Tato země není Palestina. Nikdy jí nebyla. Je to Eretz Yisrael, Země Izrael – jediná vlast, kterou židovský národ kdy znal…
Existence palestinských uprchlických táborů na území ovládaném Palestinci může být pro ty, kdo nejsou obeznámeni s arabsko-izraelským konfliktem, matoucí. Jak mohou být Palestinci uprchlíky na svém…
Dále izraelská vláda tvrdí, že to není pravda, že vznikání těchto osad je řízeno státem, a na pár výjimek s pojených s bezpečností státu Izrael jejich vznik spontánní, nikdo ho neorganizuje a když zakladatel poruší nějaké právní věci, jsou tyto osady zrušeny.
Ti otravní archeologové stále objevují důkazy o tom, že v Izraeli ve starověku žili Židé, ale o „Palestincích“ nenašli nic… Palestinská samospráva musí archeology nenávidět!
Ještě nikdy v dějinách se nestalo, že by byl malý národ vyhnán ze své země, přesto se vrátil a znovu založil své království a zachoval si…
Již téměř sto let zuří konflikt o Svatou zemi mezi Židy a palestinskými Araby, kteří si ji při přivlastňují pouze pro sebe a to navzdory skutečnosti, že jim nikdy nepatřila, jaktěživ neexistoval v dějinách samostatný Palestinský arabský stát…
Posedlost Západu „dvoustátním řešením“ může být spíše překážkou než cestou k míru. K dosažení situace, která uspokojí jak svrchovanost Izraele a potřebu bezpečnosti, tak potřeby Palestinců po autonomii, je zapotřebí…
Palestinští Arabové nemají ve Svaté zemi ani „hluboké“ ani „starobylé“ kořeny. Jejich kořeny jsou mělké, nedávné a z velké části umělé… Teprve v 60. letech 20. století pod vedením Sovětského svazu začali arabští propagandisté aktivně nazývat arabské obyvatele oblasti „Palestinci“.
V brutálních popravách, svrhával Hamas zaměstnance Palestinské samosprávy ze střech a vedl přestřelky v nemocnicích…
„Není to, jak tvrdí téměř celý svět, nelegálně okupované území,“ píše Friedman ve svých nově vydaných pamětech.
Palestinci již mají svůj vlastní stát na východ od řeky Jordán, v Palestině. Je to Jordánsko, kde tvoří více než polovinu obyvatelstva. Není žádný důvod, aby se biblická Judea a Samaří staly dalším palestinským státem.
Progresivisti na Západě, kteří se ohrazují proti „osadnickým koloniálním projektům“, by měli uznat židovský stát za příklad dekolonizace…
Clinton napsal, že s mírovou nabídkou, která byla na stole: „Jsem nemohl uvěřit, že by Arafat udělal tak obrovskou chybu …“
Není pochyb o tom, že Hašem mohl faraóna ignorovat, zabít ho i jeho lid jedinou ranou a tak okamžitě dospět ke konci příběhu. Ale Hashem raději dává Mojžíšovi pokyn, aby ušel dlouhou cestu…
„To je nezvratný důkaz fenoménu, který jsem popsala“ říká doktorka Eshedová, „kdykoli tedy uvidíte arabské město se jménem Kafr „XYZ“, víte jistě, že to byla původně židovská vesnice.“
Žili jsme v nechráněných, rozsekaných a prakticky nebránitelných hranicích, bojovali proti ohromné přesile a lépe vyzbrojenému nepříteli a po Šestidenní povstali. Slyšeli jste snad někdy o tak neočekávaném vítězství…?!
Pokud vezmeme v úvahu všechny mírové iniciativy, které byly za posledních 83 let navrženy, musíme zvážit možnost, že Palestinci nechtějí založit svůj vlastní stát.. Jejich vedení tvrdí, že každý návrh je konspirací a každá iniciativa je pastí.
Palestinský stát už existuje. Jmenuje se Jordánsko. Není třeba další.. Založení druhého palestinského státu – nebo třetího, pokud do toho zahrneme i Hamásem ovládaný de facto stát v pásmu Gazy – by destabilizovalo region a zvýšilo násilí.
Význam Trumpova plánu spočívá v tom, že na rozdíl od předchozích amerických mírových iniciativ uznává právo Izraele na teritoria za hranicemi z roku 1967 jako záležitosti historického práva, a ne výhradně jako bezpečnostní opatření.
Takže, pokud se zajímáte o mír na Blízkém východě, možná odpovědí není tlačit Izrael, aby Palestincům ještě jednou nabídl stát. Možná odpovědí je tlačit Palestince, aby konečně přijali existenci židovského státu.. Zdá se, že pro příliš mnoho palestinských Arabů je dvoustátní řešení nepřijatelnou nabídkou.
Na Blízkém východě tato reorganizace americké politiky poskytla národům regionu – včetně Izraele a Palestinců – první šanci na dosáhnutí skutečného míru, jakou kdy měly.
Jak se to stalo, divil se Walid Shoebat z Betléma, že „4. června 1967 jsem byl Jordáncem a přes noc jsem se stal Palestincem? … Dokud se Židé nevrátili do Jeruzaléma, považovali jsme se za Jordánce.“