Katarský expert vysvětluje motivace neprůhledného emirátu v Perském zálivu.

Autor: Hanan Lischinsky 16. března 2024

Kdysi v 70. letech 20. století byl Katar malou zapadlou zemí, bývalým britským zastávkovým přístavem, kterému vládl nejmladší a nejméně významný královský klan v regionu. Ty časy jsou dávno pryč.

Dnes je Katar globální velmocí, která ze sebe dokázala udělat významného spojence USA a zároveň pokračuje ve vynikajících vztazích s íránským režimem mulláhů a vražednými teroristy z Hamásu.

Ariel Admoni je doktorandem na Bar Ilanově univerzitě v Ramat Ganu a v posledních měsících se stal jedním z největších izraelských odborníků na neprůhledný emirát v Perském zálivu. V rozhovoru pro ALL ISRAEL NEWS se pokusil vysvětlit neuvěřitelný vzestup této země a motivace jejích vládců, které za ním stojí.

V prvních desetiletích po získání nezávislosti na Velké Británii byl emirát ve stínu svých sousedů, zejména Saúdskoarabského království.

„Katar byl vždy sestrou, o kterou se nikdo nestaral, a jeden učenec jednou řekl, že před rokem 1995 neměl Katar vůbec žádnou zahraniční politiku. To samozřejmě není pravda, ale i tak je to slušný příklad přístupu ke Kataru,“ řekl Admoni.

Raketový vzestup k moci započal otec současného katarského emíra, šejk Hamad bin Chalífa, který se dostal k moci svržením svého otce a v 90. letech 20. století odstartoval rozsáhlé reformy a ambiciózní projekty.

Klíčovým faktorem byl objev zemního plynu v roce 1990, který emirátu poskytl finanční prostředky na realizaci projektů, jako je otevření Al-Džazíry, která se stala největším zpravodajským kanálem v arabském světě, a letecké společnosti Qatar Airways.

Ve stejném desetiletí dosáhlo království zásadního zlomu, když extremisté učinili pro jeho vedení stále problematičtějším hostování velké americké základny v Saúdské Arábii.

Katarský emír se chopil příležitosti hostit ve své zemi světovou supervelmoc a investoval téměř 1 miliardu dolarů do výstavby základny, která se stala největší americkou základnou na Blízkém východě, čímž v podstatě vytvořil neprostupný štít pro svůj režim.

„Takže to bylo štěstí a dobrá politika v jednom desetiletí,“ shrnul Admoni. „Šejk Hamad proměnil zemi tak, aby byla mnohem liberálnější než v minulosti, mnohem více propojená s USA než v minulosti, mnohem více provázaná v obchodních podnicích.“

Katar pokračoval v této politice sbližování se Západem prostřednictvím diplomacie, obchodu, sportu a strategických investic, například tím, že se v posledních dvou desetiletích stal největším zahraničním dárcem amerických univerzit.

Co však činí katarský přístup tak jedinečným, je jeho souběžná politika vštěpování se nepřátelům Západu, včetně íránské „osy odporu“ a jeho teroristických milicí, afghánského Tálibánu a také Palestinců.

Spojení Kataru s Palestinci je příkladem par excellence jeho politiky, která se snaží maximalizovat především vlastní prospěch, postavení a vliv.

Tento vztah začal na individuální úrovni v 50. letech 20. století, kdy v ropném a plynárenském průmyslu států Perského zálivu začali pracovat migranti – mezi nimi i dnešní prezident Palestinské autonomie Mahmúd Abbás.

S tím, jak se palestinská otázka stala nejkritičtějším tématem „arabské ulice“, Katar stále více využíval svých existujících vazeb ve svůj prospěch.

„Dokud Katar udržoval dobré vztahy s Palestinci, měl dobré vztahy i s arabským světem. Dokonce i v době, kdy Katar udržoval diplomatické vztahy s Izraelem s obchodní misí v letech 1996-2009. Důvod, který Katar pro tuto akci uvedl, zněl: ‚Je to způsob, jak podpořit spojení s Palestinci‘,“ řekl Admoni.

Podle něj se ve vztazích s Palestinci vždy spojovalo spojení s palestinskými exulanty v Kataru se snahou zlepšit své postavení v arabském světě.

To platí i pro současnou situaci, poznamenal Admoni. Navzdory vyčerpávajícím informacím o roli Kataru jako hlavního sponzora Hamásu usiluje Katar o to, aby byl vnímán jako „strážce Palestinců“, nejen Hamásu.

„Před dvěma lety Katar věnoval třetinu své humanitární pomoci Gaze, ale hlavní část pomoci šla Palestinské samosprávě. Nemyslím si tedy, že by Palestinskou samosprávu zanedbával. Myslím, že s Palestinskou samosprávou nebyli sami.“

Podle Admoniho vychází zvláštní pozornost Kataru vůči Hamásu z toho, že jeho exkluzivní vztahy s touto teroristickou skupinou mu dávají jedinečnou možnost využít ji ve svůj prospěch.

Jedním z příkladů je odhalení bývalého katarského premiéra Hamada bin Jasima, který uvedl, že Katar tlačil Hamás k účasti v palestinských volbách v roce 2006 navzdory jeho islamistické ideologii. Vítězství teroristické skupiny ve volbách přímo vedlo k násilnému převzetí enklávy v následujícím roce.

Katarské vysvětlení znělo, že se domníval, že účastí v politickém procesu se Hamás stane méně extremistickým, ale Admoni tomu nevěří. „Je to pravděpodobně proto, že vždy chtějí hnutí, která mají konexe na místě. Katar nechce hnutí, které tvoří hlavně zkorumpovaní politici.“

Ať už se jedná o liberální hnutí nebo islamistickou teroristickou skupinu, Katar se snaží získat vliv na skupiny zastupující většinu lidí tím, že sází na „jistého koně“.

V tomto bodě Admoni nesouhlasí s mnoha dalšími odborníky, kteří považují Katar za ideologicky nakloněný podpoře islamistických hnutí, přičemž se domnívají, že katarské vedení musí samo zastávat islamistické přesvědčení.

„Tvrdím, že katarský přístup není islamistický. Myslím, že jde spíše o cynické využití než o náklonnost nebo ideologii. Myslím si, že v mnoha případech Katar učinil na domácí půdě i v zahraničních vztazích kroky, které byly v rozporu s islamistickým kodexem,“ poznamenal Admoni.

Příkladem je řada ústupků, které katarský režim učinil během nedávného mistrovství světa ve fotbale, například povolení konzumace alkoholu, což bylo velmi nepopulární. Admoni také uvedl příklad stranění staršímu bratrovi současného emíra, kterému bylo znemožněno nastoupit na trůn, protože byl příliš nábožensky založený.

Stejná dynamika platí i pro dobré vztahy Kataru s Íránem, řekl Admoni. Loni v létě dosáhly USA a Írán dohody, podle níž Írán propustí pět Američanů výměnou za několik miliard dolarů zmrazených íránských aktiv.

Katar měl tyto prostředky Íránu převést, ale rozhodl se dohodu pozastavit a prostředky zadržet, protože ve změněné situaci po 7. říjnu bylo důležitější uklidnit Američany než udržet Írán spokojený.

„Takže si nemyslím, že existuje nějaká země – jakákoli země – pro kterou by Katar šel až na dřeň, dokonce ani pro USA,“ shrnul Admoni. „Katar ani v této otázce nebude úplným přítelem nikoho.“

Co to tedy znamená pro Izrael a možnost ovlivnit Katar, aby pomohl propustit izraelské rukojmí držené Hamásem? Admoni je pesimistický.

„Jediný způsob, jak podle mého názoru Izrael změní svůj přístup ke Kataru, je položit na stůl dvě možnosti. Buď zcela legitimní (diplomatické a obchodní) vazby, nebo žádné. Tedy vůbec žádné.“

To by znamenalo, že Západ a izraelští spojenci budou nuceni volit mezi vztahy s Izraelem, nebo s Katarem. Šokující je, že Admoni si není příliš jistý, koho by si Západ vybral.

„Ale pokud to uděláme, nejsem si jistý… že pokud Západ a USA budou mít možnost volby mezi námi a Katarem, nejsem si jistý, co si vyberou.“

Brilantní diplomatické manévrování, chytré energetické dohody a strategické investice udělaly z Kataru nepostradatelnou mocnost na světové scéně a jediný způsob, jak ji ovlivnit, je apelovat na to jediné, na čem emirátu záleží – na jeho vlastní zájmy.