Praha Jeruzalém
blog post image

„Komu patří Jeruzalém?“ ptal se na konci roku 2017 celý svět – podivně emotivně, jako by jim šlo o existenci. Na Mikuláše uznal Donald J. Trump Jeruzalém za hlavní město Izraele. Chtěl tím pouze vzít výslovně na vědomí určitou skutečnost: stát Izrael přece nikdy žádné jiné hlavní město neměl. Za hlavní město jej izraelská vláda vyhlásila 13. prosince 1949. Všeobecně je obvyklé, že rozhodnutí o hlavním městě a sídle vlády se ponechává na vůli příslušných svrchovaných států.

Ve svém prohlášení nechal Trump mnoho otevřeného. V nápadném protikladu vůči svým předchůdcům Clintonovi a Obamovi nemluvil o nedělitelnosti Jeruzaléma. Vyhnul se otázkám budoucích hranic, palestinských uprchlíků nebo židovských osad. Z objektivního pohledu má Trumpovo konstatování o Jeruzalémě všechny osudné příznaky tolika dokumentů týkajících se blízkovýchodního konfliktu.

Komu patří Jeruzalém? Donald Trump dal svým prohlášením jasně najevo, že nepatří Američanům. Jménem amerického národa prohlásil: my se do věci nevměšujeme. Uznáváme „facts on the ground“ - fakta daná místní skutečností. Vlastně by si americký prezident za svůj realistický přístup zasloužil chválu; světová veřejnost však na prohlášení prezidenta USA reagovala výkřikem pohoršení.

Nouzové mimořádné Valné shromáždění členských států OSN

Několik dní po Vánocích pak Valné shromáždění OSN v rámci nouzového mimořádného zasedání Trumpovo prohlášení o Jeruzalémě odsoudilo. Rezoluci podpořilo sto dvacet osm členských států, třicet pět se zdrželo. Togo, Mikronésie, Nauru, Palau, Marshallovy ostrovy, Guatemala a Honduras hlasovaly spolu s Izraelem a Spojenými státy proti odsouzení.

Připomeňme si, že nouzová mimořádná zasedání Valného shromáždění OSN lze svolávat při akutním ohrožení světového míru. Dosud OSN použila tohoto nástroje jedenáctkrát, z čehož se při sedmi nouzových mimořádných zasedáních jednalo o Izrael. Stalo se tak kvůli suezské krizi, Šestidenní válce, připojení Jeruzaléma a Golanských výšin, výstavbě jeruzalémské městské čtvrti Har Choma a nyní při uznání Jeruzaléma Spojenými státy jako hlavního města.

Jak absurdní je toto stanovení priorit ze strany OSN, ukazuje prosté hledání v Googlu. Najdeme tam například „světové pořadí nejkrvavějších střetnutí od roku 1950“, v jehož čele se uvádí Čína (40 mil. mrtvých), Sovětský svaz (10 mil. mrtvých) a Etiopie (4 mil. mrtvých). Arabsko-izraelský konflikt je s 0,051 mil. mrtvých na devětačtyřicátém místě. To bylo před tzv. „Arabským jarem“, které si v uplynulé půldekádě vyžádalo více obětí na životech, než celý konflikt mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy za sedm desetiletí.

Palestinci užasle zírají

Vraťme se však na začátek prosince, k Trumpovu prohlášení o Jeruzalémě. Zajímavá byla spontánní reakce prostých Palestinců předtím, než evropské pohoršení dosáhlo východního pobřeží Středozemního moře. Leckterý z nich ani nevěděl, k čemu ten rozruch. Hřebík na hlavičku uhodila Lea Frehseová svým postřehem v periodiku ZEIT: „Svět je ve varu. Palestinci na to užasle zírají.“

Jeden bývalý bojovník Organizace pro osvobození Palestiny, jemuž jeho vlastní společnost připisuje ohromné zásluhy, prohlásil: „My máme jiné problémy. Jen v posledních dnech pobili v jemenském hlavním městě San‘á přes tisíc lidí.“ Už dávno vypukl na Blízkém východě rozsáhlý požár, jehož se Evropa tak děsí, a požírá země kolem Izraele. To ovšem nemá s židovským národem, s jeho ambicemi nebo s jeho státem nic společného.

Kdyby bývala Evropa mlčela

Tak si jen představme, jak by po Mikuláši 2017 svět vypadal, kdyby Evropané byli dokázali mlčet. Možná by se nestalo vůbec nic? Nebo snad některá arabská země kvůli Trumpovu prohlášení přerušila diplomatické styky s USA? Ani Hamás, ani Palestinská autonomie ovšem nemohly být méně propalestinští než Evropané. Bylo tudíž nutno, aby se pohoršení Evropanů v „Palestině“ dočkalo ohlasu.

Skutečnost, že palestinské vedení muselo zaplatit výrostkům za to, aby vyšli do ulic vyzbrojeni kamením, mluví sama za sebe. Demonstrativně vyhlášená generální stávka Palestinců posloužila očividně jen jako podívaná a poškodila pouze Palestince. Kdo pracoval u židovských Izraelců, naschvál pokračoval v práci. Kdo by si byl otevřel obchod na arabských územích, ten by se býval musel obávat, že mu ho sousedé podpálí.

Město tří velkých náboženství?

Není však město tří náboženství sudem střelného prachu, k jehož výbuchu stačí sebenepatrnější jiskra? Sám Trump přece tuto frázi podepřel, když prohlásil, že Jeruzalém musí zůstat místem, kde se Židé modlí u Západní zdi, křesťané pochodují po křížové cestě a muslimové konají své slavnostní bohoslužby v mešitě al-Aksá.

Jeruzalém i hora ve středu města jsou především svaté židovskému národu. Tam položil Abraham svého syna na oltář. Tam vytvořil Mojžíš centrum izraelského kultu. Tam postavil Šalomoun svůj chrám a tam se modlil: „I když přijde cizinec ze vzdálené země, aby se k tobě v tomto domě modlil, ráčíš jej vyslyšet.“ Podle biblické představy měl být Jeruzalém od počátku nejen duchovním centrem Izraele, nýbrž „domem modlitby pro všechny národy“. Pro židovský národ je Jeruzalém tak významný, že neexistuje žádná modlitba před jídlem, žádná bohoslužba, žádný svátek a žádná svatba, při nichž by nezazněla modlitba za jeho obnovu.

Martin Luther poznal, jak centrální význam má Jeruzalém a země Izrael pro židovskou víru. Když se roku 1538 v dopise „Proti sobotářům“ pokoušel zdiskreditovat Židy, uvedl jejich narušený vztah k Jeruzalému. „Ať se tedy,“ vysmíval se jim, „vydají do té země a do Jeruzaléma, postaví chrám, nastolí podle svého zákona kněžstvo, knížata a Mojžíše s jeho zákonem a ať se sami znova stanou Židy a vlastní tu zemi. Až se to stane, brzy uvidí, že přijdeme vzápětí za nimi a také se staneme Židy.“ Luther si byl svým rozborem jist. Vyklonil se z okna svého dogmatického hradu tak daleko, že prorokoval, že se sám stane Židem, pokud se Židé sami někdy vrátí do své země a do Jeruzaléma.

Tím však německý reformátor zároveň hlásal, že pozemský Jeruzalém a země Izrael už nemají pro křesťanstvo žádný význam. Luther patřil k oněm křesťanům, kteří své duchovní centrum přesouvali z Jeruzaléma do Antiochie, Byzance, Říma, Wittenberku, Ženevy nebo do Los Angeles.

Historicky vzato přišli první křesťané ze Západu do Jeruzaléma v polovině 19. století jako misionáři. K instalaci prvního latinského patriarchy došlo proto, „aby se neutralizovalo řádění protestantů“. Dodnes si křesťané jen zřídka jezdí do Jeruzaléma pro pokyny; spíše tam z toho či onoho duchovního centra, ke kterému se sami hlásí, přicházejí proto, aby Jeruzalém a Izrael informovali o tom, co je nejdůležitější – jak se věci ve skutečnosti mají.

Jak důležitý je Jeruzalém pro islám?

V první řadě platí, že v Koránu není Jeruzalém ani jednou výslovně zmíněn. Muslimové jej dobyli teprve za chalífy Umara ibn al-Chattába v roce 638, šest let po Mohamedově smrti. Dějepisci se domnívají, že největší prorok islámu do „Svatyně“ - al-Kuds – nikdy nevstoupil.

Ve druhé súře se pak ovšem Korán o tomto městě zmiňuje, jenže nepřímo: Mohamed tam svým stoupencům předepisuje směr modlitby, z nějž činí znamení pravé víry – muslimům (výslovně v protikladu k Židům a křesťanům) nařizuje modlit se ve směru k Mekce. Podle Koránu Alláh směr modlitby pozorně sleduje a podle něj rozlišuje pravověrné od zločinců. Kdo rozumí řeči těla, která je v Orientě nesmírně důležitá, ten ví, co to znamená, když se v mešitě al-Aksá pětkrát denně modlí tisíce muslimů a přitom svoje „nejvelectěnější já“ – svou zadnici – obracejí k místu, které je podle Bible místem „nejsvětějším“.

A dějiny tento náboženský postoj opět potvrzují. V letech 638-1967 byl Jeruzalém s krátkými přestávkami v rukou muslimů. Ani jednou nebyl hlavním městem některého islámského státu nebo aspoň nějaké muslimské provincie. To stojí za zmínku, neboť „Organizace pro osvobození Palestiny“ (OOP) byla založena 2. června 1964 v hotelu Intercontinental (dnes Hotel sedmi oblouků) na Olivové hoře. Tehdy nebylo jeruzalémské Staré město se všemi posvátnými místy v židovských rukou, nýbrž pod nadvládou Arabů. Přesto nikoho nenapadlo požadovat, aby se toto město nazývané tehdy „Svatyně“ (al-Kuds) stalo hlavním městem jakéhosi Palestinského státu; v základním dokumentu OOP, takzvané „palestinské Národní chartě“, není Jeruzalém uveden ani jednou.

Proč se svět tak rozčiluje?

Proč je každá nová městská čtvrť v Jeruzalémě důvodem pro nouzové zasedání Valného shromáždění OSN? Přitom se nikdy nekonalo kvůli Severní Koreji, za studené války nebo kvůli Íránu – to jen namátkou uvádím pár nápadných příkladů. Proč se právě na adresu státu Izrael tak často vyslovuje podezření, že vážně ohrožuje světový mír? Přitom je Izrael pro Blízký východ ve skutečnosti stabilizátorem – už jen tím, že hromadně obrací pozornost zavilých nepřátel na sebe; nebýt toho, už by se dávno navzájem rozsekali. Člověk ani nemusí být odborníkem, aby zjistil, že je dnes Izrael nejen neobyčejně hospodářsky úspěšný, nýbrž že je též jedinou stabilní zemí v oblasti.

Kdo svou vlastní ziskuchtivost vydává za efektivní investování a pak si stěžuje na židovské finančníky, kteří prý ovládají svět, prozradí se rychle jako antisemita. Jenže co tam, kde nejde o peníze, nýbrž o násilí? Když někdo o svých vlastních výstřelcích, jejichž důsledkem jsou milióny mrtvých, mluví jako o „vynuceném jednání“, nebo je dokonce odbývá jako „maličkost“, aby se pak se zápalem šířil o násilnickém sionismu, který prý zavléká svět do propasti? Není snad za tím představa, že Židé jsou naším neštěstím?

Žádná logická odpověď – ale biblická perspektiva

Na otázku ohledně bludu, který řádí v OSN, neexistuje logická odpověď. Zato existuje biblická perspektiva. To znamená, že čtenáři Bible – ať to jsou Židé nebo křesťané – by nad tím, co se teď děje, rozhodně neměli žasnout.

„Proč se pronárody bouří?“ táže se autor biblického 2. žalmu. S historickým zařazením tohoto starověkého textu mají teologové problém. Je však ohromující, jak přiléhavě líčí porady a rezoluce mocných tohoto světa a odhaluje, že jejich úsilí je namířeno „proti Hospodinu a pomazanému jeho“. Žalmista poznává, že veškerá aktivita národů je bez cíle, nicotná a marná. Se smíchem odporuje živý Bůh svým protivníkům: „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu!“

Také prorok Zacharjáš píše koncem 6. století před naším letopočtem o tom, jak se „národy země“ srocují proti Jeruzalému, V jeho popisném scénáři se Jeruzalém stává pro všechny národy světa „vzpěračským balvanem“, zatímco pro „okolní národy“ je opojným, sebevražedným pohárem jedu.

Pravda, rozumem se tato biblická perspektiva pochopit nedá. Ale sedí. A s rozumem se už naše postmoderní společnost asi stejně rozžehnala. Jinak by židovský stát Izrael a jeho roli v aktuálním dění posuzovala úplně jinak.

 

25. 01. 2018 08:15:36 90 Johannes Gerloff Zdroj: Redakce Israel.cz

Klíčová slova

Buďte v obraze

Přihlaste se k zasíláni novinek emailem