Praha Jeruzalém
blog post image

SHRNUTÍ: Tvrzení, že dohoda mezi vládou USA, Palestinskou samosprávou a Egypťany o převodu peněžních toků na Hamas, vyvrcholí obnovením kontroly PA nad pásmem Gazy, je úplně mimo realitu. Na Středním východě rozhoduje pouze síla.

Autor: Hillel Frisch, 7. listopadu 2018, BESA Center

Podle Tzipi Livniové, členky Knessetu za Sionistický tábor a vůdkyně opozice, existuje pro Gazu jen politické řešení – ale tohoto řešení bylo možné dosáhnout už v roce 2009. Neochvějně tvrdí, že v té době existovala rozsáhlá dohoda mezi Obamovou administrativou, Palestinskou samosprávou a Egypťany, která měla umožnit nasměrovat peněžní toky PA na rodící se vládu Hamasu, a to by vyvrcholilo kapitulací této skupiny a jejím odzbrojením, protože by celé pásmo znovu po dvou letech převzaly bezpečnostní složky PA.

Livniová tvrdí, že shoda těchto aktérů byla tak zásadní, že by tato strategie vedla k rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Podle jejího názoru byl jedinou překážkou realizace této strategie Benjamin Netanjahu a jeho (údajně extrémní) pravicová vláda.

Jednoduché otázky vyvstávající už při prvním poslechu Livniové jsou: 1. od kdy odvisí situace na Blízkém východě na konsensu nezainteresovaných mocností (Btw: na konsensu nijak podloženého fakty)? A 2. od kdy má nějaká rezoluce Rady bezpečnosti větší hodnotu než papír, na kterém byla sepsána?

Dobrým místem, odkud začít odpovídat na tyto otázky, je syrská občanská válka, nejhorší výbuch násilí na Středním východě za posledních třicet let. Byl vydán bezpočet rezolucí, mezi opozicí a vnějšími silami proběhlo nejméně pět kol velmi intenzivních jednání. Jaký je tedy výsledek? Žádný.

Co o něm rozhodlo? Vojenská síla: ruská letadla, bojovníci Hizballáhu a íránské milice v Sýrii; a 2 000 - 3 000 amerických speciálních sil operujících s Kurdy a tureckou vojenskou intervencí, která povstalcům umožnila udržet enklávu Idlib. Z tohoto důvodu zvítězil prezident Assad, ale jen částečně.

Podívejme se na Libanon. Bylo přijato nespočet bezpečnostních rezolucí vyžadujících odzbrojení Hizballáhu a demokraticky zvolená vláda vedená Saadem Haririhim požadovala to stejné. Jaký byl výsledek? V květnu 2008 se bojovníci Hizballáhu rozletěli po celém Bejrútu a obklíčili zvolenou vládu. Ta před požadavky Hizballáhu kapitulovala. Nejdůležitějším z nich bylo zdržet se kroků, které by jakkoli omezovaly islamistickou teroristickou skupinu jako nejsilnější ozbrojenou sílu Libanonu.

Livniová by se také mohla poučit z Egypta. Jak byla během „arabského jara“ odstraněna demokraticky zvolená vláda? Eyptskými tanky, osobními dopravci a ostřelovači a periferně menšinou občanů, kteří podporovali armádu. Protiúder kritizoval Obama stejně jako EU, ale generál Abdel Fattah Sisi je stále pevně u moci. Svržený prezident zmizel ve vězení a je zapomenut.

Někteří by mohli namítnout, že osud bývalého prezidenta Morsiho je mnohem méně násilný než osud novináře Jamala Khashoggiho na saúdském konzulátu v Istanbulu. Rétoricky a na papíře existuje proti Rijádu mezinárodní konsensus, ale zdá se, že na mnoha slovech odsouzení bude stěží záležet a Mohamed bin Salman, skutečná moc sedící na trůnu, vystoupí z krize silnější než dříve. Proč? Protože si vzal to ponaučení ze Středního východu, které je pro Livniovou tak těžké přijmout. Toto je region, kde vítězí síla, obvykle ve své velmi brutální formě.

Může se Hamas a Palestinská samospráva lišit od Syřanů, Íránců, Egypťanů a Saudů? Dobře, zvažme tedy, jak bojovníci Hamasu poshazovali dělníky Fatahu ze střech domů na znamení vítězství poté, co převzali kontrolu nad Gazou, nebo brutální zacházení kterékoli z obou vlád se svou opozicí, nebo psychologický teror, který Hamas způsobuje rodinám Izraelců zabitých v Gaze. Nic z toho neprokazuje, že by to mohlo být jinak.

Livniová by mohla říct, že bude Hamas donucen odzbrojit a umožnit bezpečnostním složkám PA převzít Gazu. Otázkou je, kdo by je k tomu donutil a čím? Finančním tlakem? Írán, Katar i Turecko přijdou s nezbytnými finančními prostředky, aby udrželi násilnou kontrolu Hamasu v Gaze.

Mohly by bezpečnostní složky PA (s izraelským povolením k průjezdu přes jeho území) dobýt Gazu? Pokud 70 000 izraelských vojáků dokázalo v roce 2014 proniknout do Gazy pouze do hloubky tří kilometrů, jak realistické je očekávat, že několik tisíc vojáků PA dobude celou Gazu a poté ji udrží? Koneckonců, PA vládla Gaze v letech 1994-2007, aby ji odsud Hamas bezohledně vyhnal a následně tady masivně upevnil svou moc. Co dál? Hamas už vykopal tunely pod potenciálními vojenskými základnami PA v Gaze, stejně jako proti izraelským silám během palestinské teroristické války na počátku dvacátých let (eufemisticky nazývané „intifádou al-Aqsa“). Osud armády PA v Gaze je zpečetěn.

A co vnější síly? Jak pravděpodobné je, že by do Gazy vyslaly své síly USA? A jak pravděpodobné je, že by to udělali Evropané, kteří se musí vypořádávat s Putinem, Erdoğanem a pádem libyjské krize?

Odpovědi na tyto otázky jsou zřejmé.

A konečně, nakolik lze očekávat, že by izraelská veřejnost chtěla, aby IDF vstoupila do boje za osmdesátiletého Abbáse, který na každém kroku přechází mezi posměchem židovskému státu a financováním rodin teroristů, a jehož chování odhaluje, že je až po krk plný popírání židovského národa, židovských dějin a zejména holocaustu? Je nepravděpodobné, že by se Izraelci opět stali „obětí míru“, o což byli žádáni během neúspěšného projektu z Osla.

S blížícími se izraelskými volbami by měla být Livniová vyzvána, aby přišla s realističtějším strategickým myšlením, které postaví sílu vojenského zastrašení do středu pozornosti. Izraelská veřejnost se nenechá znovu oklamat klamnými představami.

Hillel Frisch je profesorem politických studií a studií na Blízkém východě na Bar-Ilan University a vědeckým pracovníkem v Centru strategických studií Begin-Sadat.

 

12. 09. 2019 05:35 176 Daniel Žingor Zdroj: World Israel News

Klíčová slova