Je již dlouholetou tradicí ICEJ, že pořádá zájezdy do Izraele na podzim v období Svátků stánků, kdy křesťané z celého světa demonstrují ve společném průvodu sounáležitost a lásku k Izraeli.
Ale poměrně nová je nabídka letního prázdninového kempu na pobřeží Galilejského jezera, určená především pro mladší generaci a za velmi dostupnou cenu. Letos se možnost stanování rozšířila i o variantu bydlení v hotelu Astoria v Tiberias, což přilákalo také střední a starší generaci.
Prozkoumat podrobně severní Izrael je velmi dobrý nápad, protože sever Izraele byl důležitý nejen v pradávných dobách. Kolem Galilejského jezera se odehrávala hlavní část služby Ježíše z Nazareta. Ale tady také začínali se svým průkopnickým návratem do Palestiny první novodobí osídlenci z Evropy na konci 19. století. Takže v Galileji můžeme nejlépe vidět úžasný růst a Boží požehnání, s nímž se Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův sklání ke svému vyvolenému lidu dnes. Sedm dní na prozkoumání všeho toho požehnání není ani mnoho.
Letošní zájezd se shodou okolností uskutečnil sotva měsíc poté, co Sýrie znovu vznesla požadavek na získání Golanských výšin a premiér Netanjahu svolal zasedání vlády přímo na tamní horské vrcholy. Z této schůze, usnášející se na bílých plastových židlích na pomezí Sýrie a Izraele, vzešlo neochvějné prohlášení, že Izrael bude bránit Golanské výšiny za každou cenu.
A když jste tam, pochopíte, že Golany k Izraeli neodmyslitelně patří. S dojetím procházíte místa historických bitev, znovu se vám vybavuje až zázračné ubránění městečka Safed, v opevnění u hranice s Libanonem žasnete nad vytrvalostí Židů uhájit svou svébytnost. A pak se obrátíte směrem k jihu a vidíte v nížině zelené sady a umělá jezera a jezírka vytvořená v nedávné minulosti, aby bylo čím zavlažovat. A když projíždíte zpět do vnitrozemí, na mnoha místech už vaši cestu lemují zalesněné svahy. Pokud jste v Izraeli poprvé, nepřijde vám to divné, ale vracíte-li se tam, víte, že před dvaceti lety se tu na holých pláních a úbočích malé borovičky teprve vysazovaly. Většina izraelských lesů vyrostla z tvrdé, úmorné, ale cílevědomé práce Izraelců. Severní Izrael svědčí o tom, že tento národ – snad jediný z evropských národů – má jasnou koncepci do budoucna, kterou plní, bez ohledu na to, kdo je ve vládě. Ta koncepce zní: zúrodnit zemi, zavlažit poušť a žít v ní v pokoji. Proto stojí za to do Izraele jezdit, poznávat ho a znovu se tam vracet.
Samozřejmě, že jsme navštívili všechna památná místa v Galileji, ale já bych se chtěla zastavit u neobyčejného setkání s paní Judith Rosenzweigovou v domově pro přeživší holocaust v Haifě. Domov zřídila jeruzalémská centrála ICEJ a podporuje ho i pobočka ICEJ v Praze. Příběh paní Judith je v České republice dobře znám, protože byl zpracován v knize Děvčata z pokoje 28 od Hannelore Brenner – Wonschicko, která popisuje život židovských dětí v Terezíně.
Ale tam v Haifě na mě dnes již téměř devadesátiletá paní Judith, pocházejí z Brna z Jundrova, která s námi mluvila velmi dobrou češtinou, udělala nový, hluboký dojem. Často o ní tady doma přemýšlím. Na první pohled prostá, skromná, stará žena. Bylo jí devět let, když v Protektorátu Čechy a Morava začaly platit tak zvané Norimberské zákony, tedy postupně vycházející vyhlášky omezující život Židů. Jedno z prvních nařízení dopadlo i na malou Judith. Židovské děti nesměly chodit do školy s árijskými dětmi, což v praxi znamenalo, že nesměly do školy vůbec. A tohle předznamenalo celý Judithin budoucí život. Ve dvaačtyřicátém byla s rodiči a sourozenci deportovaná do Terezína, ve čtyřiačtyřicátém do Osvětimi a konec války ji zastihl v Bergen-Belsen. Tatínek s maminkou nepřežili. Judit se sestrou a bratrem se v pětačtyřicátém roce vrátili do Brna a nenašli tam nic.
Bylo jí zřejmě patnáct nebo šestnáct let, když se rozhodli odejít do Izraele, a po další strastiplné cestě skončili v kibucu. Jenže nastaly nové velké problémy. Jednak obyvatelé kibucu, kteří utekli z Evropy včas ještě před válkou, nemohli pochopit, proč tolik Židů v Evropě zůstalo a holocaustu se poddalo. A druhý problém byl, že děti z koncentračních táborů, tedy i Judith, neměly žádné vzdělání.
Mluvím-li o vzdělání, nemluvím o maturitě nebo dokonce o vysokoškolském titulu. Tyhle děti neměly ani ucelené vzdělání obecné školy. Takže začala znovu velká dřina. V kibucu se pracovalo, ale zároveň se Judith a jí podobní museli naučit hebrejštinu a dohnat všechno, co běžně dá dětem základní škola. Judith si přála být ošetřovatelkou. Postupně získala potřebné znalosti a složila požadované zkoušky. Zdravotní sestrou se stala a pracovala jako dětská sestra po celý život. Vdala se, má děti, vnuky. Ale podle toho, jak jsem ji pozorovala, jsem si jistá, že na balíku peněz rozhodně nesedí.
Jak mylné jsou evropské představy o občanech Izraele? Uvědomujeme si vůbec, že novodobý stát Izrael vybudovali právě takoví lidé, jako je naše paní Judith? Lidé skromní, pracovití, houževnatí, stateční a svým způsobem i velice odolní. Lidé prozkoušení utrpením života, v němž obstáli. Jak by jim Bůh neměl žehnat? Jak by jim neměl chtít jejich zemi vrátit a všechnu bolest vynahradit?
Jeďte do Izraele a jeďte s ICEJ. Uslyšíte a uvidíte věci, které vám obyčejný turistický zájezd nedá.
Marie Frydrychová
