku 1967 udržela.
Kolorovaná fotografie Americké kolonie v Jeruzalémě – rok asi 1965, letecký snímek
Výsadkáři uspěli, i když měli málo mužů, vybavení a během čekání na povel k útoku byli pod těžkou minometnou palbou.
Ve stejné době zaútočila 4. brigáda IDF na pevnost v Latrunu, kterou Jordánci opustili kvůli těžké palbě izraelských tanků. To bylo pro velitele izraelské brigády překvapivé, ale potěšitelné. Díky tomu po doplnění munice brigáda zahájila útok na enklávu Har Adar. Zde narazila na dobře ženijně připravenou obranu. Protitankovými minami bylo vyřazeno sedm tanků, ostatní nemohly pokračovat a pěchota šla do útoku bez přímé tankové podpory.
Izraelští vojáci postupovali pod těžkou palbou a skákali z kámen na kámen, aby se vyhnuli minám. Boje byly vedeny v těsné blízkosti, často noži a bajonety.
Jordánci nakonec ustoupili po bitvě, při níž byli dva izraelští a osm jordánských vojáků zabiti a izraelské síly Har Adar objely zleva i zprava a vyrazily směrem k Ramallahu přes Bejt Horon.
Cestou po krátkých bojích obsadili čtyři opevněné vesnice. Večer dorazila brigáda do Ramalláhu a obsadila ho. Mezitím 163. pěší prapor po urputné bitvě obsadil Abu Tor. Tím oddělil Staré Město od Betléma a Hebronu.
Mezitím se okolo 600 příslušníků egyptských comandos umístěných na západním břehu Jordánu přesunulo k útokům na izraelské letiště. Pod vedením jordánských zpravodajských důstojníků překročili demarkační linii z roku 1949 a začali pronikat přes izraelské osady směrem na Ramlu a Hatzor. Podcenili bdělost nepřítele, tedy Izraelců, a brzy byli odhaleni. Hledali úkryt v polích, ale ta izraelští vojáci nelítostně podpálili. Plameny je vyhnaly do otevřeného terénu, kde bojovali nakonec jen o holé životy. Protože se odmítali vzdát a bojovali až do konce, bylo jich asi 450 zabito. Zbytek se dokázal probít zpět na jordánské území.
Z Americké kolonie se výsadkáři přesunuli ke Starému Městu. Jejich plánem bylo přiblížit se k cíli jen sporadicky bráněnou ulicí Salah al-Din. Jenže neměli mapy a špatně odbočili na naopak těžce bráněnou Nablus Road, která vede přímo k Damašské bráně.
Zde Izraelci narazili na silný odpor. Tanky postřelovaly ulici přímou palbou, vojáci ničili odpory v objektech náložemi a ručními granáty, občas pomocí bazook. Odrazili několik protiútoků a nakonec Jordánci jejich nápor nedokázali zadržet a postupně ustoupili. Jordánce porazila izraelský palebná síla a vytrvalý pohyb, který Jordánci nedokázali zastavit. Izraelci měli ztráty 30 padlých a asi 95 raněných, což byla polovina síly nasazené výsadkové pěchoty. Jordánci ztratili 45 mrtvých a 142 zraněných.
Mezitím izraelský 71. výsadkový prapor prorazil ženijní překážky a vynořil se ve Wadi Joz poblíž úpatí hory Scopus. Tím bylo možno odříznout Staré Město od Jericha, a Východní Jeruzalém od Ramallahu. Izraelské dělostřelectvo se zaměřilo na jednu z posledních dopravních komunikací z Jeruzaléma na Západní Břeh a jeho účinná palba odrazila Jordánce při jejich protiútoku zpět do východiště k útoku v Augustě-Viktorii, což je církevně nemocniční komplex na severní straně Olivetské hory, ve východním Jeruzalémě. Izraelská pěší četa poté obsadila po krátké potyčce Rockefellerovo muzeum.
Komplex Victoria – Augusta v roce 1948. Do roku 1967 se toho moc neměnilo
Poté Izraelci prorazili k silnici Jeruzalém – Ramalláh. V Tel al-Ful vedla brigáda Harel rozhořčenou bitvu s asi 30 jordánskými tanky. Srdnatě bojující jordánští tankisté její útok zastavili, přitom zničili několik izraelských polopánů. Izraelci povolali leteckou podporu, dostali jordánské vojáky pod tlak a tím, že do jejich tanků pálili jen tříštivotrhavé granáty využili toho, že jordánci měli na tancích venkovní nádrže s palivem. Tím jich hodně zničili. Po ztrátě poloviny tanků toho Jordánci měli dost a ustoupili směrem k Jerichu.
Po boji se brigáda Harel připojila ke 4. brigádě a poté sestoupili přes Shuafat a Francouzský vrch a po zničení jordánské obrany u Mivtaru se spojili se silami brigády Harel na Muničním vrchu.
Jak se jordánská obrana v Jeruzalémě rozpadla, byly z Jericha vyslány části jordánské 60. brigády a jeden samostatný pěší prapor, aby posílily těžce poškozené síly v Jeruzalémě. Původní rozkazy zněly srazit Izraelce z Latrunského výběžku, ale kvůli zhoršující se situaci v Jeruzalémě bylo brigádě nařízeno, aby pokračovala na jeruzalémské arabské předměstí a zaútočila na horu Scopus. Souběžně se 60. brigádou se k Jeruzalému blížila pěchota z Brigády imáma Aliho, postupující od Issawiya, východně od Hory Scopus. Obě brigády byly zpozorovány leteckým průzkumem a zničeny leteckými údery. Co z nich zbylo, bylo napadeno dělostřelbou a tankovými útoky.
Boje ve Wadi Joz, boj který Staré Město oddělil od možné Jordánské pomoci
Zde došlo k zajímavé situaci. Večer 6. června 1967 nařídil Moše Dajan všem vojenským součástem zastavit postup tak, aby nedošlo k boji o Staré Město. Všude jinde se mělo bojovat bez jakýchkoliv omezení, ale zde padlo jasné „NE“ postupu do Starého Města. Motivace byla jednoduchá: obava před těžkými pouličními boji a ještě větší obava z možného poškození posvátných míst.
Dajan také predikoval, že by Izrael byl vystaven prudkému mezinárodnímu tlaku, a odporu a rozhořčení křesťanů po celém světě, pokud by se dostal do Starého Města. Soukromě řekl Davidu Ben Gurionovi, že se nechce dopustit stavu, kdy za cenu velkých obětí Staré Město a posvátná místa obsadí, a potom bude muset pod tlakem mezinárodních sankcí vše opustit. Takové ponížení nechtěl podstoupit on osobně a nechtěl, aby ho musela podstoupit jeho vlast.
Západní břeh
Izrael do večera 7. června získal téměř úplnou kontrolu nad Západním břehem a v ten den také zahájil vojenskou okupaci Západního břehu vydáním vojenského rozkazu „Prohlášení o právu a správě (Oblast – Západní břeh) (č.2) – 1967“, která ustanovila vojenskou vládu na Západním břehu Jordánu a poskytla veliteli oblasti plnou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc.
Jordánci si uvědomili, že nemají naději na úspěšnou obranu celého území už ráno 6. června 1967. Tedy pouhý jeden den po zahájení konfliktu. Možná že v tento čas král Husajn I. litoval toho, že nevyužil nabídku Levi Eškola, aby do války on, jeho vojáci a země nešli.
Na žádost egyptského prezidenta Gamala Nasira zaslal egyptský generál – nám už známý – Abdul Munim Riad hlášení o aktuální situaci v poledně 6. června 1967.
Riad konstatoval, že situace na západním břehu Jordánu se rychle zhoršuje. Je to dáno tím, že Izraelci zahájili koncentrovaný útok všemi směry a bojují s mimořádnám nasazením nepřetržitě ve dne i v noci. Na jakoukoliv jordánskou jednotku kterou objeví, směřují letecké údery a těžkou palbu, po nich následuje útok tanků a pěchoty.
Sděluje Násirovi i to, co ten už dávno ví – jordánské, syrské a irácké vzdušné síly byly prakticky zničeny. A pokračuje tím, že měl poradu s králem, a byl požádán, aby Násirovi sdělil následující královy postoje:
1. Politické rozhodnutí o přerušení bojů bude zprostředkováno třetí stranou, a to třeba USA, Sovětským svazem a nebo Radou bezpečnosti OSN
2. Je nutno do konce dne 6. června celý Západní břeh vyklidit a zachránit tak z vojsk na Západním břehu co se dá, pro případnou obranu území Jordánska východně od Jordánu.
3. Pokračování v boji ještě jeden den může vést k tomu, že by celá jordánská armáda mohla být zničena.
Zprávu končí požadavkem krále Husajna, aby byla zaslána okamžitá odpověď.
Jordánský král Husajn I. a egyptský prezident Gamal Násir dne 30. června 1967
Egyptský rozkaz k stažení jordánských sil za řeku Jordán byl vydán 6. června v 10 hodin; odpoledne se však král Husajn dozvěděl o blížící se rezoluci Rady bezpečnosti OSN 233 a místo toho se rozhodl vydržet boj v naději, že bude brzy namířeno příměří.
Jenže tento protirozkaz způsobil jen zmatky a hned bylo jasné, že díky vytrvale bojujícím silám izraelských bojových formací nebylo možné získat zpět pozice, které již byly opuštěny.
Ta rezoluce stojí za to, takže je zde:
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN, New York, 6. června 1967 číslo 233
Dne 5. června Izrael a Egypt informovali předsedu Rady bezpečnosti, že mezi nimi vypukly boje. Rada se sešla najednou, ale návrh nařídit okamžité příměří zablokoval Egypt, Indie a Sovětský svaz. To bylo způsobeno tím, že rozsah egyptského neúspěchu nebyl v té době v New Yorku znám. Následujícího dne, když se zjistilo, že Egypt utrpěl ničivou porážku, přijala Rada jednomyslně a bez rozpravy tuto rezoluci o příměří.
Rada bezpečnosti,
Berouce na vědomí ústní zprávu generálního tajemníka o této situaci,
Po vyslechnutí prohlášení Rady,
Znepokojena vypuknutím bojů a hrozivou situací na Blízkém východě,
1. vyzývá dotčené vlády, aby jako první krok neprodleně přijaly veškerá opatření k okamžitému zastavení palby a k zastavení všech vojenských činností v této oblasti;
2. žádá generálního tajemníka, aby Radu neprodleně a aktuálně informoval o situaci.
Je jasné, že Izrael si vše pečlivě sledoval a pochopil, že Egypt zatím své porážce neuvěřil. A tak pokračoval v boji dál, a demolování egyptské a jordánské armády pokračovalo a dokonce nabývalo na tempu.
Pro mě osobně, a myslím že i pro vás, vážení přátelé, bude nesmírně zajímavé to, co budu psát dále. Jde totiž výhradně o Jeruzalém a jeho Staré Město.
