Kromě své nezpochybnitelné nepostradatelnosti pro bezpečnost Izraele může Jordánské údolí ve svém plném geografickém rozsahu pojmout miliony Izraelců a národní infrastrukturu, která nemůže být vtěsnána na pobřežní planinu. Pokud nebude prohlášení premiéra Netanjahua o nezávislosti okamžitě podepřeno prudkým nárůstem výstavby a cílenou podporou vlády, pak vyšumí a zemře.

Autor: generálmajor v záloze Gershon Hacohen

Netanjahuův slib uplatnit nezávislost Jordánského údolí je hoden chvály. Důvody, proč to tak udělat byly zřejmé už premiérovi Levimu Eškolovi těsně po Šestidenní válce v roce 1967 a byly plně rozvinuty v Allonově plánu. Jak plán uváděl: Východní hranicí Státu Izrael musí být řeka Jordán a hranice, která prochází prostředkem Mrtvého moře… Musíme k zemi přidat – jako neoddělitelnou součást její nezávislosti – přibližně 10-15 kilometrů široký pás podél Jordánského údolí.

Plán byl představen vládě v čele s Eškolem, který, se svým způsobem myšlení strany Mapai, se rozhodl zavést ho bez hlasování. Typicky pro onu dobu se plán okamžitě posunul do fáze realizace a byla vybudována infrastruktura osídlení, která existuje až dodnes. V souladu s plánem byla vydlážděna Allonova silnice, podél níž byly vystavěny komunity Jordánského údolí.

V debatě Knessetu ohledně prozatímních Dohod z Osla z října 1995 nastínil premiér Rabin zhruba měsíc před svým zavražděním svou pozici a prohlásil: „Bezpečnostní hranice Státu Izrael se bude nacházet v Jordánském údolí, v nejširším významu tohoto termínu.“ Pojem uplatňování nezávislosti Jordánského údolí měl vždy širokou národní shodu.

Byl to premiér Ehud Barak (1999-2001), kdo tuto shodu poprvé porušil. Od té doby bylo jeho upuštění od Jordánského údolí zapracováno do Clintonových parametrů (prosinec 2000) a do základního mezinárodního pojetí mírového procesu, které ho vnímá jako základní kámen dvou státního řešení.

Po mírové smlouvě s Jordánskem v roce 1994 a především po kolapsu armády Saddama Hussajna v Irácké válce (2003) se čím dál více prohlašovalo, že hrozba z východní fronty už přešla a že ovládnout Jordánské údolí už není klíčové pro bezpečnost Izraele. Jak to vystihl bývalý vedoucí Ústředního velitelství generálmajor v záloze Amram Mitzna: „Pokud mohou být odpáleny rakety s dlouhým doletem, strategická vzdálenost není důležitá. Dohody nám dají více bezpečnosti než strategická vzdálenost.“

Dokonce i poté byl tento argument odtržen od základního chápání fenoménu války. Od té doby, ve světle lekcí palestinské války teroru (eufemisticky nazývané intifáda al-Aqsa), převratu známého jako „arabské jaro“, obrovského arzenálu raket Hizballáhu a zesilování raketové hrozby a Hamásu, stejně jako ve světle narůstající rozpínavosti Teheránu, který by mohl nasadit šíitské milice na nové frontě podél izraelské hlavní národní dopravní tepny (Dálnice 6), status Jordánského údolí jako klíčového pro bezpečností zájem Izraele pouze narůstá.

Většina zastánců palestinského státu říká, že bude demilitarizován a neschopen ohrožovat izraelskou bezpečnost. Během let Dohod z Osla předstírala PLO přijetí demilitarizace, podepsala řadu dohod, jen aby je do očí bijícím způsobem porušila, když byl Západní břeh a Gaza přeměněny na líhně teroru. Neschopnost jednotek OSN v Libanonu uskutečnit Rezoluci 1701 ukončující Libanonskou válku v roce 2006, což mělo zabránit Hizballáhu vyzbrojit se na jihu země, ukazuje, proč návrhy na nasazení mezinárodních sil v podobné roli v Jordánském údolí nemohou zaručit opravdovou demilitarizaci. A tak je Jordánské údolí, jako tlumící zóna ovládaná IDF, existenciální nutností, co se týče izraelské bezpečnosti.

Vedle otázky bezpečnosti může Jordánské údolí ve svém plném geografickém rozsahu pojmout miliony Izraelců a národní infrastrukturu, která nemůže být vtěsnána na pobřežní planinu. V současné době jsou sever a jih Izraele, Galilea a Negev, propojeny téměř výhradně ucpanými dopravními tepnami umístěnými na pobřežní planině. S neustále narůstající hustotou obyvatelstva Izrael potřebuje další trasu – jmenovitě Dálnici 80, která čeká na položení z Aradu na jihu do Gilboy na severu. V období míru by mohla rozvinutá infrastruktura silnic v Jordánském údolí znovu proměnit Zemi Izrael v klíčový most mezi Asií a Afrikou.

Tato průkopnická vize čeká na své naplnění po mnoho let. Pokud nebude prohlášení premiéra Netanjahua o nezávislosti okamžitě podepřeno prudkým nárůstem výstavby a cílenou podporou vlády, pak vyšumí a zemře.

V článku nazvaném „Sazenice duše“ prohlásil David Ben-Gurion: „Toto je sionistický stát, který je povinen vykonávat čin stvoření. Je to čin s dvěma aspekty: shromáždění vyhnanců a zastavění divočiny.“ Jordánské údolí čekalo příliš dlouho na sionistický čin.