Steven Spielberg prohlásil, že film Mnichov natočil proto, aby napomohl dialogu o povaze terorismu a účinnosti protiteroristických akcí. Jeho scénárista, Tony Kushner, řekl, že se necítí být nucen k tomu, aby izraelskou odvetu proti mnichovským zabijákům popsal přesně, protože prý „diváci mají veškeré potřebné zdroje k tomu, aby dokázali rozlišit“ co je skutečné a co pouhá fikce.
Tak zde je tedy ověření skutečnosti.
Odstartovala izraelská protiteroristická snaha, která následovala po Mnichovu, kolotoč násilí?
Film zobrazuje jednotku agentů Mossadu vedenou fiktivní postavou pojmenovanou Avner Kauffman. Jednotka vyhledává a zabíjí teroristy z organizace Černé září, kteří připravili masakr izraelských sportovců na Olympijských hrách v roce 1972. Jak se film vyvíjí, je Avner ze své mise stále více rozčarován. Zastává názor, že protiteroristická mise pouze provokuje více terorismu, což opětovně vyvolává odvetu.
Problém s touto teorií „kolotoče násilí“ je v tom, že nerozlišuje příčinu a následek. Období bezprostředně předcházející Mnichovu bylo sužováno leteckým terorismem. Mimo jiné došlo k výbuchu ve švýcarském letadle při kterém zemřelo všech 47 pasažérů i s posádkou, a k dalším desítkám smrtonosných únosů letadel. Palestinské únosy letadel byly úspěšné zejména proto, že i když byli únosci chyceni, byli opět brzy propuštěni – hned jak Palestinci unesli další letadlo.
Tato dlouhá předloha únosů s vysokou publicitou a minimálním rizikem bylo to, co povzbudilo Černé září infiltrovat se do olympijské vesnice v Mnichově.
Jak jsem napsal ve své knize „Proč terorismus funguje“: „Na základě reakcí na mezinárodní terorismus během předchozích čtyř let, mohli teroristé plánující mnichovskou operaci očekávat úspěšné vzbuzení světové pozornosti a také si mohli být relativně jisti, že pokud bude některý z teroristů dopadem, nebude držen dlouho.“
Ve zkratce:
Je to úspěch terorismu co způsobuje jeho opakování, ne boj s ním. Film končí obrazem Světového obchodního centra promítaným na plátno. Mnoho recenzentů a komentátorů vyložilo tento obraz jako naznačení toho, že izraelská politika cílená proti teroristům způsobila, nebo alespoň přispěla k útokům 11. září. Taková narážka je ale zjevný nesmysl.
Usáma bin Ladin se ani trochu nestará o Palestinské teroristy nebo izraelská protiteroristická opatření. Jeho cílem jsou Spojené státy, křesťanství, kapitalismus a západní hodnoty. Vybral si Světové obchodní centrum proto, že symbolizuje americkou sílu.
Spielberg ani Kushner neměli odvahu zjevně propojit boj s terorismem a 11. září, protože takové tvrzení je snadno vyvratitelné fakty. Místo toho se uchýlili k symbolismu, který má hluboký dopad na emoce diváků bez možnosti na logickou odpověď.
Proč Izrael nenechal Německo a další evropské země zatknout a vydat teroristy?
U konce filmu se Avner ptá, proč Izrael teroristy z Černého září zabil místo toho aby je zatkl. Odpověď, která v tomto filmu nikdy dána nebyla, je ta, že tato metoda selhala. Zatčení teroristé nikdy nebyli odsouzeni a na dlouho uvězněni.
Mezi lety 1968 a 1975 bylo mimo území Blízkého východu zatčeno 204 teroristů. Ke konci roku 1975 byli ve vězení už jen tři. George Habash, vůdce Lidové fronty pro osvobození Palestiny, PFLP (marxistická teroristická skupina odpovědná za některé z nejbrutálnějších palestinských útoků), poznamenal, že evropské odmítání uvěznit teroristy znamenalo, že pokud jde o úspěšnost únosů a bombových útoků, „byla stoprocentně zaručená“.
I pokud Izrael únosce zatkl a uvěznil, povzbudilo je to k dalším únosům připraveným proto, aby byli zatčení teroristé propuštěni. Opravdu nejlepší důkaz toho, proč metoda zatýkání nefungovala, byl požadavek teroristů z Černého září v Mnichově – Izrael musí propustit 200 uvězněných teroristů.
Izrael pochopil, že propuštění teroristů pouze povzbudí další terorismus. Bez evropské pomoci měl ale Izrael pouze malé šance zvládnout mezinárodní terorismus. Němci propustili teroristy Černého září, ani ne dva měsíce po Mnichově, když palestinští teroristé „unesli“ letoun společnosti Lufthansa. (Podle vyššího poradce německého ministra vnitra, je „pravděpodobné“ že „únos“ byl připraven jako součást německo-palestinského plánu na osvobození teroristů.)
Bylo to německé rozhodnutí propustit tyto zabijáky aby mohli znovu zabíjet, co posílilo odhodlání Goldy Meirové uskutečnit kroky nezbytné k ochraně jejích občanů; to se ale z filmu Mnichov nedozvíte.
Protože tito teroristé zabití izraelskými agenty byli beze vší pochybnosti bojovníci v pokračující teroristické válce, byl Izrael oprávněn je dopadnout, stejně jako jsou Spojené státy oprávněny dopadnout Usámu bin Ladina nebo Ajmana Zawahíriho.
Spielgergův film se zaobírá pravými domovy. Ozbrojenec OOP přednáší lekci o spojení jeho lidu scelou Palestinou, kde není žádný prostor pro židovský stát jakékoli velikosti. Avner, který je morálním kompasem filmu, se nakonec zdá přijímat Alího pohled. Ke konci filmu se také vzdává Izraele jako svého domova.
Tvůrci filmu pravděpodobně věří, že pravé místo pro Židy je Brooklyn, kam se Avner přestěhuje, a ne Izrael. To také souhlasí s Kusherovým jednostranným politickým pohledem, že má „problém“ se samotnou existencí Izraele a že by bylo lepší, kdyby k ní nikdy nedošlo.
Miliony Židů, kteří unikly muslimskému útlaku v padesátých a sovětskému útlaku v sedmdesátých a osmdesátých letech by nesouhlasily. Stejně tak tisíce Izraelců, jejichž životy byly zachráněny díky izraelským aktivním krokům proti terorismu, by nesouhlasily s hlavní premisou Mnichova, tedy že boj s terorismem je vždy kontraproduktivní.
Autor článku je profesorem práva na Harvardu. Jeho poslední knihou je „The Case for Peace: How the Arab-Israel Conflict Can Be Resolved“.
