Jordánci Muniční vrch proměnili v kompaktní pevnost, posetou zákopy, minovými poli, drátěnými zátarasy a bunkry. Opevnění bylo vystavěno ve tvaru trojzubce obráceného směrem k jihu. Zuby tohoto trojzubce tvořily tři hlavní zákopy – označované jako západní, centrální a východní – propojené spojovacími zákopy. Poblíž místa spojení všech tří zákopů na severním konci systému stál velitelský bunkr. Podél zákopů byly vybudovány menší bunkry a četná palebná postavení. Obranný systém byl na severu obehnán obvodovým zákopem a celý potom minovými poli, zátarasy a bariérami z ostnatého drátu.

Zde jsou dvě fotografie, které jsem pořídil já osobně.

Takto vypadal vstup do pohotovostního krytu nebo kulometného hnízda. Druhý obrázek ukazuje prostor kulometného hnízda. Byl jsem kulometník 4 roky a nějakou dobu jsem měl UK-59 jako osobně přidělenou zbraň i na vysoké škole. Tak jak jsem tam ležel, musel jsem uznat, že toto kulometné hnízdo má dokonalý výhled a výstřel a je velmi dobře postavené.

Hlavní zákopy, spojovací zákopy, kulometná hnízda a pohotovostní úkryty byly vysekány a vykopány do podloží, vybetonovány, vyzděny kameny a překryty betonovými panely. Kulometná hnízda byla zapuštěna do země a byla buď odlita z betonu, nebo složena z betonových prefabrikátů. Pro lehkou pěchotu jako výsadkáři v této situaci byli, to byl tvrdý oříšek.

Hlavní útočnou silou Narkissova Centrálního velitelství byla 10. obrněná brigáda, vyzbrojená tanky Sherman. Byly to tanky druhoválečné výroby, které v Izraeli prošly konverzí a i přes pokročilý věk to byly kvalitní stroje. V rukách skvělých vojáků izraelského obrněného sboru šlo o velmi nebezpečné stroje.

Přímo na Muniční vrch a jeho okolí útočil 66. prapor 55. výsadkové brigády pod velením majora Šlomo Jossi Jafeho. Tato jednotka čítala něco kolem 350 mužů. K výzbroji výsadkářů patřily:
 – pušky FN
 – kulomety MAG
 – samopaly UZI
 – bazooky
 – ruční granáty

Úkol plukovníka Gura a jeho mužů byl komplikován nedostatkem času na přípravu a na získání zpravodajských informací. 55. brigáda byla připravena na výsadek u El Arish, postrádala čerstvý výcvik pro boj ve městské zástavbě. Dále nebyly fotografie ani zpravodajské informace o nepřátelských postaveních. Brigádní těžké zbraně byly rozloženy a zabaleny pro přepravu k výsadku na Sinaj. Zde nebyly k dispozici. Takže, jako už tolikrát v historii, tíha útoku spočívala na vojákovi a jeho osobní zbrani.

Izraelci měli podporu několika tanků Sherman, ta se však v daném terénu ukázala jako neúčinná. Rovněž dělostřelecká podpora sehrála jen malou roli, skončila v okamžiku, kdy Izraelci pronikli do jordánských postavení a promísili se s obránci.

Na jordánské straně byl nejvyšším velitelem generál Ata Ali Haza, zodpovídající za obranu celého Jeruzaléma. Byl to dobrý voják, vzdělaný a zkušený. Samotný Muniční vrch byl obsazen jordánskými vojáky asi v síle pěší roty – něco málo přes sto mužů. Byli vyzbrojeni
 – americkými karabinami M1
 – britskými kulomety Bren
 – ručními granáty

Velitel pevnosti na Muničním vrchu byl major Mansur Kranshur, který řídil boj z velitelského bunkru. Měl pod svým velením i jedno odloučené bojové stanoviště v policejní škole jihozápadně od Muničního vrchu bráněnou taktéž jednotkou v síle roty. Případně pomoc mohla dále přijít z blízkého východu Mivtar, odkud navíc mohli Jordánci vést podpůrnou kulometnou palbu a kde také měli postavení jordánští odstřelovači. Obránci mohli požádat o podporu minometů a děl.

Úkol plukovníka Gura a jeho praporů byl komplikován nedostatkem času na přípravu a na získání zpravodajských informací a naprostým nedostatkem těžké brigádní výzbroje. Jenže tak zkušení vojáci jako byl velitel brigády a velitelé jeho praporů se tím dlouho nezatěžovali. Bylo rozhodnuto okamžitě připravit brigádu k boji a zahájit útok ještě téže noci, protože pro noční boj byli jeho výsadkáři zvlášť vycvičeni. Navíc měli obavu, že jejich přítomnost neunikne bdělým jordánským pozorovatelům a jejich útoky by mohl ztratit moment překvapení. Hodina zahájení útoku byla stanovena na 02:00, ale logistické problémy ji oddálily tak, že na samotný útok zbývala jen hodina a půl noční tmy.

Krátce po druhé hodině zahájily palbu izraelské tanky, děla a minomety ve snaze narušit jordánskou obranu v okolí Jeruzaléma. Šlo o to obránce ohlušit a znejistit jejich odhad, kde bude proveden útok. Velké světlomety, umístěné na vysokých budovách v židovské části města, začaly svítit na obranné pozice, aby odkryly a oslepily nepřítele. A na signál daný světlicí Jofeho výsadkáři vyrazili ze svých výchozích pozic a zahájili zteč jordánských postavení.

Vojáci roty D, 66. výsadkový prapor útočí na Muniční vrch. Jedna fotka je zachycená při osamělém postupu a druhá fotka ukazuje údernou skupinu dobývající zákop pod ochranou dýmové clony.

Jako první se dala do pohybu rota D, jejíž vojáci se začali s pomocí demoličních náloží probíjet přes minová pole a zátarasy. Jenže když prorazili první linií zátarasů, okamžitě se zamotali do dalšího pásma překážek. Postup přes otevřený terén probíhal ve světle vycházejícího měsíce a pod silnou palbou z jordánských postavení. V jednom kulometném hnízdě bylo nasazeno 98 prázdných zásobníků ke kulometu Bren. Takže zde se kulometník a jeho nabíječ činili opravdu od podlahy. Než byl překonán poslední zátaras, bylo sedm Izraelců mrtvých a na tucet zraněných. Následně rota uvízla v zákopových bojích a její postup se zastavil.

O půl třetí zahájila rota A zteč komplexu policejní školy a narazila na tvrdý odpor jordánských vojáků. Krátce po třetí se jí podařilo do objektu proniknout a začal boj muž proti muži, místnost po místnosti. Po dvou hodinách boje byla celá policejní škola pod kontrolou výsadkářů. Ale cena byla velká. Obránci, kteří přežili a zůstali bojeschopní, na svoji povinnost nerezignovali a probili se do postavení na Muničním vrchu a posílili zdejší obranu.

Rota A 66. výsadkového praporu se přibližuje k Policejní škole

Zteč policejní školy. Pro rotu A začíná první kolo pekla

Výsadkáři z roty B pronikli na Muniční vrch ve čtvrt na čtyři. Při rozhodném postupu se probili až do spojovacího zákopu, který obráncům sloužil pro přecházení mezi jednotlivými hlavními zákopy. Tím jim znemožnili přelévání sil podle potřeby a zbavili je tak poměrně významné výhody. Nyní totiž mohli takto posilovat jednotlivé skupiny vojáků v zákopech izraelští vojáci.

Příkop byl ale velmi úzký, vojáci museli postupovat v zástupu a pouze muž v čele vedl boj. Když byl zasažen, nebo mu došly náboje ve zbrani padl k zemi a jeho druzi museli přejít přes jeho tělo, aby mohli pokračovat. Velitel roty nakonec dosáhl spojovacím zákopem ústí západního zákopu. Zde si uvědomil, že bojeschopnost roty je na hranici kolapsu. Utrpěla značné ztráty, rozptýlila se a vyčerpala většinu střeliva. Z jeho klidného hlášení, kde stručně popsal v jakém je jeho rota stavu, velitel praporu major Jossi Jafeho pochopil, že není v silách rot D a B Muniční vrch obsadit. Nasadil tedy zálohu – rotu C.

Rota C výráží na zteč, posílit vyčerpané kamarády a splnit úkol

Její velitel, Dedi Yaakov, původně měl v plánu rotu rozdělit na jednotlivé čety, z nichž každá měla proniknout do jednoho ze tří hlavních zákopů. Jenže v noční tmě a ve zmatku vyvolaném palbou jordánských obránců četa, která měla proniknout do západního zákopu, skončila s další četou v centrálním zákopu a jedna v příkopu východním. Do západního příkopu, který byl opevněn nejsilněji, nevstoupil nikdo.

Část západního zákopu – poslední obsazené části zákopového systému

Nakonec už bojová skrumáž nešla zastavit. Jordánci bojovali odhodláním odsouzenců na smrt a Izraelci se dostali do stavu bojového vzteku a zastavit je mohla jen smrt nebo těžké zranění. Velmi rychle byla většina důstojníků a poddůstojníků zabita nebo raněna. Dle zvyku IDF, kdy velitel své muže vede do boje, byli prostě první na ráně.

Organizace jednotek se rozsypala, ale zde se ukázala síla jednotek IDF. Velení v boji okamžitě přebírali poddůstojníci, či prostí vojáci, kteří vytvářeli z dostupných bojeschopných mužů improvizované skupiny a ty nepřetržitě pokračovaly v boji a vytrvale ničily jedno ohnisko odporu za druhým. Jak tyto skupiny pronikaly hlouběji do jordánské obrany, odpor sílil. Rota C byla nakonec při jordánském protiútoku téměř zničena a nezbývalo než nasadit rotu A, značně vyčerpanou bojem o policejní školu. Mohla tedy nasadit jednu četu, která vstoupila do východního zákopu. Postup obnovila rovněž rota B a izraelští vojáci poprvé pronikli i do západního zákopu.

Cíl celého útoku stál uprostřed sítě zákopů, zátarasů, palebných postavení a minových polí. Byl to velitelský bunkr, stanoviště majora Kranshura. Izraelci k němu nakonec pronikli z centrálního a východního zákopu. Byl posledním postavením obránců na Muničním vrchu a před výsadkáři stál úkol jej dobýt, protože Jordánci stále vedli z bunkru silnou palbu a bez jejího umlčení nebylo možno dobýt okolní stanoviště.

Centrální část Muničního vrcholu – kopulovitá střecha patří velitelskému stanovišti jordánského velitele a před ním je betonová strážní věž, kulomety v ní ovládaly značnou část bojiště.

Ve čtvrt na šest byl velitelský bunkr s pomocí demoličních náloží těžce poškozen a vyřazen z boje. Bitva o Muniční vrch prakticky skončila. Předchozí jordánský protiútok umožnil majoru Kranshurovi, zraněnému na noze, uniknout s hrstkou svých vojáků poslední volnou cestou z obklíčení směrem na sever. V bitvě zahynulo 71 jeho mužů, 46 jich bylo zraněno. Izraelci ztratili 37 padlých a 42 raněných vojáků.

Tankisté 10. brigády potom rozstříleli pokus Jordánské pěchoty podporované Jeepy s bezzákluzovými kanóny ráže 106 milimetrů o protiútok.

Pomocí tohoto bojového prostředku se pokusili Jordánci o protiútok na Muniční vrch. Jak říká předchozí věta, tanky 10. tankové brigády je odrazily bez větší námahy. Přece jen tank proti jeepu má trochu navrch…

Izraelské obranné síly při vzpomínce na události na Muničním vrchu vždy doprovází hluboký respekt k jordánským obráncům tohoto opevnění. Izraelci jordánskou armádu vždy považovali za nejhouževnatějšího soupeře ze všech arabských armád a nešetřili uznáním jejích vojáků pro jejich statečnost a bojové umění.

Provizorní památník padlým výsadkářům 66. výsadkového praporu na Muničním vrchu

Tento obrázek ukazuje výše uvedené.

Je to provizorní hrob 17 padlých jordánských vojáků na Muničním vrchu. Je do něj zaražena puška a na ní prostá cedule, která praví, že zde leží 17 statečných jordánských vojáků a datum 7. červen 1967. Takto prostě izraelští výsadkáři vzdali čest svým protivníkům. A všimněte si také toho, že i mezi nimi se našel nějaký blbec, co slovo stateční cítil potřebu přeškrtat. Inu lidi jsou lidi…