Kapitola čtvrtá: Povstalci, první část
V minulé kapitole jsme poznali způsob a tempo likvidace varšavského ghetta. A víme, že na konci září 1942 došlo k přerušení celého doposud neochvějně jedoucího zločinného soustrojí.
Vysocí němečtí představitelé chtěli zrušit varšavské ghetto původně do konce roku 1942, bylo to však přeloženo na rok 1943. Vše se mělo znovu aktivovat v druhé polovině prvního měsíce roku.
A tak 18. ledna 1943 vpochodovalo 1 000 německých vojáků do ghetta. Měli za úkol zajistit běžný počet Židů k deportaci, ale tentokrát to nemělo být do likvidačního tábora, ale do pracovních táborů v Trawnikach a Poniatowe. Jenže nikdo ze Židů se již k deportaci nehlásil a tak začalo násilné hledání a shromažďování. Jenže mezi odchycenými lidmi byli dva židovští bojovníci se zbraněmi a ti zahájili palbu. Vypukla panika, Němci stříleli kolem sebe jak šílení, mnoho lidí zemřelo, a pokus o deportaci ztroskotal. Tato první bojová akce byla provedena na rohu ul. Niska a Zamenhofa, kde bojovníci vedeni Mordechajem Anielewiczem zaútočili na Němce vedoucí kolonu Židů na Umschlagplatz.
Asi jediné dvě fotografie velitele povstalců a současně přímého velitele při lednových bojích s Němci. Vážení přátelé, podívejte se do tváře Mordechai Anielewiczovi, zvaného „Andílek“.
Tento chlapec se narodil v roce 1919, přesné datum není zjištěno. Jeho život skončil 8. května 1943. Padl po dlouhém boji, když spáchal sebevraždu výbuchem ručního granátu, když byl jeho velitelský bunkr zaplaven plynem.
Narodil se v roce 1919 v malém městě Wyszków v meziválečném Polsku do chudé rodiny Abrahama a Cirely Anielewiczových. Jeho rodiče provozovali malý obchod s potravinami, a když se narodil, rozhodli se přestěhovat do hlavního města Varšavy, doufajíce ve zlepšení své finanční situace. Rodina žila v chudinské čtvrti Powiśle, kde se rozrostla o další tři děti: syna Pinchase a dcery Evu a Fridu. I ve Varšavě se potýkala s chudobou a zároveň i s rostoucím antisemitismem.
Základní školu absolvoval s vyznamenáním, získal stipendium ke studiu na soukromém židovském chlapeckém lyceu Laor v ulici Nalewki. Během středoškolských studií si zvolil přezdívku Aniołek tedy po našem andílek, kterou používal i později v odboji, coby slovní hříčku spojující jeho příjmení a vzhled.
Prošel složitějším politickým formováním, ale nakonec našel své místo v organizaci ha-Šomer ha-ca’ir. V roce 1938 úspěšně odmaturoval a o rok později se stal členem vedení ha-Šomer ha-ca’ir. Mezitím poznal svoji budoucí přítelkyni Miru Fuchrerovou.
Když začala válka a Německo napadlo Polsko, odešel na východ a zde padl při pokusech vytvořit koridor do Rumunska do sovětského zajetí. Po propuštění neváhal a vrátil se do Varšavy…
Když dne 18. ledna 1943 Němci obnovili deportace. Anielewicz se spolu s ostatními členy ŻOB a ŻZW rozhodl jednat. Dvanáct z nich se vmísilo do skupiny odváděných Židů, a na smluvený signál zaútočili s pistolemi na německé vojáky. Při následném zmatku se části deportovaných Židů podařilo uprchnout. Většina odbojářů při útoku zemřela. Anielewiczovi, který mu velel, se však podařilo uprchnout, poté, co Němci zajali 5 000 – 6 500 obyvatel ghetta k transportu.
V dalších dnech, až do 22. ledna byli Němci při jakýchkoliv pokusech o akci partyzánským způsobem přepadáváni. Němci vyhodnotili situaci jako problém, který vyřeší později a ghetto opustili. Aby si vytvořili podmínky pro další postup, odřízli ghetto od jakéhokoliv přísunu potravin a kde to šlo i od vody.
Deportace na čas přestaly, ale obyvatelé ghetta si byli vědomi, že je další ozbrojený konflikt nevyhnutelný a věděli že konec nebude dobrý….
Cituji z otevřeného dopisu „Andílka“ židům v ghettu zde dne 22.ledna 1943
„22. ledna 1943 uplyne šest měsíců ode dne, kdy začaly deportace z Varšavy. Všichni pamatujeme na dny teroru, během nichž bylo 300 tisíc našich bratrů a sester krutě zavražděno v Treblince. (…) Musíme pochopit, že nacističtí vrazi nás nechávají žít pouze proto, aby nás využili k práci. (…) Jsme otroky, a až jim nebudeme užiteční, zabijí nás. (…) Židé, naše hodina se blíží. Musíte být připraveni vzdorovat, ne jít jako ovce na porážku“.
Konec citace. Možná odtud pramení dodnes živé heslo Židů: „Už nikdy jako ovce“.
Zde nebudu popisovat bojové operace. To má svůj čas. Na závěr těchto vět o tom úžasném mladíkovi dám ještě jednu citaci:
„Je nemožné vyjádřit slovy, čím jsme prošli. Jedna věc je však jasná. To, k čemu došlo, předčilo naše nejsmělejší sny. Němci z ghetta prchli dvakrát. Jedna z našich rot vzdorovala 40 minut a další více než 6 hodin. Mina, nastražená v oblasti, kde žijí výrobci kartáčů, explodovala. Řada našich rot zaútočila na rozptýlené Němce. Naše ztráty na životech jsou minimální. To je rovněž úspěch. (…) Cítím, že se děje něco velkého, a to, k čemu jsme se odvážili, má mimořádný význam…
Ode dneška přecházíme na partyzánskou taktiku. Dnes večer vyrazí tři roty s dvěma úkoly: průzkum a získání zbraní. Pamatuj, zbraně s krátkým dostřelem nám jsou k ničemu. Takové zbraně používáme pouze vzácně. Co nutně potřebujeme jsou granáty, pušky, samopaly a výbušniny.
Je důležité popsat podmínky, v jakých dnes Židé žijí v ghettech. Odolá nás pouze několik. Zbytek dříve či později zemře. Jejich osud je rozhodnut. Prakticky ve všech skrýších, kde se skrývají tisíce lidí, není pro nedostatek vzduchu možné zapálit svíčku.
S pomocí radiového přijímače jsme zachytili úžasnou zprávu o našem boji vysílanou rozhlasovou stanicí Šavit. Skutečnost, že se o nás ví i mimo zdi ghetta nás povzbuzuje v našem boji. Mír buď s Tebou, můj příteli! Možná se ještě setkáme! Můj největší sen se stal skutečností. Sebeobrana v ghettu bude realitou. Židovský ozdbrojený odpor a msta jsou skutečností. Jsem svědkem velkolepého a hrdinského boje Židů v bitvě“.
– Mordechaj Anielewicz, 23. dubna 1943
Jeho přítelkyně Mira Furcher, která se nesmazatelně zapsala do dějin židovského odporu, spáchala sebevraždu ve stejný den jako její přítel „Andílek. Bylo jí 23 let. Více se jí nebudu věnovat, ale vložím její fotografii.
Byla to hezká dívka a její jemný půvab tato špatná fotografie nedokázala zastřít. V normální době a normálním světě by ti dva tvořili krásný pár…
Tato biografická a zcela jistě nedokonalá vložka je úvodem k dalšímu textu. A tak je potřeba se podívat, kdo vlastně při povstání v ghettu Němcům čelil. Bylo to židovské hnutí odporu a to bylo tvořeno dvěmi samostatnými skupinami, které spolu spolupracovali jen sporadicky.
První skupina bojovníků se tak nějak tradičně označuje za levicové křídlo povstání. Její počátky byly velmi zajímavé a málo se o nich píše. Já se to pokusím trochu rozkrýt.
Ve skupině lidí, kterým se podařilo vyhnout se deportaci do Treblinky, tvořili většinu lidé ještě práceschopní, tedy mladí, silní. Mezi těmi, kteří se skrývali, bylo relativně mnoho osamělých a do předválečné polské společnosti asimilovanějších lidí. Významná část této mládeže byla již organizována. Shromáždili se v sionistických nebo socialistických mládežnických skupinách spojených s politickými stranami, které dříve v ghettu působily ilegálně. Tito lidé spolu byli v neustálém kontaktu. Začali přemýšlet, co se dá dělat a jak protestovat proti německé politice vražd a vysídlování. První politické organizace v ghettu zaměřené na boj proti nacistům vznikly v březnu 1942.
Vznikl tak Židovský národní výbor – tajná židovská politická organizace založená v roce 1942 ve varšavském ghettu. Byla důležitá v tom že sjednotila všechny židovské organizace v jednom celku s výjimkou organizace Bund – uvidíme později – a získala i podporu Polské dělnické strany, tedy ilegální komunistické strany Polska.
První hodnověrně doložené setkání těchto nejaktivnějších aktivistů z rozptýlených skupin se konala na konci srpna 1942. V říjnu začala jednání o ústřední podzemní organizaci. Od konce velké likvidační akce – 21. září 1942, kdy odjel poslední vlak do Treblinky – až do ledna 1943, nastalo období příprav. Řídili je lidé spojení se sionistickými, pravicovými a levicovými organizacemi, včetně komunistů. Byly činěny pokusy kontaktovat polské podzemí, získat zbraně, instrukce a zorganizovat pomoc.
Během let vězení v ghettu byly tyto kontakty sporadické. Odehrávaly se spíše na okraji společnosti a týkaly se lidí spojených s pašováním potravin. Bylo to důležité. Aktéři těchto aktivit sehráli během přípravy velmi důležitou roli. V říjnu začala jednání o ústřední podzemní organizaci.
Nakonec se židovský ozbrojený odboj vyprofiloval do dvou samostatných organizací, či spíše struktur.
První kompilace byla vytvořena v levicovém sionistickém prostředí, které založilo Židovskou bojovou organizaci – ŻOB – tedy podzemní organizaci ozbrojeného odporu polských Židů během holocaustu působící v několika větších městech během 2. světové války.
Členové ŻOB ve Varšavě, většinou mladí odbojáři v čele s Mordechajem Anielewiczem, byli myšlenkově velmi různorodí. Už před válkou se hádali, jak má vypadat budoucnost v exilu, jak rychle se má odejít do Palestiny a jak vybudovat nový židovský stát. Většina z nich měla levicové názory, před válkou patřila k jednomu z levicových hnutí a sympatizovala se Sovětským svazem.
Příště si řekneme jaké organizace ŽOB tvořily.
