Veřejnost dostatečně nepodporuje zákrok, který by mohl teror Hamásu jednou provždy ukončit. A tak volba leží mezi dvěmi krátkodobými řešeními, přičemž obě dvě jsou špatná.

Autor: Evelyn Gordon

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu je svou vlastní základnou napadán za zdrženlivou reakci na bombardování jihu Izraele Hamásem během minulého týdne. Pokud však vezmeme v úvahu, jaká by měla být izraelská strategie, je důležité si uvědomit, že možnost trvale ukončit teror Hamásu pro teď neexistuje – ne protože to není v kapacitě Izraele, ale protože chybí dostatečná podpora veřejnosti.

Pokud by někdo přišel s nápadem, jak zničit Hamás rychle a s minimálním počtem obětí, Izraelci by ho zcela zřejmě podpořili, ale nikdo takový se neobjevil. Proto jediným plánem, který se osvědčil jako schopný dlouhodobě potlačit teror zůstává ten, jenž Izrael uskutečnil na Západním břehu v roce 2002 jako odpověď na druhou intifádu: armáda vejde a nikdy neodejde. To je způsob, jak Izrael porazil druhou intifádu a jak od té doby udržuje teror na Západním břehu v rámci tolerovatelných hranic.

Ale provést to samé v Gaze by vyšlo draho – životy vojáků, mezinárodní odsouzení a zodpovědnost za civilní problémy v Gaze by pravděpodobně také byla hozena na krk Izraeli. Bylo by to mnohem nákladnější než znovu obsazení Západního břehu, protože Hamás využil 11 let totální kontroly v Gaze, aby byl mnohem lépe vyzbrojený a mnohem hlouběji zakořeněný, než byli teroristé na Západním břehu v roce 2002.

Žádná demokracie by nemohla provést takový nákladný plán bez rozsáhlé podpory veřejnosti, ale především ne Izrael, protože jakákoliv vojenská operace vyžaduje hromadnou mobilizaci rezervistů a izraelští rezervisté mají tendenci vyjádřit svůj nesouhlas odchodem. V houfech se přidají k operaci s širokou podporou, ale operace, která je obecně považována za neoprávněnou vyvolá velké protesty.

To je přesně to, co se stalo během druhé intifády, když se premiér Ariel Sharon domníval, že drtivá podpora Izraelců pro znovu obsazení Západního břehu vytvořila ideální příležitost udělat to samé v Gaze. Po bouřlivých protestech, převážně ze strany rezervistů, byl donucen vzdát se tohoto nápadu

Klíčový rozdíl: Stupeň bolesti

Klíčovým rozdílem, který Sharon přehlédl byl stupeň bolesti, kterou Izraelci zakoušeli. Západní břeh v té době působil spoušť po celém státě. Vlna sebevražedných bombových útoků a další útoky ve městech po celém Izraeli zabily v roce 2002 452 Izraelců, z toho jen v březnu 130. Ale Gaza působila většině Izraelců velmi malou bolest. Přestože v Gaze samotné byly útoky na vojáky a osadníky, nedošlo k téměř žádným útokům z Gazy uvnitř Izraele. Důsledkem toho nebyla většina Izraelců ochotná zaplatit cenu, kterou by s sebou větší operace v Gaze nesla.

A co se týče rozdílů v dnešní situaci, stejný základní fakt zůstává pravdou: Gaza nepůsobí většině Izraelců dostatek bolesti, aby byli ochotni znovu obsadit území. Pro obyvatele komunit poblíž hranic byl život posledních sedm měsíců peklem, to samé se stalo na jihu během raketové palby minulý týden. Avšak velká většina Izraelců zůstala naprosto nedotčena. Pro lidi z Tel Avivu, Haify, Jeruzaléma a z většiny dalších velkých center život pokračoval normálně dál.

Hamás toto velmi dobře chápe. To je důvod, proč se záměrně omezil na bombardování jihu, přestože má rakety, které jsou schopné zasáhnout většinu Izraele. Chtěl způsobit co největší bolest, aniž by překročil práh, který by Izrael vyprovokoval k válce – a uspěl.

Ale pokud možnost znovu obsadit Gazu je nedostupná, dvě možnosti, které zbývají, jsou obě krátkodobým řešením.

Jedním je vojenská operace menšího rozsahu. Poslední taková operace, v roce 2014, získala jihu tři a půl roku téměř úplného klidu, ale za cenu 72 mrtvých a mezinárodního odsouzení. Další taková operace by mohla přinést podobné období klidu, ale za podobnou nebo dokonce vyšší cenu. A bylo by třeba ji opakovat znovu za dalších pár let, během kterých se Hamás lépe ozbrojí a bude schopný vynutit si ještě vyšší cenu.

Druhou možností, které dává Netanjahu očividně přednost, je vyjednávat dlouhodobé příměří. To by mohlo přinést podobné období ticha, ale jelikož to nikdy předtím nebylo vyzkoušeno, výsledek není zaručen. A má to několik jasných výhod: žádní mrtví, žádné mezinárodní odsouzení a velice pravděpodobně větší podpora v rámci Izraele (ačkoli soudě podle minulých zkušeností, v zahraničí nikoliv) ráznější reakce, jakmile příměří zkolabuje, což se jistě někdy stane.

Avšak má to také nějaké zřejmé nevýhody. Zaprvé, je to ničivé pro odstrašení Izraele, protože to ukazuje, že odpalování raket je dobrý způsob, jak přimět Izrael kapitulovat svým požadavkům. Zadruhé, to zajišťuje, že až přijde nevyhnutelné druhé kolo, Hamás bude schopný způsobit mnohem větší škodu než by mohl dnes.

Odkládání nevyhnutelného

Abychom mohli pochopit, jakou škodu, vezměme v úvahu, že od války v roce 2014 je Hamás pod striktní izraelskou a egyptskou blokádou. A přece, podle izraelské rozvědky, se mu podařilo kompletně znovu vybudovat a možná dokonce navýšit počet zbraní, které tehdy měl. Vskutku, Hamás minulý týden v pouhých dvou dnech odpálil více než 450 raket, téměř třikrát více než byl denní průměr 85 raket během války v roce 2014. Pokud zvládl tak masivní znovu ozbrojení navzdory blokádě, dokážeme si představit, o kolik více vojenského materiálu by získal během dlouhodobého příměří, které by uvolnilo blokádu a nasypalo do Gazy peníze (údajně na civilní projekty, ale Hamás se postará o to, aby si urval z každého dolaru, který se dostane dovnitř).

Kterákoliv z těchto možností by jen odložila nevyhnutelné: pokud se nestane zázrak, Hamás se nakonec stane příliš sebejistým a způsobí Izraeli dostatek utrpení, aby ho vyprovokoval ke znovu obsazení Gazy. Tím, že se odkládá tento den, a tak se dovoluje Hamásu se dál ozbrojovat a upevňovat, Izrael pouze zaručuje, že až to přijde, bude to za mnohem vyšší cenu – izraelské oběti, palestinské oběti a mezinárodní odsouzení.

Ale vědět toto nemění politickou realitu, že takováto operace není pro teď možná. V dnešní realitě nejvíc, co může Netanjahu udělat, je zajistit pár dalších let klidu. A jeho jedinou volbou je, zda to provést prostřednictvím příměří či omezené vojenské operace, přičemž obě možnosti si nesou své vlastní cenovky.

Evelyn Gordon je novinářka a komentátorka žijící v Izraeli.