Kapitola třetí: Další osudy
I když izraelská strana ve všech dohodách o nákupech zbraní, techniky a materiálu v naší zemi podepisovala závaznou klauzuli, že tyto věci nebudou určeny k dalšímu prodeji. Díky tomu, že u nás vypukly tvrdé protižidovské akce, které vyvchrolily soudem s Rudolfem Slánským a dalšími lidmi ze špiček komunistické strany mimo jiné i Vladimírem Clementisem.
Celý tento vražedný kolotoč rozpoutal Gottwald, který k nám pozval naprosté zlo. Pozval sovětské poradce z NKVD na potírání buržoázního nacionalismu – tento směr represí postihl hlavně Slovensko. V čele byli poradci Lichačov a Makarov. Jenže asi se to Slánskému a jeho šéfovi zdálo málo a na jaře 1950 přijelo do naší země dalších 20 sovětských, které tito sami pozvali a kteří měli zlepšit nedostatečnou činnost Lichačova a Makarova, jejich vedoucím byl Vladimír Bojarskyj.
Na jaře roku 1951 se mění vedoucí sovětských poradců, Bojarského nahrazuje Besčasnov a to vede k tomu, že téhož roku je obnoven proces s buržoazními nacionalisty – všichni obvinění se přiznali, jen Gustáv Husák odmítl spolupracovat a jako právník se sám obhajoval. Na podzim, v září 1951 se začíná veřejně kritizovat sionismus, který je komunistickým poslancem Kopeckým dokonce označen za „hlavní prostředek rozpadu socialismu“, tudíž se pozornost sovětských odborníků přenese z buržoazních nacionalistů na lidi označené za sionisty v čele s Rudolfem Slánským, což nejspíš paradoxně většině lidí označených za buržoazní nacionalisty zachránilo život.
Vypuklo justiční peklo, které skončilo 20. listopadu 1952, kdy byl zahájen proces. Měl trvat sedm dní, později se trvání upřesnilo na osm. Obžalovaných bylo 14 osob, z toho, že v nejvyšších stranických a státních funkcích, zločin zněl: cituji:
„jako trockisticko-titovští, sionističtí, buržoazně-nacionalističtí zrádci a nepřátelé československého lidu, lidově demokratického zřízení a socialismu, vytvořili ve službách amerických imperialistů … protistátní spiklenecké centrum … vykonávali špionážní činnost, oslabovali jednotu československého lidu a obranyschopnost republiky, aby ji odtrhli od pevného spojenectví a přátelství se Sovětským svazem, aby likvidovali v Československu lidově demokratický řád, obnovili kapitalismus, znovu zavlekli naši republiku do táboru imperialismu … Pro ten účel vytvořili druhé centrum moci, připravovali spiknutí, rozmisťovali svých lidí do vedoucích funkcí, sabotovali politiku socialistické výstavby a spojenectví SSSR a chystali se odstranit Klementa Gottwalda a jeho vedení“.
Vladimír Clementis je v obžalobě charakterizován jako agent západních rozvědek, slovenský buržoázní nacionalista, který
„drze podvádějíc stranu sabotovat jednání s Maďary a Poláky, v otázce národnostních menšin se podřídil linii, udávané titovci …“
27. listopadu 1952 v 9:30 vynesl předseda soudu rozsudek. Přesně podle instrukcí Gottwalda:
– 11 rozsudků trestu smrti oběšením
– tři doživotní tresty odnětí svobody. Všichni byli zbaveni státního občanství. Předseda senátu poučil obviněné o možnosti podání opravných prostředků a čas na poradu s obhájci.
Nikdo se neodvolal, i když byla určena odvolací komise, mimo jiné i proto, že obhájci tvrdili klientům, že pokud se neodvolají, bude to mít příznivější dopad na žádost o milost.
„Po vynesení rozsudku …“, vzpomínal Viliam Široký, „nás soudruh Gottwald svolal na poradu. Oznámil výsledek soudního rozhodnutí a to, že někteří podali žádosti o udělení milosti. Listy se žádostmi nebyly rozdány. S. Gottwald nedoporučil udělení milosti a tím se vyslovil pro výkon trestu. Kromě hrobového ticha a mlčenlivého souhlasu nebylo nic.“
Obžalovaní, souzení a odsouzení
Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ (trest smrti), přímá účast na akci „Důvěrné Izrael“
Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí (trest smrti), přímá účast na akci „Důvěrné Izrael“
Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí (trest smrti), přímá účast na akci „Důvěrné Izrael“
Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti), přímá účast na akci „Důvěrné Izrael“
Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Evžen Löbl (1907), náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
Artur London (1915), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany (trest smrti), přímá účast na akci „Důvěrné Izrael“
André Simone (1895) redaktor Rudého práva (trest smrti)
Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti), přímá účast na akci „Důvěrné Izrael“
Protože toto šílení se obrátilo i proti několika izraelských státním příslušníkům, došlo k hluboké roztržce mezi Izraelem a naší zemí, která vyústila v nepřátelství trvající desítky let. Proto se izraelská strana už necítila vázána dohodami a řešila věci tak, jak je přinášel čas.
Proto již v roce 1954 bylo 30 izraelských Spitfirů v nejlepším technickém stavu a po provedených revizích a opravách, které provedla ve svých dílnách firma Bedek, prodáno letectvu státu na Barmě. Byl to soubor z Československa a Itálie dodaných strojů.
Celý kontrakt měl výrazné politické pozadí, protože izraelské letectvo se Spitfirů nechtělo zbavit – pořád byly považovány za ceněné stroje a pro výcvik pilotů byly to nejlepší, co bylo k dispozici. Barmské letectvo navíc o tyto silně opotřebované letouny nemělo zájem. Vše proběhlo na silný tlak Spojených států amerických.
Tento obraz nemá jiný význam než ilustrační. Fotografie pochází z Barmy a je na ní Spitfire bez bližšího určení ve společnosti krásné ženy. Domnívám se, že jde o Spitfire číslo UB421.
Každopádně na Barmě tyto stroje byly označeny čísly UB421 až UB450, kdy zkratka UB vychází z názvu státu Union of Burma. Doplnily tak stávající výzbroj barmského letectva do té doby tvořeného 20 značně upravenými Seafiry F.Mk.XV,
Tyto stroje určené pro letadlové lodě byly anachronismem, protože Barma nevlastnila žádnou letadlovou loď. Proto byly těmto strojům:
– demontovány přistávací háky, závěsy katapultu
– sklopná křídla byla nahrazena křídly ze Spitfirů FR.Mk.XVIII.
Velmi krásná fotografie Spitfiru UB421, Seafiry byly označeny UB401 až UB420.
Zatímco v případě izraelské války za nezávislost bych mohl hovořit o tom, že naše stroje v izraelském letectvu sehrály pozitivní roli, v Barmě bych takto argumentoval velmi obtížně.
Bylo to proto, že tyto stroje, tedy, Spitfiry obou verzí, barmské letectvo nasazovalo zejména v protipartizánských akcích na severu země. Tedy v boji proti Karenům. Karenové jsou národ tibetočínského původu, žijící především v jihovýchodní Asii. Jejich jazyk, karenština, patří k tibetobarmským jazykům.
V myanmaru v severní části Barmy s největší karenskou populací, jich dnes žijí více než 3 miliony. Karenové se zabývají zejména zemědělstvím, zvláště pak rýží. V Thajsku patří mezi horské kmeny. V Myanmaru vedou Karenové ozbrojený boj proti ústřední vládě. Tato mizerná válka trvá dodnes. Ze strany ústřední vlády je vedena nekompromisně a velmi krutě.
Letiště s řadou Spitfirů, podle trupových čísel jednoznačně z izraelské dodávky. Naposledy zde byly Spitfiry bojově použity dokonce až v roce 1961. Poté je už čekaly šrotoviště, hutě nebo muzea.
Na světě je dochováno poměrně dost letadel Spitfire všech možných variant. Je zajímavé, že mezi dochovanými zaujímají velké procento ty Spitfiry LF.Mk.IXE, které po válce sloužily v Československé armádě a odtud přešly do Izraelského letectva a část z nich právě do Barmy. Pan Rajlich Jiří se domnívá, že je jich dochováno přinejmenším osm:
– jeden v Čechách
– dva v Anglii
– tři v Izraeli
– dva až ve vzdálené Barmě.
Příště se tedy podíváme, jak to s nimi je.
