Nakonec jsme došli k severní části celého Telu, a to ke svatyni. Bohužel i když nám šéf zájezdu pan Haslinger o daném místě a jeho historii povídal spoustu zajímavých věcí, nejsem schopen to vše reprodukovat tak, aby to mělo nějakou vypovídající hodnotu. Za jeho výstavbu by měl být odpovědný král Jarobeám I., který byl prvním králem Severního Izraele. Vládl asi v letech 933 – 911 před naším letopočtem.

Pocházel z kmene Efrajim, jeho otec se jmenoval Nebat a matka Serúa. Tolik praví wikina. Vedl neúspěšné povstání proti králi Šalamounovi, poté uprchl do Egypta, kde mu poskytnul azyl faraón Šešonk I. Ten vedl agresivní politiku namířenou hlavně na oblasti Blízkého východu sousedící s Egyptem. Potvrzuje to objevený podstavec sochy nesoucí panovníkovo jméno z libanonského města Byblos, část monumentální stély z Megidda a seznam měst z oblasti zahrnující Sýrii, Fénícii a Izrael, který byl nalezen na reliéfu v Karnaku.

Zbytky staveb a pokračování zachovalé cesty ke chrámu, fotka byla pořízena cestou zpět, tedy chrám jsem měl už daleko za zády.

Dochované záznamy nám vyprávějí o rychlosti a síle egyptských jednotek, s jakou se pohybovaly dávným Izraelem a jak ohrožovaly Jeruzalém. Je dokonce možné, že jej dobyly. V Bibli je totiž zmínka o egyptském králi Šišakovi, který v pátém roce vlády krále Rechoboáma, což byl Šalamounův syn, vytáhl proti Jeruzalému. Šešonk I. bývá často s tímto biblickým Šišakem ztotožňován.

Po Šalamounově smrti se povstalec Jarobeám vrátil do Palestiny, kde jej přijalo za krále deset severních kmenů Izraele, kteří odmítli uznat králem Šalamounova syna Rechabeáma.

Protože Hospodinův kult byl centralizován do Jeruzaléma, který zůstal pod Rechabeámovou vládou, vytvořil Jarobeám nová kultovní centra na území, které ovládal, a to v Bet Elu a Danu. V obou svatyních umístil modly v podobě zlatých býčků. Pisatelé Bible toto jednání krále odsuzují a krále hodnotí jako svůdce, který v Izraeli zavedl modloslužbu. Jarobeám se tak stává prototypem „hříšného krále“.

Za vlády Jarobeáma I. působil prorok Achijáš Šíloský. Ten byl pro Krále Jarobeáma I. dost klíčovou osobností.

Zde je fotka části pozůstatku hlavní chrámové budovy.

Bývá řazen mezi takzvané nepíšící proroky. Zmiňuje se o něm 1. kniha královská. Achijáš působil v Šílu za života krále Šalamouna a izraelského krále Jarobeáma I., tedy v druhé polovi 10. století před naším letopočtem. Jarobeám I. z něj měl určitě radost. Nejprve mu ještě za života krále Šalamouna prorokoval, že se stane králem nad deseti izraelskými kmeny, které Bůh odebere Davidovu rodu a dá jemu. A vida, ajta krajta, stalo se. Jenže Jarobeám zpychl, začal být Bohu nevěrný a uctíval modly. Později, když Jarobeámovi onemocněl syn a on k prorokovi poslal svou ženu, aby se Achijáše vyptala na to, co se se synem stane, promluvil Bůh skrze proroka Achijáše a odsoudil Jarobeámovo jednání. Nakonec odsoudil Jarobeáma i celý jeho rod a dodal, že nemocný syn zemře, že však bude nejšťastnější z celé rodiny, neboť jen on se dostane do hrobu. Jak to bylo doopravdy nevím, tedy s těmi hroby, ale uznejte, že je to dost silné.

Pohled od svatyně směrem na severovýchod – tedy do Libanonu.

Významná část chrámu – obětiště.

Fakt je, že Jarobeám I. měl dva syny. Abijáše, který zemřel v mladém věku před svým otcem po dlouhé nemoci a ten tedy byl skutečně pohřben. Potom měl druhého syna Nádaba, který se stal Jarobeámovým nástupcem. Ten byl ale při nějaké válečné operaci zavražděn spikleneckou klikou, kterou vedl nějaký Baeša. Ten se stal třetím králem a zakladatelem druhé dynastie Severního Izraele. Aby si pozici upevnil, vyvraždil Nábadovo přibuzenstvo. Řekněme, že to byl dobrý prorok. Nebo možná jen dost dobře znal lidi.

Dále nám šéf povykládal o tom, co vše se v chrámu odehrávalo a bylo to fakt zajímavé, ale jelikož je to dost o secu, nebudeme to zde šířit, abych si nezkazil dobrou pověst. Je potřeba si tam s Danielem Haslingerem zajet a slyšet to z první ruky.

Tolik tedy ke Chrámu a Tel Danu, tedy v části, kterou jsme navštívili. Celá lokalita je tak na celý den. Stát Izrael sem investoval obrovské sumy a je to nejlépe archeologicky prozkoumaná archeologická lokalita v zemi.

Jenže Tel Dan je dějištěm i moderních dějin státu Izrael, a to jak za války za nezávislost, tak při šestienní válce, ale byly zde i další konflitky, dnes už skoro zapomenutého válečného střetnutí, tedy války o vodu.

O co tedy šlo?

V roce 1963 vyjednal izraelský vyslanec Ya’akov Herzog s jordánským králem Husajmen dohodu o odklonění vod Jordánu, výměnou za souhlas prodeje britských tanků jordánské armádě. Šlo o tanky Centurion.

Rok na to Izrael dokončil stavbu Národního vodovodu a začal odkloňovat vodu z Jordánu. Ačkoliv Jordánsko také využívalo vodu z Jarmůku pro svůj Východní Ghórská kanál, byl to právě izraelský Národní vodovod, který způsobil, že egyptský prezident Gamal Nássir vyzval k prvnímu arabskému summitu v lednu 1964, kde se speciálně vyjednávala strategie ohledně vody.

Na summitu byly konzultovány dvě možnosti:
 – buďto vojensky zasáhnout proti Izraeli a zamezit tak odklánění vody
 – nebo odklonit přítoky do horního Jordánu do arabských zemí

První možnost byla shledána krajně riskantní, v dané době si na válku Arabové netroufali a tak bylo rozhodnuto o financování projektů na odklon přítoků ze Sýrie a Libanonu a o pomoci Jordánsku se stavbou hráze na Jarmůku. Rozhodnutí padlo na druhém summitu v září téhož roku a rovněž byly vypracovány vojenské plány na obranu prací. Měly být odkloněny  říčky Hasbani a Banijáš, a to směrem k Jarmůku. Tím by se snížil průtok v Národním vodovodu až o 35%. Práce začaly v listopadu 1964. Izrael byl tímto krokem vyprovokován k vojenským akcím.

Došlo k několika střetům. 23. listopadu se udál první souboj mezi izraelskými letouny Mirage a syrskými MiG-21, přičemž jeden z nich byl nad Galilejským mořem. Izrael opakovaně ostřeloval staveniště, naposledy v dubnu 1964. Nakonec Syrská armáda překročila demarkační čáru z roku 1949 a v prostoru severně od Tel  Danu došlo k osterému pozemnímu konfliktu. Celkově se bojovalo třikrát a obě strany nasadily pěchotu, dělostřelectvo, tanky a letectvo. Podle jedné informace se nazýval hovorně Tužkovou válkou, ale známý je jako Válka o vodu.

Tyto vojenské akce a hlavně nákladnost a technická obtížnost arabského projektu vedly k jejich zastavení. Odkloňující práce byly poté úplně ukončeny po dalším ostřelování v srpnu 1965.

Trosky pásového traktoru, pozůstatek ženijních prací v šedesátých letech.

Pozůstatek opevnění na Tel Danu, vybudováno před šestidenní válkou.

¨Další část opevnění, téměř zaniklého, zde podzemní úkryt pro pěchotu vyhotovený z betonových prefabrikátů…

a potom ukázka jak blízko od sebe je vzácná archeologická lokalita a zákopy pro pěchotu IDF. Celkový pohled na chrám s obětištěm, v popředí zákopy.

Dva pohledy na demilitarizovanou zónu. Co vidíte na tomto obrázku je bývalé území Sýrie

Druhý obrázek ukazuje místo, kde od roku 1964 z války o vodu stojí zničený syrský obrněnec.

Jeden z kolegů byl přesvědčen, že jde o německé samohybné dělo a že bylo možná dodáno z bývalého Československa. Něco takového totiž po válce bylo ve výzbroji 58. pevnostní brigády. Tedy útvaru, který obnovoval naše předválečné opevnění a na boj s protivníkovými tanky měl právě kořistní techniku.

Zde je detail, převzato od jednoho z kolegů, který měl výrazně lepší fotoaparát než já.

Když jsem tento snímek s touto reportáží umístil na web Palba.cz, požádal jsem kohokoliv o informace. A podařilo se.

Měl by to být tank německého původu Pz III N – podpůrný  tank s kanónem 7,5 cm KwK 37 L/24

Tyto a jiné tanky německého původu byly skutečně dodány Sýrii po roce 1957 v rámci vojenských dodávek. Dle všeho po zásahu explodoval a po boji byl seskládán na hromádku a tak z boku trosky tvoří hodně divnou siluetu.

Následně jmse pomalu vyrazili na cestu zpátky do autobusu a čekal nás závěr dne, výpad na Golany číslo dvě.