Varšavské ghetto úřady nacistického Německa, tedy okupační mocnosti, nazývalo Der jüdische Wohnbezirk in Warschau. Tedy v překladu „židovská čtvrť ve Varšavě“, bylo ghetto zřízené německou okupační správou.
Varšavské ghetto bylo založeno na základě nařízení guvernéra varšavského distriktu Ludwiga Fischera ze dne 2. října 1940. Fakticky začalo vznikal 12. října – na svátek Jom Kippur, v centru oblasti bývalé židovské čtvrti Varšavy. Všichni Poláci, kteří žili v oblasti, kde mělo ghetto vzniknout, byli nuceni se do 31. října vystěhovat. Naopak Židé, kteří žili mimo plánované ghetto, se sem museli přestěhovat do 16. listopadu. Tato akce se týkala asi 113 000 Poláků a 138 000 Židů.
Pár slov k Ludwigu Fischerovi: Přesvědčený nacista oddaný Říši a vůdci. Po německém napadení Polska v září 1939 vznikl Generální gouvernement a do čela jeho distriktu, zahrnujícího oblast původního polského hlavního města Varšavy, byl Fischer ustaven. V této funkci například během prosince 1940 nařídil usmrtit jakéhokoliv Žida, jenž by ilegálně ghetto opustil.
Ke konci války, v lednu 1945, uprchl z Varšavy, ale počátkem května téhož roku jej zatkli američtí vojáci a roku 1946 ho předali do Polska, aby tam byl souzen. V březnu 1947 vynesl Najwyższy Trybunał Narodowy rozsudek, podle něhož byl Fischer odsouzen za své válečné zločiny k trestu smrti, jenž byl vykonán oběšením, vykonáno 8.března 1947.
Židovská populace hlavního města dosáhla před koncem roku 359 827, ale příliv dalších vyhnanců neustával a postupně bylo do ghetta nastěhováno asi 450 000 osob. Hranice ghetta se během jeho existence několikrát změnily. Později při jeho zmenšování bylo rozděleno na dvě části- tzv. Velké a Malé ghetto. Spojeny spolu byly pouze dřevěným mostem, jenž přetínal ulici Chłodna na rohu s ulicí Żelazna.
Volné opouštění ghetta bylo zakázáno 26. listopadu 1940. Ghetto bylo postupně obehnáno třímetrovou zdí, i když zpočátku byl na některých místech pouze dřevěný plot. Z vnější strany bylo hlídáno německou ochrannou policií „Schutzpolizei“, uvnitř nesla plnou odpovědnost za plnění nařízení okupantů židovská pořádková služba, německy „Ordnungsdienst“, zkratka OD.
Rozloha ghetta tvořila 2,6 km², tedy pouhých 4,5 % z celkové rozlohy města. Bylo v něm však soustředěno přibližně 37 % obyvatel Varšavy.
Následují dvě fotografie, vybrané z mnoha dostupných. První ukazuje provizorní drátěný plot
Od samého počátku Němci rozhodovali o tom, co se bude v ghettu dít. Ale aby si zjednodušili práci, vytvořili v ghettu několik navzájem propojených židovských organizací, na jejichž bedra část práce přenesli.
Tou nejdůležitější institucí byl Judenrat. Česky to značí „židovská rada“ a z rozkazu okupantů byly zřizovány v každé židovské komunitě okupovaných států.
První skutečné Judenräte byly založeny v okupovaném Polsku na příkaz Reinharda Heydricha 21. září 1939 během německého útoku na tuto zemi.
Judenräte měly sloužit jako prostředek k prosazení protižidovských předpisů a zákonů okupačních sil v západních a středních oblastech Polska a neměly žádnou vlastní autoritu. V ideálním případě místní Judenrat zahrnovaly rabíny a další vlivné osoby z místní židovské komunity. Německé úřady tak mohly lépe prosazovat své záměry a současně k tomu využívaly etablované židovské autority a osobnosti.
Tyto rady ale pod kuratelou okamžité likvidace jen plnily pokyny k:
Pracovní činnosti vybraných Židů
Rozdělování potravin
Předávání příkazů, které si Němci vymysleli
Nakonec i výběr lidí odvážených na východ k likvidaci
Judenräte tedy byly zodpovědné za vnitřní správu ghett, stojíc přitom mezi nacistickými okupanty na jedné straně a židovskými komunitami o které měly pečovat na straně druhé. Jak se vše vyvíjelo, muselo to být pro ty lidi strašné.
Ve velkých ghettech Němci nařídili jako pořádkový nástroj zřídit Jüdische Ghetto-Polizei nebo Jüdischer Ordnungsdienst.
Okupanti vydali směrnice pro nábor: uchazeči museli být zdraví, mít vojenský výcvik a středoškolské vzdělání. Z vyhodnoceného náhodného vzorku vyplývá, že pouze deset procent vybraných a nasazených policistů dříve udržovalo úzké vazby na náboženskou komunitu. Ti, kteří pracovali u policie, se mohli relativně volně pohybovat, což znamenalo, že měli více příležitostí k výměnnému obchodu za jídlo a byli ušetřeni vyčerpávající nucené práce.
Ordnungsdienst byl formálně podřízen Židovským radám, ale ty měly od počátku výhrady k její práci. Nevěřily jí. Činnost židovské policie lze rozdělit do tří kategorií:
První: Realizace požadavků německých okupantů vůči židovským radám a veškeré židovské populaci v ghettu.
Druhá: Plnění vlastních či možná lépe vnitřních rozkazů židovských rad.
Třetí: Zabránit rozvoji zločinnosti v krajně špatných lidských, sociálních a ekonomických podmínkách ghett.
První dvě kategorie zahrnovaly vybírání pokut, cenností a daní, zvyšování požadovaných kvót pro nucenou práci, eskortování nuceně nasazených na jejich pracoviště, hlídání zdí a bran ghetta a později přípravu a provádění deportací do táborů nucených prací. Nakonec z toho byl poslední úkol – zajistit pořádek při deportacích lidí z ghetta k likvidaci ve vyhlazovacích táborech.
Ale tyto deportace do vyhlazovacích táborů se dotkly i přátel, známých a rodinných příslušníků nasazených policistů z ghetta. Někteří proto opustili tuto policejní službu a okamžitě i s rodinami byly odsunuti k likvidaci. Jiní plnili rozkazy Němců svědomitě až do konce existence jejich ghetta a nakonec skočili v plynových komorách také. Jejich likvidace byla vždy maximálně důsledná – byli to nebezpeční svědkové.
Pravdou ale také je, že v raných fázích své existence se židovská policie podílela na distribuci humanitárních zásob potřebným. Také pomáhala potlačovat epidemie a urovnávat spory, vždy v koordinaci s požadavky Němců.
Ve varšavském ghettu měla až 2 500 příslušníků. Její představitelé byly považováni za kolaboranty a podzemní hnutí odporu je likvidovalo. Koncem srpna 1942 byl ve varšavském ghettu těžce zraněn židovský policejní komisař Josef Szeryński, jeho nástupce Jacob Lejkin byl zabit v říjnu téhož roku.
Na činnost Judenratu se nahlíží různě. Jednoznačně se snažili vytvořit systém služeb pro obyvatele ghetta jak existoval před válkou. Výživu, služby, zdravotnictví, školství, sociální pomoc. Ukázalo se to jako neudržitelné, Němci na tom neměli nejmenší zájem. A jakmile došlo k tomu, že musely dodávat lidi na nucené práce a později k odsunu k likvidaci včetně žen a dětí, postavilo je to do pozice kolaborantů spolupracujících s německými okupanty. Rezistence přitom nebyla možná – značila jediné – likvidace při prvním dalším odsunu.
Je jednoznačně prokázáno, že v mnoha případech, jako je ghetto v Minsku a ghetto Łachwa – obě dnes v Bělorusku, Judenräte spolupracovaly s hnutím odporu. V jiných případech spolupracovaly s Němci, ale není jisté jestli v daném místě mohly jednat jinak. Osobně si myslím, že v konečném důsledku neměly Judenräte žádný vliv na děsivý výsledek holocaustu. Za vyvraždění milionů židů nesou plnou odpovědnost Němci a dnešní snaha svést alespoň část viny na některé představitele ghett je jen součástí současné vlny přepisování dějin.
Prvním předsedou varšavského Judenratu byl Adam Czerniakow
Adam Czerniaków se narodil 30. listopadu 1880 ve Varšavě. Byl všestranně talentovaný člověk, vystudoval inženýrství a učil ve varšavské židovské komunitě na střední škole. V meziválečném období zastával řadu funkcí v polských i židovských politických, kulturních a hospodářských organizacích. Byl i členem Polského Sejmu. Po mnoho let byl členem rady varšavské židovské obce. Těsně před vstupem německé armády do zničené Varšavy ho primátor Starzyński jmenoval předsedou Židovské náboženské obce. Tuto funkci zastával až do své smrti v červnu 1942.
4. října roku 1939 jen pár dní po obsazení Varšavy nacisty se Czerniaków stal hlavou 24 členného Judenratu. Převzít tento úděl mu nařídili Němci. Snažil se co to šlo ale narážel jako i celý Judenrat na stále rostoucí překážky.
Zvrat nastal – aniž by to někdo z židovské populace v Evropě věděl – během 90 minut. Ten zvrat se nazývá Konference ve Wannsee a bylo to setkání vysokých představitelů nacistického Německa, které se konalo v úterý 20. ledna 1942 v zámečku na břehu jezera Wannsee poblíž Berlína. Jediným bodem jednání byla koordinace konečného řešení židovské otázky, tedy postup při likvidaci Židů v Evropě.
Schůze byla přísně tajná, ale po válce byla v roce 1947 americkými vyšetřovateli nalezena v jednom z říšských ministerstev jediná kopie zápisků pořízených na konferenci říšským sekretářem Martinem Lutherem. Tyto poznámky jsou jediným důkazem o konání, průběhu i závěrech konference.
Když němci provedli potřebné přípravy – nově byl postaven vyhlazovací tábor Treblinka – začal se plán realizovat. Jeho zrůdnost Czerniaków pochopil, když mu bylo nařízeno vypracovat seznamy Židů k deportaci. 22. července 1942 Judenrat obdržel od SS instrukce, které tvrdily, že všichni varšavští Židé budou „přesídleni“ na východ.
Výjimkou byli Židé pracující pro německý válečný průmysl, personál nemocnic, členové Judenratu se svými rodinami a členové policie v ghettu s rodinami. V průběhu dne se Czerniakówovi podařilo sehnat další výjimky pro hrstku jednotlivců, v to počítaje například kanalizační dělníky, manžele žen pracující v továrnách a některé středoškolské studenty.
Avšak přes všechny své prosby nebyl schopen získat výjimky pro sirotky ze sirotčince Janusze Korczaka. Nacistické rozkazy také stanovovaly počet deportovaných na 6000 denně; ti měli být dodáváni Judenratem a shromažďováni židovskou policií. V případě nesplnění rozkazu mělo být okamžitě popraveno přibližně sto zajatců, mezi kterými byli zaměstnanci Judenratu i Czerniakówova vlastní manželka.
Czerniaków si vedl deník od 6. září 1939 do dne své smrti. Publikován a přeložen do angličtiny byl roku 1979. Adam Czerniaków je pohřben na hřbitově v ulici Okopowa ve Varšavě.
Příště se podíváme na to, jaký byl život ve varšavském židovském ghettu.
