SHRNUTÍ: Kritika izraelské vlády, která se zabývá koronavirovou krizí, se zaměřuje na její rozhodování tzv. za pochodu a na nedostatek „únikové strategie“. Když ale vezmeme v úvahu vůdcovství Davida Ben-Guriona během války za nezávislost, zjistíme, že osobní pohled je nezbytným prvkem v rozhodování a ukazuje nutnost učení se uprostřed změn.
Den nezávislosti Izraele, letos oslavený během koronavirové krize, nabízí zajímavé srovnání mezi vedením ministerského předsedy Davida Ben-Guriona během války za nezávislost a vedením premiéra Benjamina Netanjahua během pandemie koronaviru. Přestože existují určité odlišnosti v jednotlivých situacích, můžeme obě hodnotit jako bezprecedentní test, který byl kladen na nejvyšší vedení, stejně jako na jeho zavedený systém organizace a rozhodování. Toto srovnání může poukázat na to, jakým způsobem je vytvářena strategie v komplexní národní realitě.
Kritika Netanjahuova zvládání pandemie se zaměřuje na údajný nedostatek řádného plánu, rozhodování tzv. za pochodu a absenci profesionálního organizačního orgánu, který by měl kvalifikace a pravomoci k řešení situace tohoto druhu. Netanjahu byl kritizován především za to, že od začátku krize nevytvořil „únikovou neboli výstupní strategii“.
A přesto také David Ben-Gurion, když došlo ke klíčovým rozhodnutím během války za nezávislost, navigoval centralizovaným a zcela osobním způsobem. Od začátku války do konce neměl žádný řádný plán, jak ji řídit; činil důležitá rozhodnutí „za pochodu“; a samozřejmě neměl žádnou „strategii odchodu“ až do mnohem pozdějších fází války.
Znalost expertů
Když národní představitel rozhoduje během bouřlivých situacích, jako během koronavirové krize, je jeho personál zaměstnán tím, aby zajistil, že dělaná rozhodnutí jsou co možná nejprofesionálnější. Pro každý problém, dokonce i na strategické úrovni, existuje certifikovaný, profesionální proces vysvětlení. To však často podléhá odborným neshodám nebo kontroverzím.
Centralizované rozhodování Ben-Guriona pramenilo z povahy strategických klíčových okamžiků. Volba jednoho řešení místo druhého není výhradně výběrem rady jednoho experta místo doporučení jiného specialisty. Výběr také hodnoty, přesvědčení a názory, které drží sám vedoucí představitel.
Vezměme v úvahu například klíčové rozhodnutí, které Ben-Gurion učinil v dubnu 1948. Ignorováním postoje generálního štábu nařídil koncentraci sil ze všech ostatních front v převažující snaze bojovat za Jeruzalém. Jak vysvětlil Ben-Gurion ve svém případě: „Pokud má země duši, pak je její duší Jeruzalém… Rozhodující je bitva o Jeruzalém, a to nejen z vojenského hlediska… Ta přísaha u Babylonských řek [pokud zapomenu tebe, Jeruzaléme…] je dnes povinná stejně jako v tehdejších dnech; jinak si nezasloužíme být nazýváni lidem Izraele.“ V tomto duchu ovlivnil a naléhal na velitele brigády 7, který byl právě dosazen do funkce: „Jeruzalém za každou cenu.“
Argumenty Ben-Guriona zahrnovaly národní a hodnotově orientované úvahy, které přesahovaly profesionální vojenskou analýzu.
V případě relativně jednoduchého lékařského dilematu by si člověk mohl vybrat mezi, řekněme, lékařským názorem, který doporučuje operaci, a jiným, který ji nedoporučuje. V takové situaci vyžaduje rozhodnutí – jak učil nositel Nobelovy ceny Daniel Kahneman ve svých spisech – vyžaduje široký prostor pro výpočet rizik, což přesahuje čistě profesionální oblast.
Ben-Gurionova metoda rozhodování přirozeně vyvolala ostrou opozici. Když členové generálního štábu zpochybnili dosažitelnost válečných cílů, které jim představil Ben-Gurion, odpověděl jim:
Rozhodci v každé záležitosti nebudou odborníci, ale civilní zástupci lidí. Není to odborník, kdo určuje, zda vést válku nebo ne. Ne odborník, který se rozhodne, zda bude Negev bránit. Odborník uvede svůj názor na to, jak dělat věci, ale občanský soud rozhodne, zda věci dělat … Odborníci jsou potřební … ale rozhodnutí jsou založena nejen na názorech techniků ohledně odborných otázek, ale na obecném posouzení, a za to je vláda zodpovědná.
Strategické rozhodnutí vůdce přesahuje čistě profesionální doporučení, která mohou poskytovat odborníci.
Odhodlaný krok do neznáma
Od začátku koronavirové krize mnozí „odborníci“ kritizovali, že izraelská vláda nemá „únikovou strategii“. Během války za nezávislost však vedení na dlouhou dobu – téměř rok – nemělo řádný plán, jak úspěšně dosáhnout konce války. Žádnou takovou „výstupní strategii“ nebylo možné vymyslet, protože podmínky pro vytvoření takového konceptu se v tomto časovém rozpětí neobjevily.
Na vrcholu války, 11. září 1948, před zlomem operace Yoav, představil Ben-Gurion široký přehled o průběhu konfliktu od okamžiku jeho vypuknutí. Popsal nedostatek znalostí pro posouzení situace:
Ještě předtím, než události začaly, jsem se zeptal našich odborníků: Má Hagana jednotku, která je schopná se postavit běžné armádě? Dovolte mi citovat odpověď, kterou jsem dostal od jednoho z velitelů, který je nyní frontovým velitelem … Minulé léto mi řekl, že Hagana nemá jednotku, která by měla výcvik běžné armády. Zeptal jsem se: A Palmah? Odpověděl: Ani voják Palmahu nemá výcvik běžného vojáka… a pokud musí prapor Palmahu čelit praporu běžné armády, nemusí být schopen udržet si svůj vlastní.
Uprostřed strachu ze vstupu do neznáma vojenští odborníci stěží podpořili Ben-Gurionovu sebejistotu v šance na vítězství. Víra v operační schopnosti IDF byla vytvořena učením „za pochodu“. Bylo to napětí války a přizpůsobení se nepředvídatelnému vývoji ve chvíli jeho vzniku, co vedlo k zisku kritických znalostí, bez nichž by nebylo možné zahájit formování „únikové strategie“.
Podle této logiky byla válka za nezávislost vedena od začátku a následně od jedné bitvy k druhé. Tato logika byla zvláště patrná v posunu, ke kterému došlo při porážce egyptského nepřítele v operaci Yoav, jelikož fáze byla stanovena pro konečné bitvy – operace Horev a Uvda.
Pojem „výstupní nebo úniková strategie“, jak se běžně vyjadřuje, používají zejména akademici, kteří přezkoumávají strategické události s benefity zpětného pohledu. Ben-Gurionův přístup k vedení války za nezávislost představuje alternativu k tomu, co akademická sféra považuje za požadavky na strategické plánování. Vnímavost Ben-Guriona k tomu, jak se situace vyvíjí, a jeho obratnost při využívání možností, které se během bitvy objevují, vysvětluje jeho strategický úspěch při řízení předem neznámého a nepoznaného.
Pokud by se dilemata strategie mohla zcela vyřešit znaleckými posudky, nepotřebovali bychom v čele státu lídry a vůdce. Správa železničního systému není blízká organizaci složité bezprecedentní a chaotické akce. V krizových podmínkách je národní vedení nakonec posuzováno na základě výsledků a lze jej zkoumat především z historického hlediska.
Tím se dá říci, že postavení národního vůdce lze vidět od samého začátku – v jeho prozíravosti a jeho odvaze při rozhodování o odhodlaných krocích do neznáma.
