Náš přítel v Izraeli – pár slov o životě jednoho člověka, jednom přátelství a jednom letadle
Krátce po zveřejnění mé práce o naší pomoci státu Izrael se mi ozval jeden palbák. To, co mi napsal, mě překvapilo, ale hlavně velmi potěšilo. Sdělil mi, že jeho tatínek, pan Jaroslav Prchal, je pamětníkem leteckých mechaniků. A je nejen pamětníkem, ale i aktivním autorem, který tyto věci spolu s dalšími lidmi v té době v Liberci sloužícími dokumentuje a uvádí do povědomí veřejnost
Výsledkem jejich poctivé práce je nejenom setkání frekventantů tohoto kursu, kteří se v Liberci sešli ze švech možných koutů země a světa. Výsledkem práce je i velká výstava a výrazná podpora našich nadstandardních vztahů se státem Izrael. Ti lidé odvádějí pro zdokumentování této etapy našich dějin skvělou práci a podklady, které mi pan Prchal poslal, jsou základním zdrojem této kapitoly. Tedy alespoň částí. Velkou část jich mám od samotného pana Harela.
Nori Harel se narodil v německé Bochumi v roce 1929 jako Norbert Kurzberg v židovské rodině. Jeho předkové pocházeli z okolí Frankfurtu nad Mohanem na západě Německa. Byl to tedy německý Žid. To, že tento člověk získal tak pevnou vazbu na naši zemi je dáno tím, že jeho rodina utíká po nástupu Hitlera k moci k nám do Československa.
Usazuje se v Českém Těšíně, kde ale bohužel v roce 1935 umírá Norbertova matka a on se musel přestěhovat k tetě Karle Bergmannové, která bydlela v Radniční ulici č. 11. I tak se zdálo, že život jde normálně, ale přišel Mnichov 1938 a Těšínsko obsadili Poláci. Život židovské populace se prudce zhoršil a v březnu 1938 se objevily první jednotky Wehrmachtu.
Rodina musela utíkat znovu. Nakonec skončila v Sovětském svazu. Tato „Země, kde zítra již znamenalo včera.“, jak kdysi napsal Julius Fučík, se k nim zachovala tak, jak k většině podobných obětí nacistické zvůle. Skončili v GULAGu, Norbert, jeho bratr Herman a táta. Začalo pomalé umírání.
Maminka s Norikem – ten na klíně a Hermanem, Podoba bratrů v dospělosti je neuvěřitelná.
Objevila se ale možnost, jak z lágru uniknou. Starší brácha se k věci postavil čelem a přihlásil se jako dobrovolník do Rudé armády. Norberta s tátou poslali na jih do Kyrgyzie, kde pracovali v místním kolchozu a jejich hlavní prací byla práce na bavlníkových plantážích. Jeho bratr zahynul někde v mlýnu mohutné stalingradské bitvy a Norbert zůstal s tátou sám. Aby si vybral zlý osud do plna, jeho táta onemocněl tyfem a i přes péči, kterou dostal, nakonec zemřel. Jeho mrtvé tělo si třináctiletý kluk musel mezi hromadou těl na dvoře místní nemocnice najít sám. Svítil si přitom malým kahanem.
Přežil jen díky dobrým lidem a tomu, že se naučil docela dobře krást, hlavně jídlo. Když válka skončila se štěstím, které ale v pramenech není nijak rozepisováno, se vrátil do země, kterou v té době považoval za svoji vlast, do Československa. Cestoval jako předválečný tramp. Na nákladních vlacích – přeskakoval z jednoho na druhý, a když se spletl, několikrát se musel vrátit zpět. Ale vytrvalost slavila úspěch. Z celé své velké rodiny nalezl v Českém Těšíně pouze bratrance Nátana Berganna, který přežil koncentrační tábor Mauthausen. Ten si ho vzal k sobě a postaral se o dokončení jeho vzdělání.
Tuto mapku nakreslil sám Norik, když ukazoval, jaká byla jeho cesta z Německa, do Izraele přes Československo, SSSR, znovu Ččeskoslovensko a Itálii.
Norik v roce 1946 nebo 1947. Je to už fešák a kus chlapa. Druhý obrázek je obrázek frekvenanta VOŠLM v Liberci, Norberta Kurzberga. rok 1948. Seklo mu to, věděl to a využíval toho. Dle jeho vlastních slov když to šlo, zdrhal za holkama. Na černo. Takže občas skončil v base. Správný voják.
Mladík životem otlučený jak kulečníková koule, našel svoji budoucnost, když se rozhodl studovat Vojenskou odbornou školu leteckých mechaniků v Liberci. Válka skončila před třemi roky, ale v židovské části Palestiny se událo něco, na co Židé čekali dlouhá staletí. Byl vyhlášen nový židovský stát. Od samého počátku čelil úderu arabských armád a embargo Spojených národů ho dostalo do situace, kdy měl zaniknout v beznadějném boji.
V tehdejším Československu ale tato země našla pomoc. Nebyla zadarmo, ale byla komplexní a hlavně byla k dispozici hned. V rámci akce, kterou jsem už mnohokrát citoval a ledacos o ní napsal, nazvané „Důvěrné Izrael“ mělo mimo dodávek zbraní, pozemní a letecké techniky, být v naší zemi vycvičeno i několik set odborných specialistů – pilotů, výsadkářů, pozemního leteckého a spojovacího personálu a obsluh těžkých zbraní. Norbert nezaváhal a nastoupil jako dobrovolník s předurčením do služby v nové židovské armádě právě do Liberce. Bylo mu jen devatenáct let a byl považován za benjamínka celého kursu. Uměl dobře česky a v československé uniformě by nikdo neřekl, že jde o izraelského vojáka.
V Liberci kvůli utajení totiž museli frekventanti kursu chodit v československých uniformách a nesměli používat jiný jazyk, než češtinu nebo slovenštinu. Po ukončení výcviku v lednu roku 1949 odcestoval do Izraele, který se mu stal druhou vlastí. Za svoji první vlast ale vždy považoval a asi až do své smrti bude považovat naši zemi.
Všechny proškolené osoby byly posílány do Izraele. Nejdůležitější osoby nejdříve, teprve o něco později, spolu s celou československou brigádou dobrovolníků, odcházel benjamínek útvaru, Norbert Kurzberg alias Nori Harel. Izraelské velení okamžitě československou brigádu rozdělilo do různých jednotek. Nori Harel k tomu říká:
„Když jsme sem přijeli, tak si mysleli, že jsme komunisti. Byli jsme celá brigáda, různé zbraně. Hned nás rozdělili do různých jednotek. Neměli tady moc odborníků na letectvo.“
Kariérní postup byl ze začátku pozastavený. „Byli jsme četaři, žádný nedostal hodnost.“ Až za dlouhou dobu, když už Nori Harel byl vysoký důstojník, tak viděl svoji osobní složku.
K tomu říká: „Tam bylo připsáno červenou tužkou, „barak“, tzn. Blesk. To byl znak, že si mysleli, že jsme komunisti. Kromě toho celá naše skupina měla vojenská čísla začínající na 116, aby to nebylo pomíchané. Dali na nás pozor. Pro mě je to divné, když jsem byl v gulagu, jak si mohl něko představit, že jsem komunista.“
Na začátku padesátých let Nori Harel nastoupil jako mechanik u 105. perutě v Ramat Davidu, v jednotce, které velel Ezer Weizman, synovec tehdejšího prezidenta Chajima Weizmana. Tyto dva vojáky, pilota a mechanika, od té doby spojovalo pevné přátelství utužené mnohaletou společnou službou v izraelském letectvu. Ezera Weismana, mimořádně schopného muže čekala neuvěřitelná kariéra od bojového pilota přes velitele letky, velitele letecké základny, velitele celého izraelského letectva až po funkci prezidenta.
Fotografie našeho muže v uniformě izraelských vzdušných sil.
Norbert, který si v Izraeli změnil jméno a jmenuje se Nori Harel, byl vždy v jeho blízkosti. Jako technik, později hlavní mechanik 105. perutě a po studiích ve Velké Británii jako hlavní letecký inženýr. Weizman však nakonec stál za Harelovým odchodem z letectva. Požádal ho, aby odešel do zálohy a nastoupil jako generál manažer letecké společnosti Cyklon viation. Stačilo aby svému kamarádovi řekl, že ho tam potřebuje ea Nori jeho žádost akceptoval a v armádě skončil. Později se věnoval nákupu techniky pro dopravní leteckou společnost Arkia.
Jméno Harel je hebrejským překladem německého jména Kurzberg, což vždy značí naše slovní spojení „krátká hora“. Letectvo se mu stalo životní láskou a naplněním. Ale našel zde i svoji druhou celoživotní lástku, pro něj ještě důležitější – svoji manželku Hanu.
Dnes plukovník v záloze Nori Harel má na svém bojovém účtu účast v šesti arabsko – izraelských válečných konfliktech. V leteckých operacích, které jako pozemní specialista zabezpečoval, ztratil hodně přátel – pilotů.
Zvláště se ho dotkly události spojené s válkou na Den usmíření v říjnu roku 1973. Izraelská armáda sice Harela nedlouho přej jomkipurskou válkou, jak bývá také nazývána a je tak také známější, po pětadvacetileté službě v letectvu propustila do zálohy, ale jakmile válka vypukla, plukovník musel okamžitě nastoupit a převzít odpovědnost za bojující útvar, tak jak byl celý svůj služební život zvyklý.
Stal se velitelem malé letecké základny. V bojových operacích této války izraelské letectvo dlouho nemohlo najít recept na mimořádně silnou a velmi dobře řízenou protivzdušnou obranu proti jak syrské, tak egyptské armádě. Izrael čelil nejhorší krizi od války za nezávislost a ministerská předsedkyně Golda Meierová začala vážně uvažovat o nasazení jaderných zbraní.
Tak jako tankové svazky na Golanách a na Suezském průplavu, tak i letectvo zaplatilo za vítězství vysokou daň. Ztráty se nevyhnuli ani Harelově bázi a se smrtí jemu podřízeného velitele letky Munika Tadmora se podle vlastních slov nikdy nevyrovnal.
