Fotky a zejména videa z oslav 31.výročí Hamásu na náměstí Katiba v Gaze vyvolávají dojem živého a extrémně populárního hnutí. Tento dojem je však zjevně chybný.

Autor: Prof. Hillel Frisch

Hamás udělal, co mohl, aby to působilo tak, že nedávných oslav 31.výročí na náměstí Katiba v Gaze se zúčastnily obrovské davy plné nadšení. Cílem bylo vyvolat obraz živého hnutí, které po 11 letech vlády v Gaze zůstává extrémně populárním.

Není pochyb, že ta událost byla působivá, v neposlední řadě kvůli tomu, že v listopadu, během nejhoršího vzplanutí násilí od konfrontací v roce 2014, vyřadilo izraelské letectvo z provozu vysílací stanici al-Aqsa. Hamás dokázal, že je schopný vysílat živě i přes to, že stanice byla zničena, a i událost samotná se vyznačovala schopnou organizací.

Ženy a muži byli odděleni kordonem důstojníků Hamásu v uniformách a žlutých vestách. Všude bylo velké množství zelených vlajek a pódium bylo impozantně ozdobeno. Proslovy a scénky, v jedné z nichž se izraelský voják krčil před svými hlídači, byly dobře připravené. Ve zkratce, celá akce šlapala jako hodinky.

O popularitě Hamásu to však řeklo velice málo. Akce na náměstí Tahrir v Káhiře jsou v tomto ohledu poučnou vzpomínkou. Obrovské davy, které se tam shromáždily před a během Mursího vlády jak se zdá reflektovaly všeobecnou vůli a dávaly najevo, že protestující porazili egyptskou armádu a „hluboký stát“, který ji podporoval (právní, ekonomická a úřednická byrokracie, které v Egyptě vládly od roku 1952).

Avšak rozhodující vojenský comeback projevující se tím, že Sísí převzal prezidentský úřad a Mursí byl uvězněn, ukázal na nebezpečí vyvozování politických závěrů na základě davů na náměstích.

Problém se omezuje na jednoduché počty. Náměstí Tahrir dokáže pojmout maximálně 350,000 lidí (spočítal jsem to s pomocí Google Maps). I když by se naplnily i přilehlé ulice, dav nikdy nepřesáhl půl milionu – přibližně 1% dospělé populace Egypta. Při pohledu zpět, většina z těch 99%, kteří nedemonstrovali, v dlouhodobém horizontu selhali v podporování „revoluce“. Důkazem je to, že během otevřené konfrontace Muslimské bratrstvo nedokázalo zmobilizovat dostatečné množství lidí, kteří by čelili vojenské kontra-revoluci.

To samé lze říct i o Hamásu.

Pro začátek, Hamás se vyhnul tomu, aby uspořádal oslavy svého výročí na největším náměstí v Gaze – Náměstí neznámého vojáka. Místo toho si vybral menší „Sahat al-Katiba al-Khudara“, náměstí poblíž Islámské univerzity, pevnosti Hamásu. Toto náměstí má rozlohu 21,000 m2, oproti tomu předchozímu, které má 60,000 m2.

Odborníci na dopravní provoz (obvykle vyškolení inženýři) říkají, že dva lidé na metr čtvereční je maximum, aby byl dav stále bezpečný. Hustoty, která tento počet přesahuje, lze dosáhnout pouze profesionálními jednotkami ve vojenském útvaru.

Fotky z výročního shromáždění jasně ukazují, že počet účastníků nemohl přesáhnout 42,000, tedy méně než 3% dospělé populace Gazy. (Povšimněte si také, že pódium výrazně zmenšuje prostor pro demonstranty.) Toto číslo vysvětluje, proč si Hamás vybral menší náměstí.

Stínová (a skutečná) vláda Hamásu má na své výplatní listině 51,000 vojenských a civilních zaměstnanců, mnoho z nichž jsou příjemci 30 milionů dolarů, které v Gaze rozděluje Katar. Tito byli povinni se akce zúčastnit, protože od jara čekají na vyplacení poloviny svého příjmu. Od začátku roku 2014, kdy Sísí uzavřel většinu pašeráckých tunelů, Hamás nevyplácel plné platy.

Samozřejmě existují mnohem chudší Gazané než jsou zaměstnanci Hamásu, ale finanční podpora Kataru má více co do činění s hořkým nepřátelstvím Hamásu vůči Palestinské autoritě (a ještě více ze široka – s vlastním nepřátelstvím Kataru vůči Saudské Arábii a UAE), než s touhou zajišťovat humanitární pomoc.

Klíčovou otázkou je, zda bude Hamás zvýhodňovat potřeby své byrokracie, a tedy si dovolí být „zkrocený“, aby se zachoval mír, nebo zda se bude držet cesty agrese, kterou obnovil v dubnu 2018 s průvody „Pochod návratu“.

Odpověď pravděpodobně leží někde uprostřed, mezi Katarem, který chce krotší, ale nezávislý Hamás, a mezi Íráném, který chce krveprolití na izraelské jižní hranici. Problémem Hamásu je to, že potřebuje peníze od obou stran.