Variace na téma. Názor.

Autor: Bruce Brill 29. ledna 2024 22:46

Situace palestinských Arabů v Gaze byla od začátku hrozná. Počet chudých se od roku 2000 ztrojnásobil a polovina pracovní síly byla bez práce. Ze zprávy OSN z roku 2018 vyplývá, že 53 % jejich obyvatel žilo v chudobě, do roku 2022 se toto číslo vyšplhalo na 80 %. Palestinští Arabové byli závislí na potravinové pomoci více než kdykoli předtím. Organizace sociální péče zaznamenaly „všudypřítomnou a prohlubující se chudobu“, „zhoršující se podmínky a ekonomiku v troskách“, „konflikt vytvářející velkou humanitární krizi“ a „rozsáhlé psychologické trauma“. (To se samozřejmě netýkalo vrcholných představitelů Hamásu a jejich přátel, kteří žili v přepychu, pozn. red.)

Dnes je to stokrát horší. S ohledem na statisíce Gazanů, kteří jsou nyní bez domova, sir John Sawers, bývalý šéf MI6 a velvyslanec Spojeného království při OSN, naléhavě prohlásil: „Je třeba řešit velmi chmurné podmínky, v nichž v Gaze žijí.“

Ke zmírnění utrpení Gazanů je třeba udělat něco víc než jen mluvit. V souvislosti se syndromem mluvení versus konání Herbert Hoover, prezident Spojených států v letech 1928-32, v roce 1920 řekl: „Slova bez činů jsou vrahy idealismu.“

Hoovera nelze obvinit z vraždy idealismu: byl zodpovědný za záchranu, výživu, ošacení a přesídlení více obětí přírodních katastrof a válek než kdokoli jiný v historii. Během první světové války vedl Komisi pro pomoc v Belgii, která živila 10 milionů lidí a prováděla poválečnou obnovu Belgie. V roce 1917 Hoover zastával funkci správce potravin v USA.

Po válce vyslal prezident Woodrow Wilson Hoovera do Evropy, aby řídil Americkou správu pro pomoc. V roce 1927 jako ministr obchodu úspěšně zachránil a přesídlil 325 000 Američanů, kteří přišli o střechu nad hlavou v důsledku povodní na řece Mississippi. Po druhé světové válce přinesl pomoc milionům lidí jako koordinátor Evropského potravinového programu.

Hoover byl kvaker, vášnivě věřil v mír, byl zděšen lidskými náklady války a zasvětil svůj život veřejné službě. I při svých nejvelkolepějších projektech si zachovával prvořadou hodnotu jednotlivce. Jeho titul „velký humanista“ byl zasloužený. Když v Evropě znovu vypukla válka, Hoover, v té době sedmdesátiletý, založil Polskou komisi pro pomoc, která v okupovaných zemích živila 300 000 dětí. Stal se předsedou Komise pro mimořádné situace při hladomoru a v roce 1945 ho prezident Harry S. Truman požádal, aby zorganizoval potravinovou pomoc pro válkou zničené země.

Pozornosti velkého humanisty neunikl ani osud palestinských Arabů: V prosinci 1945 předložil Anglo-americkému vyšetřovacímu výboru pro Palestinu plán. Podle Hoovera šlo o „proces, z něhož by měli materiální prospěch jak Židé, tak Arabové, a který by mohl přispět k vyřešení palestinské otázky a poskytnutí dostatečného množství židovských útočišť“. Trval na tom, že nabízí „konstruktivní humanitární řešení“, a výbor souhlasil, že návrh si zaslouží pečlivé prostudování.

Hoover navrhoval, „aby se Irák… stal místem přesídlení Arabů z Palestiny, a to pro jejich okamžitou pomoc a dlouhodobý prospěch“. Implicitně se předpokládalo, že to bude zcela dobrovolné.

V roce 1949, kdy vzniklo půl milionu palestinských arabských uprchlíků, nabyl Hooverův plán zvláštní naléhavosti. Napsal Bílému domu, že „jsou v žalostném stavu“ a že je lze absorbovat v Iráku. „To by přineslo trvalé řešení problému těchto nešťastných lidí,“ uvedl Hoover. Uvedl také, že jeho plán „by posílil iráckou ekonomiku“.

Možná před 20 lety, kdy bylo obyvatelstvo Iráku zdecimováno vleklou íránsko-iráckou válkou v 80. letech, válkou v Perském zálivu v roce 1991, následnými sankcemi OSN, invazí a okupací vedenou Spojenými státy a mezistátními boji Isis, které si vyžádaly miliony Iráčanů, to bylo nejen proveditelné, ale i prospěšné.

Přesídlení utlačovaných palestinských Arabů do Iráku by zmírnilo jejich utrpení a bylo by pro Irák souběžným požehnáním.

Ale to bylo tehdy. A co dnes?

Člověk se diví arabskému bratrství, když dnes v Gaze žijí statisíce lidí bez domova a neslyšíme o tom, že by arabské národy nabízely, že se svých bratrů bez domova ujmou. Vždyť mají stejný jazyk, náboženství a kulturu. Některé arabské národy jsou navíc nejbohatší na světě, zejména státy Perského zálivu.

Jak pozoruhodné by bylo, kdyby Katar, hlavní podporovatel Hamásu a více než třicetkrát větší než pásmo Gazy, otevřel svou zemi pro přesídlení Gazanů. Uvažujme: 85 % současného katarského obyvatelstva tvoří migrující pracovníci, kteří nejsou arabského původu. Co by mohlo být vhodnějším a humanitárnějším řešením pro Gazany bez domova a zároveň požehnáním pro Katar.

Na co Katar a svět čekají? Připomeňme: „Slova bez činů jsou vrahy idealismu.“

Bruce Brillis je nezávislý novinář a bývalý analytik americké Národní bezpečnostní agentury pro Blízký východ. Publikoval v denících Jerusalem Post, Washington Times, Christian Science Monitor, Midstream, Jewish Spectator, Jerusalem Report a dalších.