Praha Jeruzalém

Výtah z článku napsaném k výročí 70 let existence státu Izrael: DALLA INDIPENDENZA ALLA START UP NATION napsaném Albertem Lasagnim uveřejněném v Libro Aperto, leden/březen 2019.

Útěk Arabů z Palestiny

Navzdory počátečním arabským úspěchům uvedla Komise OSN na začátku roku 1948: „Panika stále roste v arabských středních třídách a pokračuje exodus těch, kteří si mohou dovolit opustit zemi.“ Kolaps civilní správy, pořádku a zákona po odchodu Britů přispěl k demoralizaci obyvatel a tlačil je k odchodu. Odchod politických vůdců a buržoazie dal špatný příklad lidem a vyvolal lavinový efekt útěků ze země. Zvláště v situacích, kdy okolní vesnice již vlastnili Izraelci, izolace a nedostatek zásob podkopaly morálku obyvatel. Mnozí věřili, že arabské armády zvítězí a umožní jim návrat. Opustili proto své domovy na příkaz arabských vůdců, kteří nařídili civilistům, ženám a dětem evakuaci, aby se uchránili před boji na bezpečných místech.

15. května 1948 Jeruzalémský Muftí apeloval na arabské Palestince, aby opustili zemi, protože arabské armády budou bojovat za ně. Podle Jordánců arabský exodus byl velkou částí způsoben šířením nepravdivých zpráv arabskými vůdci, kteří tím chtěli podnítit Araby k boji proti Židům. „Jsou to naši vůdci, kteří šířením zvěstí, jež zveličují a přehánějí židovské zločiny a označují je za zvěrstva, vštěpují strach a hrůzu do srdcí Arabů v Palestině. Ti prchají ze země a opouštějí své domovy a majetky. (Al Urdun, The Jordanian daily newspaper, April 9, 1953). Hazem Nusseibeh, šéfredaktor Palestinské vysílací služby v letech 1947/48, byl palestinským vůdcem Husejnem al-Chalidim pověřen, aby vytvořil nepravdivé zprávy o zvěrstvech v Dejr Jásin, kde vypukly tvrdé boje. Nussbieh připustil, že pokus tlačit arabské země k „obraně“ Palestinských Arabů se proti nim obrátil a způsobil obrovský exodus do sousedních arabských zemí. Arabové chtěli masakrovat Židy, ale když Židé začali válku vyhrávat, Arabové se obávali, že Židé začnou masakrovat je a včas uprchli. Více než dvě třetiny Palestinců uprchlo ze svých domovů, aniž by spatřili židovského vojáka. Britský generál Glubb Paša, velitel arabské legie, potvrdil: „Arabští civilisté zpanikařili a neúprosně prchali. Vesnice byly často opuštěny předtím, než byly ohroženy válkou. “

Většina Arabů přítomných v Palestině byli ekonomičtí přistěhovalci, kteří přišli ve 20. letech 20. století z Libanonu, Sýrie nebo Egypta, aby pracovali v komunitách vytvořených Židy. Winston Churchill informoval parlament v roce 1939: „Arabové začali do země, kde nebyli pronásledováni, proudit ve velkých počtech. Po vypuknutí války se mnozí vrátili do států původu.“

Přestože Izrael nezastával politiku vyhošťování, všechny zmíněné faktory přispěly k tomu, že k březnu 1948 uprchlo již 100 tisíc Arabů, zatímco židovská populace obdržela přísné příkazy, aby si za každou cenu udržovala svoje postavení. Do konce války utekly dvě třetiny Arabů.

Prezident Palestinské samosprávy Abú Mázin (Mahmúd Abbás) napsal: „Arabské armády vstoupily do Palestiny, aby chránily Palestince před sionistickou tyranií, ale místo toho je opustily, donutily je emigrovat a opustit svou domovinu, uvalily na ně politickou a ideologickou blokádu a uzavřeli je do věznic podobných ghettům, ve kterých žili Židé ve východní Evropě. “ (Abu Mazen, What We Have Learned and What We Should Do, Falastin el-Thawra, Beirut, March 1976).

Válka vytvořila asi 700 tisíc arabských uprchlíků a stejný počet židovských uprchlíků vypuzených z arabských států. Arabští uprchlíci byli uzavřeni a drženi arabskými státy v uprchlických táborech, jejichž existenci zneužívaly jako zbraň proti Západu. Židovští uprchlíci byli naopak rychle integrováni do státu Izrael. Známý italský novinář a historik Indro Montanelli napsal: „Palestinští uprchlíci jsou ubohými oběťmi, o tom není pochyb. Pocházejí však z arabských států, ne z Izraele. Pokud jde o jejich práva na dům otců, nemají žádné, protože jejich otcové byli bez domova. Dům měla ve vlastnictví pouze nepočetná skupina šejků, která své příbytky a pozemky velmi výhodně prodali.

Nešťastní fedajíni ovlivnění rasistickou a nacionálně socialistickou propagandou, obrátili svoji nenávist vůči Izraeli, namísto vůči těm, kteří způsobili jejich vyhnanství. Jejich žalostné postavení musí být vyřešeno. Nelze však říci, že za tuto ubohou situaci jsou zodpovědní židovští uzurpátoři. To je historicky, politicky a právně nepravdivé. “ (Corriere della Sera, 16. září 1972).

 

Budování státu (1949-1956)

S příměřím na Rhodosu Izrael nejenže dokázal, že je schopen odrazit útočící armády, ale zároveň „zaokrouhlil“ své území na cca 5000 km2 strategických oblastí původně přidělených OSN. Toto příměří (Zelená linie) byla mezinárodně uznána všemi státy a trvalo až do války v roce 1967.

Po příměří se Izraelci soustředili na budování státu, o kterém Židé tak dlouho (po dobu dvaceti století) snili, a velmi těžce znovuzískali. První Kneset (parlament Izraele; hebrejsky כנסת, doslova „Shromáždění“) převzal zákonodárnou moc po volbách dne 25. ledna 1949, v nichž převládaly sociálně demokratické strany (Mapaj, Mapam). Kneset se skládal ze 120 poslanců, zvolených čistě proporcionálním systémem. Hlasovalo 85% voličů, židovských i arabských.

První parlamentni volby do Knesetu, 1949

Izraelský parlament jmenoval představitele, kteří se zasloužili o dovedení země k nezávislosti. David Ben-Gurion, prezident židovské agentury, získal důvěru parlamentu jako premiér. Chaim Weizmann, prezident Světové sionistické organizace („parlament židovského národa“), byl zvolen prezidentem Izraele. 11. května 1949 byl Izrael přivítán jako 59. členský stát OSN.

V souladu s izraelským raison d'être bylo podle zákona o návratu z roku 1950 stanoveno, že „každý Žid má právo návratu do své země“. Brány, které byly poprvé zavřeny Velkou Británií, byly znovu otevřeny. „Izrael je národním státem židovského lidu“, jak bylo vyhlášeno v Deklaraci nezávislosti a dále potvrzeno Ústavním zákonem z 19. července 2018.

V prvních čtyřech měsících přišlo do Izraele dalších 50 000 lidí, kteří přežili Holokaust. Do konce roku 1951 dorazilo dalších 687 000 uprchlíků: 300 000 z nich bylo vyhnáno z arabských zemí severní Afriky a Středního východu, ze světa, ve kterém se podřízení Židů stalo základním kamenem. Zatímco v letech 1890-1940 vládl v Evropě a celém západním světe silný protižidovský sentiment, arabský svět byl ve skutečnosti pro menšiny, zejména pro Židy, místem, kde byli chráněni (dhimmi). Přesto se nevyhnuli ponížení ani pogromům. Během několika let se izraelská populace zdvojnásobila.

Hospodářská krize způsobená válkou a potřeby rychle rostoucí populace si vyžádaly úsporná opatření   a pomoc ze zahraničí. Příspěvky Židů z Diaspory, půjčky evropských a amerických židovských bank, pomoc Spojených států a odškodnění dohodnutá se Spolkovou republikou Německo byly použity na stavbu domů, mechanizaci a modernizaci zemědělství, vytvoření národní obchodní flotily (ZIM) a letecké společnosti (El-Al), rozvoj průmyslových odvětví a rozšíření telekomunikačních a elektrických sítí. Deset let po nezávislosti se průmyslová výroba zdvojnásobila, stejně jako počet zaměstnaných, přičemž vývoz se čtyřikrát zvýšil. Rozsáhlá expanze obdělávaných ploch prostřednictvím nové zavlažovací sítě vedla k soběstačnosti v potravinářském průmyslu (kromě masa a obilovin). Bylo zalesněno 50 000 hektarů neúrodné půdy a vysazeny stromy podél 800 km dlouhých nových silnic a dálnic.

Vzdělávací systém byl židovskou komunitou pečlivě rozvíjen již v období před vznikem státu a nyní zahrnoval i zbývající arabské obyvatelstvo, kterému byla zaručena stejná práva a vzdělání v jejich vlastním jazyce. Školní docházka se stala bezplatnou a povinnou pro všechny děti ve věku od 5 do 14 let (od roku 1978 do 18 let). Kulturní a umělecká činnost vzkvétala a mísila západní, středovýchodní a africké prvky.

Při desátém výročí vzniku státu Izrael, počet obyvatel čítal dva miliony Izraelců. Arabové, muslimové a křesťané tvořili 12,5% občanů a byli v Knesetu zastoupeni 12 poslanci.

Hrdinské desetiletí budování státu však zastínily bezpečnostní obavy. Arabové na rozdíl od toho, co bylo podepsáno v příměří z roku 1949, nechtěli mír. V rozporu s Konstantinopolskou konvencí z roku 1888, která prohlásila Suezský průplav za svobodný a otevřený, v době války i v době míru, jakékoli civilní nebo vojenské lodi bez rozlišení vlajky, a v rozporu s příměřím z Rhodosu a v rozporu s rezolucí Organizace spojených národů 1/9/1951, která znovu potvrdila volnou plavbu, Egypt zabránil izraelským lodím používat Suezský průplav. Izraelci proto postavili nový přístav ve městě Eilatu, kde se poušť Negev dotýká Rudého moře.

 

09. 05. 2020 06:09 49 Jitka Zich Zdroj: Libro Aperto

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem