Součástí více než třicetičlenného výzkumného týmu byl i doktorand Hebrejské univerzity Shamam Waldman, který provedl většinu analýzy dat.
S laskavým svolením Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, 1. prosince 2022.
Mezinárodní skupina vědců vykopírováním starobylé DNA ze zubů nahlédla do života kdysi prosperující středověké aškenázské židovské komunity v německém Erfurtu. Výsledky, o které se dnes podělili v časopise Cell, ukazují, že erfurtská židovská komunita byla geneticky rozmanitější než současní aškenázští Židé.
Přibližně polovina dnešních Židů je označována jako aškenázská, což znamená, že pocházejí ze Židů žijících ve střední nebo východní Evropě. Původně se tento termín používal k vymezení odlišné kulturní skupiny Židů, kteří se v 10. století usadili v německém Porýní. Navzdory mnoha spekulacím existuje v našem chápání jejich původu a demografických otřesů během druhého tisíciletí mnoho mezer.
„Pokud dnes porovnáte aškenázské Židy ze Spojených států a Izraele, jsou si geneticky velmi podobní, téměř jako stejná populace bez ohledu na to, kde žijí,“ řekl genetik a spoluautor studie profesor Shai Carmi z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (HU).
Ukázalo se však, že na rozdíl od dnešní genetické uniformity byla komunita před 600 lety rozmanitější.
Při zkoumání starobylé DNA 33 aškenázských Židů ze středověkého Erfurtu tým zjistil, že komunitu lze rozdělit do zřejmě dvou skupin. Jedna se vztahuje spíše k jedincům z blízkovýchodních populací a druhá k evropským populacím, možná včetně migrantů, kteří do Erfurtu přišli z východu.
Zjištění naznačují, že ve středověkém Erfurtu existovaly nejméně dvě geneticky odlišné skupiny. Tato genetická variabilita však již u moderních aškenázských Židů neexistuje.
Erfurtská středověká židovská komunita existovala mezi 11. a 15. stoletím s krátkou přestávkou po masakru v roce 1349. V některých obdobích byla prosperující komunitou a jednou z největších v Německu. Po vyhnání všech Židů v roce 1454 postavilo město na židovském hřbitově sýpku. V roce 2013, kdy sýpka stála prázdná, město povolilo její přestavbu na parkoviště. To si vyžádalo další stavební úpravy a záchranný archeologický výzkum.
„Naším cílem bylo zaplnit mezery v našem chápání rané historie aškenázských Židů prostřednictvím starobylých dat DNA,“ vysvětlil Carmi.
Zatímco údaje o starověké DNA jsou mocným nástrojem pro odvození historické demografie, údaje o starověké židovské DNA se získávají obtížně, protože židovské zákony zakazují za většiny okolností narušovat pohřbívání mrtvých. Se souhlasem místní židovské komunity v Německu shromáždil výzkumný tým oddělené zuby z ostatků nalezených na židovském hřbitově ze 14. století v Erfurtu, který prošel záchranným výkopem.
Vědci také zjistili, že k zakladatelské události, díky níž jsou dnes všichni aškenázští Židé potomky malé populace, došlo před 14. stoletím. Například získáním mitochondriální DNA, genetického materiálu, který dědíme po matkách, zjistili, že třetina odebraných jedinců z Erfurtu sdílí jednu specifickou sekvenci. Tato zjištění naznačují, že raná aškenázská židovská populace byla tak malá, že třetina erfurtských jedinců pocházela po mateřské linii od jediné ženy.
Nejméně osm z erfurtských jedinců také neslo genetické mutace způsobující onemocnění, které jsou běžné u dnešních aškenázských Židů, ale vzácné u jiných populací – což je charakteristický znak aškenázské židovské zakladatelské události.
„Židé v Evropě byli náboženskou menšinou, která byla sociálně segregovaná, a zažívali pravidelné pronásledování,“ popsal spoluautor Harvardovy univerzity. Přestože antisemitské násilí v roce 1349 prakticky vyhladilo erfurtskou židovskou komunitu, Židé se o pět let později vrátili a rozkvetli v jednu z největších v Německu. „Naše práce nám dává přímý vhled do struktury této komunity.“
Tým se domnívá, že současná studie pomáhá vytvořit etický základ pro studium starověké židovské DNA. Mnoho otázek zůstává nezodpovězeno, například jak se středověké aškenázské židovské komunity geneticky diferencovaly, jak byli raní aškenázští Židé příbuzní se sefardskými Židy a jak souvisí moderní Židé s těmi ze starověké Judeje.
Přestože se jedná o dosud nejrozsáhlejší studii starověké židovské DNA, je omezena na jedno pohřebiště a jedno časové období. Přesto se jí podařilo odhalit dosud neznámé genetické podskupiny u středověkých aškenázských Židů. Vědci doufají, že jejich studie připraví půdu pro budoucí analýzy vzorků z dalších lokalit, včetně těch ze starověku, a umožní tak pokračovat v odhalování složitostí židovské historie.
