Židé měli v minulosti mnohem lepší důvody vážit si peněz než většina nežidů, ale ti, kteří peníze mají, jsou velcí filantropové. Názor…

Autor: Rafael Castro 9.5.22 9:20

Jedním z nejrozšířenějších stereotypů po celém světě je, že Židé mají intimní vztah k penězům. Tento stereotyp plodí antisemitismus i obdiv: Nenávist k Židům jim vyčítá, že jsou chamtiví a materialističtí. Filosemité vzhlížejí k relativně velkému počtu bohatých Židů jako k hodným následování.

Většina Židů a židovských organizací tento stereotyp pochopitelně nesnáší a staví se proti němu. Tvrdí, že ve skutečnosti existují miliony Židů, kteří na tom nejsou finančně dobře a že v tomto ohledu se Židé a židovská kultura nijak neliší od ostatních lidí a kultur na světě.

První bod jejich argumentace je naprosto správný, jak může dosvědčit každý, kdo navštívil zchátralé čtvrti židovských měst. Nicméně druhý bod je spíše poplatný politicky korektnímu diskurzu než náboženským, sociologickým a historickým faktorům, které ovlivnily vztah Židů k penězům.

1) Na rozdíl od křesťanství a islámu se judaismus nedívá na poctivě vydělané bohatství negativně. Naopak, vnímá ho jako odměnu za víru a ctnost, která uděluje zvláštní společenskou a etickou odpovědnost. Zatímco tradičně bylo paradigma dokonalého křesťana ztělesňováno mnichem nebo poustevníkem, který žil daleko od bohatství, hebrejská Bible chválí bohatství nashromážděné patriarchy. Judaismus sice odsuzuje hédonismus a lásku k přepychu, ale nekritizuje vydělávání bohatství.

V tomto ohledu má judaismus blíže k islámu, který založil prorok, jenž byl kdysi úspěšným obchodníkem. Nicméně zatímco islám kritizuje zaměření na úspěch v tomto světě a dokonce pojmenovává svou charitativní daň „zakát“, což naznačuje, že peníze jsou špinavé, pokud nejsou očištěny pomocí chudým, judaismus se zaměřuje na to, aby se z tohoto života vytěžilo co nejvíce, a pojmenovává svou charitativní daň „cedaka“, což odkazuje na podíl, který spravedlnost vyžaduje přidělit méně šťastným.

2) Na rozdíl od většiny křesťanů a muslimů a stejně jako Řekové a Arméni v Osmanské říši byli Židé drženi stranou od zemědělství a byli nuceni uspět v obchodě a finančnictví. Jak naznačují stereotypy o Skotech, Holanďanech, Janovanech a Gudžarátech, většina národů, které se specializovaly na obchod nebo finančnictví, má pověst lakomců a chamtivců. Je možné, že jde o vedlejší efekt povolání, jejichž středobodem je nákup a prodej zboží, nikoli jeho výroba, ale je to stereotyp, který se týká většiny obchodnických národů – zdaleka ne jen Židů.

3) Kvůli rozsáhlému pronásledování a až do holocaustu pro Židy znamenalo vlastnictví peněz během staletí rozdíl mezi snesitelnou existencí a skončením v žaláři místního vévody nebo paši za to, že nezaplatili daň z hlavy, která byla na Židy uvalena. Když peníze zajišťují přežití, člověk se naučí vážit si jich mnohem více, než když mu pouze umožňují přístup k výstřelkům a přepychu.

Všechny tyto body podrobně rozvádí bývalý francouzský ministr Jacques Attali, který na toto téma napsal zasvěcenou knihu.

Nyní, když jsme zjistili, že Židé měli z různých důvodů historicky mnohem lepší důvody vážit si peněz než většina nežidů, uvedu svůj názor na to, proč tento vztah tolik nežidů nesnáší.

1) Závist.

2) Na planetě žijí miliardy lidí, kteří stále věří, že bohatství je hra s nulovým součtem. Místo aby si uvědomili, že poctivě vydělané bohatství činí bohatší celou společnost, domnívají se, že každé společenství, jehož členové se mají lépe, odčerpává zdroje zbytku společnosti. Proto je tak populární zobrazovat Židy, Armény a další úspěšné menšiny v diaspoře jako parazity.

3) V minulých staletích vládla většině společností pozemková aristokracie, která žila z potu a daní rolníků a prostého lidu. Aby zakryli nespravedlnost této společenské struktury založené na bezohledném vykořisťování a nestydatém parazitování, prosazovali aristokraté společenskou etiketu, která vyžadovala, aby se o penězích mluvilo co nejméně. Nemluvit o penězích bylo a je ve velké části světa známkou dobrého vychování. Z tohoto důvodu bývá charakter například křesťanů a muslimů, kteří otevřeně hovoří o penězích, tradičně vnímán jako hrubý a nízký.

Vzhledem k tomu, že Židé měli historicky jiné vzory než pozemkové aristokraty, je výsledkem to, že jsou v otázce peněz obvykle méně prudérní než křesťané a muslimové. Křesťané a muslimové při kontaktu s Židy promítají do Židů své vlastní kulturní hodnoty a považují je za hrubé a nízké ve světle svých vlastních kulturních předsudků. Dělali a dělají to, přestože neexistuje žádný apriorní důvod, proč o penězích otevřeně nemluvit.

Amerika, jejíž kultura je založena na puritánské etice, drsném individualismu a americkém snu, je také zemí, kde lidé rádi mluví o penězích. Jako Ital, vychovaný v katolické rodině, která vzhlížela k modré krvi, jsem si na tuto stránku americké kultury nikdy nezvykl.

Nicméně důvod, proč jsem „mamonářství“ americké kultury nepřipisoval židovskému vlivu – jako to dělá mnoho Evropanů – spočíval v tom, že Židé, s nimiž jsem se setkal na Yale, nebyli ani chamtivější, ani materialističtější než moji nežidovští vrstevníci.

Naopak, zjistil jsem, že nepoměrně větší počet z nich je aktivnější v sociálních záležitostech a těší se na to, že budou hromadit bohatství, aby těmto záležitostem pomohli. Tato žíla židovské filantropie, kterou jsem rozpoznal během svých vysokoškolských let, je živá ve stovkách nadací a charitativních účelů financovaných židovskými milionáři a miliardáři.

Z těchto důvodů považuji za chybu, když židovské instituce popírají historické, sociologické a kulturní rysy, které formovaly židovský postoj k penězům. Naopak si myslím, že by bylo lepší, kdyby se společnost naučila, že poctivě vydělané bohatství je základem většiny pokroku a veškerého společenského blahobytu.

Rafael Castro je italsko-kolumbijský noahid žijící v Berlíně. Je k zastižení na adrese rafaelcastro78@gmail.com.