Ti, kdo tvrdí, že Hamás není možné zlikvidovat, teroristy přeceňují a nechápou existenční podstatu této války.

Autor: Jonathan S.Tobin 29. prosince 2023 11:28

Jonathan S. Tobin je šéfredaktorem časopisu JNS (Jewish News Syndicate). Sledovat je ho možné na @jonathans_tobin.

(JNS) Ještě než se usadil prach nad troskami obcí v jižním Izraeli, které byly zpustošeny zvěrstvy Hamásu ze 7. října, zaznívaly z obvyklého sboru blízkovýchodních „expertů“ varovné tóny ohledně jakýchkoli snah reagovat na populární palestinskou arabskou skupinu odpovědnou za tyto zločiny. Izraelské síly stále ještě likvidovaly palestinské arabské teroristy, kteří onoho šabatového rána na svátek Simchat Tóra překročili hranice, když znásilnili, zmrzačili, mučili a zavraždili více než 1 200 osob, včetně celých rodin.

Hlavní starost amerického zahraničněpolitického establishmentu i mezinárodního společenství se však nesoustředila na oběti nebo rukojmí zavlečené zpět do Gazy, ale na rostoucí vědomí, že Izraelci z nejhoršího masového vyvražďování Židů od dob holocaustu vyvodí tvrdé závěry.

Když izraelský premiér Benjamin Netanjahu poprvé prohlásil, že cílem reakce jeho země na válku, kterou teroristé zahájili 7. října, je likvidace Hamásu, byly jeho výroky shazovány jako rétorika určená traumatizované izraelské veřejnosti, a nikoli jako seriózní politika. Richard Haas, emeritní předseda Rady pro zahraniční vztahy, promluvil za své kolegy ze zahraničněpolitického establishmentu 10. října, týden před zahájením izraelské pozemní ofenzivy v Gaze, když varoval, že Hamás porazit nelze.

Haas uvedl, že Izrael sice může Hamásu vrátit úder, ale měl by odložit veškeré představy o tom, že islamistickou skupinu, která od roku 2007 vládne v Gaze jako nezávislý stát, lze zlikvidovat. Podle něj jde o „ideologii stejně jako o organizaci“ a ideje nelze zabít. Bez ohledu na to, jak moc se Hamás mýlil, když prolomil hranice a spáchal masové vraždy, byla jakákoli reakce ze strany Izraele odsouzena k neúspěchu kvůli vojenským problémům spojeným s kampaní, která by zahrnovala městskou válku a vykouření teroristů ze sítě tunelů, která je rozsáhlejší než newyorské metro. Znělo to jako známé klišé z kritiky většiny protipovstaleckých kampaní po druhé světové válce: každý úder zasazený Hamásu a civilistům, za nimiž se skrýval, by „vytvořil další teroristy“.

Plán má tři části

Dva měsíce po zahájení izraelské pozemní kampaně proti Hamásu vyložil Netanjahu své válečné cíle v článku zveřejněném v deníku The Wall Street Journal. Podle něj existují tři „předpoklady pro mír“: zničení Hamásu, demilitarizace Gazy a deradikalizace palestinského lidu. Na nic z toho však americký zahraničněpolitický establishment ani jeho oblíbená publikace neskočí. (A nebo samozřejmě izraelští anti-Bibiové strhávají vše, co řekne, pozn. red.).

Tři dny po zveřejnění tohoto článku se na titulní straně New York Times objevil článek označený jako „analýza“, který jasně ukázal, že „experti“ jsou stále přesvědčeni, že izraelská válka proti Hamásu je z podstaty nevítězná. Zatímco většina útoků na izraelské válečné úsilí se soustředila na otázku sporných počtů civilních obětí z řad palestinských Arabů, toto téma bylo považováno za vedlejší. Místo toho článek obsahoval obvyklou litanii argumentů o obtížích, kterým izraelské jednotky čelí, o síle Hamásu, jeho schopnosti rozplynout se mezi palestinskou arabskou populací a řeči o tom, že kampaň „radikalizuje“ další generaci arabské mládeže.

Článek v Timesech tvrdil, že Hamás je podobný Talibanu v Afghánistánu v tom, že dokáže odolat vojenským neúspěchům a odrazit se ode dna. Někteří přirovnávali cíle Izraele k úspěšné kampani, kterou vedly Spojené státy a jejich spojenci s cílem porazit ISIS v Iráku. Článek však prohlašoval, že Hamás je silnější než jeho islamističtí kolegové a je pro palestinské arabské obyvatelstvo (nazývané nezúčastněnými civilisty, když se to Timesům hodí) „organický“, protože je populární svým odhodláním pokračovat ve válce proti izraelské „okupaci“, místo aby přijal nějaký druh smíru s další existencí židovského státu.

Při hlubší sondě do problému Izraelských obranných sil citovaná řada odborníků také tvrdila, že navzdory zjevnému pokroku, kterého IDF za dva měsíce bojů dosáhla, Hamás není zdaleka poražen. A že by si vyžádalo mnohem více času, prostředků a krve, než kolik by židovský stát mohl vynaložit na to, aby vykořenil teroristy z každé pídě Gazy.

Z tohoto chmurného hodnocení vyplývá, že Izraelci museli uznat porážku a, jak minulý týden napsal hlavní Netanjahuův odpůrce a kritik, sloupkař Thomas L. Friedman, Izraelci si musí uvědomit, že jeho tři cíle jsou nereálné. Musí, hřímal, sbalit své vojáky, opustit Gazu a „jít domů“. A pokud tak Izraelci brzy neučiní, měl by prezident Joe Biden použít trochu „tvrdé lásky“ a donutit je. Navrhl, aby Amerika, jak k tomu Friedman nabádá po celou svou kariéru, využila všech svých pák a donutila Izrael přijmout porážku a nový mírový proces, který přinese vznik palestinského státu, jenž problém jednou provždy ukončí.

Skeptici mají pravdu, že IDF má k úplnému vítězství v Gaze ještě daleko. Hamás má pravděpodobně stále značné síly schopné bojovat v částech sítě tunelů, které Izraelci dosud nezničili. Nikdo v izraelské armádě si nedělal iluze o tom, že problém s eliminací nepřítele zakopaného tak hluboko, který se na právě takovou konfrontaci připravoval léta, bude rychle vyřešen. Kromě toho – a navzdory neustálým výtkám mezinárodního společenství a Bidenovy administrativy – péče, s níž se IDF snaží co nejvíce zabránit civilním obětem, zpomalovala kampaň a vystavovala izraelské jednotky nebezpečí, což je důvod, proč byl počet obětí v posledních týdnech tak vysoký (nikoli však ve srovnání s jinými pozemními válkami Izraele, pozn. red.).

Přeceňování a nepochopení Hamásu

Představa, že tunelový komplex v Gaze je nedobytná pevnost, kterou nelze zničit, nebo že ozbrojenci Hamásu jsou tak obratní, odvážní a chytří, že je nelze zabít nebo zajmout na malém geografickém území (které se každým týdnem zmenšuje), v němž se ukrývají, je nesmysl.

Ba co víc, ti, kdo takové argumenty předkládají, nemluví pouze s moudrostí získanou z desetiletí neúspěšných protipovstaleckých kampaní západních armád proti populárním místním skupinám, jak tvrdí.

Naopak, zaměňují válku palestinských Arabů za zničení Izraele s konvenčním povstáním proti cizímu okupantovi, ačkoli právě tak byl tento boj po desetiletí falešně vykreslován západním korporátním tiskem.

Jejich motivy k takové argumentaci jsou rovněž neupřímné. Již celou generaci tvrdí, že jediným řešením konfliktu je územní kompromis a vytvoření palestinského státu. O významu útoku Hamásu ze 7. října nemají stejnou představu jako o teroristických ofenzívách, které zahájil šéf Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat v reakci na dohody z Osla a společnou americko-izraelskou nabídku státnosti a míru palestinským Arabům v roce 2000.

Odmítají připustit, že izraelské vojenské vítězství je nejen možné, ale i žádoucí, protože by to znamenalo přiznat, že lidé jako Haas a Friedman se celou dobu mýlili, stejně jako bývalí izraelští vědátoři a generálové. Totéž platí pro diplomaty a politiky, jako je Biden, kteří celou svou kariéru tvrdí, že receptem na mír je nátlak na Izrael, aby učinil ústupky palestinským Arabům.

Následky 7. října měly být okamžikem, kdy se establishment musel zastavit a přiznat, že se mýlil.

Palestinští Arabové odmítli každou kompromisní mírovou nabídku, která by jim za posledních 75 let zajistila státnost. A není to proto, že by, řečeno památnou frází izraelského státníka Abby Ebana, „nikdy nepropásli příležitost, aby nevyužili příležitost“. Je to proto, že mír, který by jim dal stát, nepovažují za „příležitost“, pokud by to znamenalo přijmout legitimitu nebo dokonce existenci židovského státu bez ohledu na to, kde budou vytyčeny hranice Izraele. Sedmý říjen byl – podobně jako sebevražedné atentáty a další příklady palestinského arabského terorismu, které byly zahájeny na podzim roku 2000 – projevem záměrů palestinských Arabů, nikoli frustrace z neúspěšných jednání.

Izrael se také nemůže jednoduše sbalit a odejít, jako to udělali Američané v Afghánistánu, Iráku a před téměř 50 lety ve Vietnamu. Gaza není od Izraele vzdálena přes půl světa. Je hned vedle a politika umožňující Hamásu udržet si vojenský potenciál – věc konsensu mezi izraelským vojenským a zpravodajským establishmentem, kterou podporovali vůdci opozice i Netanjahu – byla fatální chybou. Hamás se nikdy nehodlal spokojit s tím, že bude pouze pánem islamistické tyranie v pásmu Gazy, nebo bude usilovat o to, aby se jeho hegemonie jednoho dne rozšířila i na Judsko a Samaří.

Současná válka nebyla způsobena izraelskou „okupací“ Gazy prostě a jednoduše proto, že 6. října nebyla Gaza okupována.

Izraelci v létě 2005 stáhli z Gazy všechny osady, osadníky a vojáky v marné naději, že tím dají tamním palestinským Arabům šanci na vybudování vlastního režimu v míru, nebo alespoň omezí konflikt. Cílem Hamásu 7. října nebylo prosazení dvoustátního řešení, které jeho údajně umírněnější rivalové z Fatahu opakovaně odmítali. Šlo o pokračování a vítězství ve stoleté válce Arabů proti sionismu, v níž doufali, že se jim podaří vrátit čas, zlikvidovat Izrael a vyvraždit jeho obyvatelstvo. A páchání masového vyvražďování židovského národa je mezi palestinskými Araby stále populární, jak ukazují jejich vlastní průzkumy veřejného mínění i po 7. říjnu a následných důsledcích pro obyvatele Gazy.

Proto má Netanjahu pravdu, když mluví nejen o demilitarizaci Gazy – což bude, ať se to Izraelcům líbí, nebo ne, vyžadovat další přítomnost IDF v této oblasti v dohledné budoucnosti – ale i o deradikalizaci palestinských Arabů. Odborníci se obávají budoucí radikalizace palestinských Arabů způsobené současnou válkou. Nevysvětlují však, o kolik více se mohou palestinští Arabové zradikalizovat, pokud je současná generace schopna nejen provádět nevýslovná zvěrstva ze 7. října, ale také jim fandit a považovat je za „hrdé vítězství“ palestinského arabského nacionalismu.

Nejedná se o konvenční povstání

IDF by byla na hloupé cestě, kdyby jejím cílem bylo, jako tomu bylo při protipovstaleckých akcích jinde, získat „srdce a mysl“ palestinských Arabů. Rámcovat válku v tomto kontextu je však chybou. Jakkoli se Hamás bude snažit přežít a nakonec i zvítězit pomocí partyzánské války, situace v Gaze se mnohem více podobá situaci v Berlíně v roce 1945 než konfliktům v Iráku nebo Afghánistánu.

Jak palestinští Arabové dali jasně najevo, nejde o válku okupantů a okupovaných, ale o existenční válku mezi dvěma národy.

Hamás není o nic více či méně ideou než Národně socialistická strana Adolfa Hitlera. A může být zničena pouze stejným způsobem, jakým byli nacisté vymazáni z mapy: jejich úplnou vojenskou porážkou a uvědoměním si Palestinců, že stejně jako Němci musí opustit bludy a genocidní ideologii svých vůdců, pokud doufají, že budou mít alespoň zdání normálního života. Palestinští Arabové se musí vzdát pojetí své národní identity, které je neoddělitelně spjato s nenávistí k Židům a upíráním státu v jejich starobylé vlasti.

Realisté, kteří tvrdí, že Izrael nemůže tuto válku vyhrát, nepoukazují jen na přiznanou obtížnost vojenského problému Izraele, který nakonec překoná. Ve skutečnosti tvrdí, že Izrael by neměl vyhrát, protože tím by se prokázalo, že jejich formulace o vnucování dvoustátního řešení regionu byla katastrofální a nákladná chyba.

V této fázi kampaně má Izrael k vítězství ještě hodně daleko, a i po jeho dosažení bude Netanjahuovým cílům v oblasti deradikalizace trvat mnohem déle. Pokud Biden podlehne tlaku antisemitského křídla své Demokratické strany, přeruší přísun zbraní a připojí se k mezinárodnímu společenství v odsouzení války – kroky, které naštěstí nepodnikl, i když na toto téma mluví z obou stran úst -, pak může být izraelské vítězství nemožné.

Ale každý, kdo si skutečně přeje mír, by měl odmítnout únavné opakování neúspěšné politiky lidí jako Haas a Friedman a fandit dosažení cílů izraelského premiéra.

Jedinou cestu k míru lze nalézt v rozhodném ukončení války, v níž budou palestinští Arabové nuceni přehodnotit své cíle. Cokoli jiného pouze odsuzuje Židy i Araby k další generaci krvavého a marného konfliktu.