Festival Nabi Musa byl každoroční jarní muslimský festival, který začínal v pátek před Velkým pátkem a zahrnoval průvod do svatyně Nabi Musa, což je Mojžíšova hrobka poblíž Jericha. Jednalo se o staletí dlouhou tradici. Za Osmanské říše byl pořádek v Jeruzalémě a okolí zajišťován tisíci vojáky a dokonce i dělostřeleckými jednotkami. Britové vydali varování arabským vůdcům a nasadili celkově 188 policistů.
V neděli 4. dubna 1920 v 10:30 ráno se shromáždilo neuvěřitelných 60 000 – 70 000 Arabů na náměstí kde se konal festival Nabi Musa (viz obrázek výše). Velké skupiny Arabů následně začaly útočit na Židy v uličkách starého města. Spouštěčem násilí byl štvavý projev Amina al-Husajního z balkónu Arabského klubu. Dalším pachatelem byl Musa Kazim al-Husayni, což byl jeho strýc a starosta města, který promluvil z balkónu jedné z městských budov a redaktor novin Suriya al-Janubia. Z podněcování byl obviněn i Aref al-Aref, další člen arabského nacionalistického hnutí, který přednesl svůj projev na koni u Jaffské brány. Obvinění se ale dle všeho nezakládalo na pravdě – i Židé vypovídali, že se snažil svojí řečí pogrom zastavit.
Útok byl nezastavitelný, neskutečně brutální a vedl k totálnímu vyplenění židovské čtvrti Starého města, byly poničeny i synagogy.
V neděli večer armáda nařídila noční zákaz vycházení a zatkla několik desítek vzbouřenců, ale v pondělí ráno jim bylo umožněno účastnit se ranních modliteb a poté byli propuštěni. Arabové pokračovali v útoku na Židy po celém Jeruzalémě.
V pondělí, kdy se intenzita pogromu nadále zvyšovala, Britové vojensky uzavřeli dotčenou oblast a vyhlásili v ní stanné právo. Ale do událostí se nezapojila – navíc týraní lidé nemohli díky tomu uniknout. Rabování, loupeže, znásilňování a nakonec i vraždy pokračovaly. Několik domů bylo zapáleno a náhrobky hřbitova rozbity. Začala se ozývat i střelba. Britové šokovaně zjistili, že zbraně na svých tělech pod oděvem pasují arabské ženy.
Arabové protestují proti zásahu britských vojáků před Jeruzalémskou radnicí.
Potom nastal zlom – ten spočíval v tom, že Britové své vojáky v pondělí večer úplně stáhli ze Starého města, což je krok označený v Palinově zprávě – zpráva britské vyšetřovací komise – jako „chyba úsudku“. Arabští útočníci tak měli několik hodin úplně volné ruce k dalším svinstvům. Nakonec se Britové vrátili, ale trvalo další 4 dny, než se obnovil pořádek.
Rozsah škod na životech, zdraví a majetku znásobilo to, že židovská komunita Starého města neměla žádný výcvik ani zbraně a Žabotinského dobrovolníci se ocitli mimo opevněné Staré město a byli internováni britskými vojáky. Ti co se vzmohli k obraně se bránili pomocí horké vody a kamenů… jako ve středověku.
Při nepokojích zahynulo 5 Židů a 4 Arabové. Bylo zraněno 216 Židů, 18 kriticky a 23 Arabů, 1 kriticky. Ze Starého města bylo evakuováno asi 3000 Židů.
V důsledku nepokojů bylo zatčeno a postaveno před soud více než 200 lidí, včetně 39 Židů. Musa Kazim al-Husayni byl odvolán z funkce starosty a nahrazen vedoucí osobností klanu, hlavou soupeře Nashashibi, Raghebem Bey Nashashibi. Amin al-Husajní a Aref ar-Aref byli zatčeni za podněcování, ale když byli propuštěni na kauci, oba uprchli do Sýrie. V jiné verzi byl al-Aref varován a utekl před zatčením a Al Husajní byl propuštěn před vynesením rozsudku aby nedošlo k dalším nepokojům. V jejich nepřítomnosti je vojenský soud odsoudil na 10 let vězení.
Za pozornost stojí ale to, jak britská mandátní správa s odpuštěním zametla s Židy.
Na žádost arabských představitelů byli posláni britští vojáci, aby provedli rozsáhlé domovní prohlídky s cílem najít u Židů zbraně – arabské domy ale neprohledával nikdo. Došlo to tak daleko, že prohledali i kanceláře a byt Chaima Weizmanna, vedoucího Sionistické komise pro Palestinu a Žabotinského. V Žabotinského domě našli 3 pušky, 2 pistole a 250 nábojů. Devatenáct mužů bylo zatčeno. Ale Žabotinský ne, ten se dostavil do vězení dobrovolně, aby sdílel osud se svými lidmi. Vojenský prokurátor ho ale propustil, protože při nalezení zbraní nebyl přítomen.
Na zásah generála Ronalda Storrse byl o několik hodin později znovu zatčen. Byl obviněn z držení pistole, kterou mu Storrs osobně zabavil první den nepokojů. Hlavním svědkem proti němu nebyl nikdo jiný, než Donald Stross. Ten zašel tak daleko, že zapřel, že by mu židé oznámili, že zakládají neozbrojenou domobranu. Uchýlil se k oblíbenému tvrzení lháře – nic si najednou nepamatoval. Žabotniský dostal 15 let a dalších 19 jeho souvěrců tresty od doby 5 do 8 let. Nazval bych to jednoduše výsměchem nejen spravedlnosti, ale i zdravému rozumu.
Tato vůle vyvolala velký rozruch a proti této doslova zvůli protestoval i londýnský tisk, včetně The Times, tímto postupem britské mandátní zprávy se zabýval i britský parlament. Zásadním způsobem proti tomuto postupu vystoupil i velitel britských sil v Palestině a Egyptě, generál Congreve, který natvrdo napsal polnímu maršálovi Wilsonovi, že Židé byli odsouzeni mnohem přísněji než Arabové, kteří se dopustili podstatně horších trestních činů. Nakonec byl trest Žabotinskému snížen na jeden rok a těm 19 dalším na 6 měsíců.
Náprava přišla pozdě a zůstala pachuť nedůvěry. A té se Židé v Palestiny už nikdy nezbavili.
A nyní se podíváme na další dění, nyní už trochu optimističtější. Jeruzalém čekalo období rozkvětu. Zaprvé se zde usadila samotná Britská mandátní správa. Britové začali v Jeruzalémě a v celém mandátním území budovat opěrné body a sídla svých kanceláří. Zaměstnávali Židy i Araby a tím díky slušným mzdám rostla životní úroveň.
V roce 1920 byla založena Židovská národní rada, což byla hlavní národní instituce židovské komunity (jišuvu) v rámci Britského mandátu Palestina, za účelem vytvoření židovské samosprávy. Jejím přvním předsedou byl rabín Abraham Isaac Kook.
Organizace reprezentovala téměř všechny hlavní židovské frakce, nicméně několik malých skupin z počátku odmítalo vytvoření centrálního vedení. Za vztahy s Araby, spojení s Židovskou agenturou a vyjednávání s britskou vládou bylo odpovědné politické oddělení Židovské národní rady.
Jak se jišuv rozrůstal, Židovská národní rada přibírala více funkcí, jako je vzdělání, zdravotní a sociální péče, vnitřní obrana a bezpečnostní otázky a během druhé světové války organizovala nábor židovských mužů do britských ozbrojených sil. Ve 40. letech se rozrostla o oddělení pro fyzický výcvik, kulturu, tisk a informace.
První předseda Židovské národní rady rabín Abraham Isaac Kook
V prosinci roku 1920 v Haifě vznikl Histadrut, celým názvem Všeobecná federace pracujících v zemi Izrael. Byl to a je doposud největší izraelský odborový svaz se sídlem v Tel Avivu s 650 tisíci členy. Byl založen jako židovský odborový svaz, jehož cílem bylo „zajištění práce, družstevního zásobování, učňovského školení a vzdělávání“.
V době svého založení v roce 1920 měl Histadrut přibližně 4400 členů a o dva roky později 8394 členů, což však byla pouhá polovina židovské dělnické třídy v Palestině. K roku 1927 se však jednalo již o 25 tisíc členů, což bylo 75% všech židovských pracujících v Palestině.
Prostřednictvím své ekonomické větve Chevrat ha-ovdim („Společnost pracujících“) Histadrut vlastnil a provozoval množství podniků, včetně největších izraelských průmyslových konglomerátů, včetně největší izraelské banky ha-Po’alim. Histadrut rovněž poskytoval komplexní systém zdravotní péče Klalit.
V rpce 1924 založil také mládežnické hnutí známe pod názvem ha-No’ar ha-oved ve-ha-lomed, které se mimo jiné podílelo na zakládání židovských osad.
První sidlo organizace Histadrut v Haifě.
Za velkou pozornost stála i organizace zvaná Hagana, doslovně přeloženo jako „obrana“, byla podzemní židovská vojenská organizace, která působila na území Palestiny v době britského mandátu během let 1920 až 1948. Jedním z jejích úkolů bylo ochraňovat jišuv, což je, jak už jsem uvedl židovské obyvatelstvo na území Palestiny. Tato organizace, založená v roce 1920 byla pro Brity ilegální.
V roce 1921 se konal první kurz pro velitele Hagany pořádaný v Tel Avivu a Kfar Gil’adi. V období mezi lety 1920-1929 Hagana postrádala silné centrální vedení. „Jednotky“ Hagany byly melmi početně omezené a slabě vyzbrojené. Skládaly se převážně z židovských farmářů, kteří začali bránit své farmy a kibucy. Role Hagany se dramaticky změnila po arabských nepokojích v roce 1929, zejména po masakru ve městě Hebron, jenž byl jejich součástí a který vedl k etnickým čistkám a k vystěhování všech Židů z Hebronu. Stala se pak rozsáhlou organizací zahrnující téměř veškerou mládež a dospělé z židovských osad, stejně jako tisíce obyvatel měst. Také získala cizí zbraně a začala rozvíjet dílny na výrobu ručních granátů a jednoduchého vojenského vybavení. Z netrénovaných milicí se tak stala zárodečná armáda. A my na ni a její akce ještě nekolikrát narazíme.
Znak organizace Hagana
Hebrejská univerzita v Jeruzalémě je druhá nejstarší izraelská vysoká škola otevřená v roce 1925. V první univerzitní radě byly takové osobnosti jako Alber Einstein, Sigmund Freud, Martin Buber nebo Chajim Weizmann. Hebrejská univerzita spravuje největší židovskou knihovnu.
Založení hebrejské univerzity v Zemi izrelské bylo jako jedna ze sionistických vizí navrženo již v roce 1884 na konferenci sionistické organizace Chovevej Cijon v dnešních polských Katovicích. Jedním z hlavních zastánců této myšlenky byl německý fyzik židovského původu Albert Einstein, který univertiě odkázal své studie a knihovnu.
Základní kámen univerzity byl položen roku 1918. O sedm let později, 1. dubna 1925, byl slavnostně otevčen univerzitní kampus na hoře Skopus v Jeruzalémě. Otevření se zúčastnily mnohé významné osobnosti, včetně zástupců britské mandátní správy, mezi nimiž byli i například lord Arthur Balfour, vikomt Edmunt Allenby a sir Herbert Samuel. Prvním rektorem fakulty se stal dr. Juda Leon Magnes. Historicky první přednášku ha Hebrejské univerzitě měl Alber Einstein.
V průběhu následujících dvaceti let se univerzita rozvinula na velkou uznávanou vzdělávací instituci. Vznikly fakulty přiřodních a humanitních věd, medicíny, zemědělských věd (ve městě Rechovot), asi 20 km jižně od Tel Avivu, Židovská národní knihovna, zvaná dnes Izraelská národní knihovna, univerzitní nakladatelství a centrum pro vzdělávání dospělých
1. duben 1925 – fotografie zahajovacího ceremoniálu otevření nové univerzity
V roce 1922 – omlouvám se za neurovnanou časovou osu, došlo k publikování zásadního dokumentu, který měl být základem pro budování židovské nejen domoviny, ale už státu v Palestině.
Byla to tzv. Churchillova bílá kniha, někdy též Churchillova bílá listina, což bylo vlastně prohlášení britské politiky z 3. června 1922, které se vztahuje k budoucímu uspořádání Palestiny .S pojené království v tomto dokumentu rovněž upřesňovalo, jak vnímá Balfourovu deklaraci z roku 1917 (ta totiž mimo jiné obsahovala prohlášení: „Vláda Jeho veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině“. To je zásadní posun.
Tato bílá kniha Židům potvrdila nárok na zřízení národního státu v Palestině a zdůraznila, že Židé jsou v Palestině „právem a nikoli z útrpnosti“. Odmítla však sionistickou představu o čistě židovském státu a omezila židovské přistěhovalectví na „ekonomicou kapacitu země“. Kromě toho také rozdělila britský mandát podél řeky Jordán na východ od ní označované jako Zajordánsko.
Pro židovská stát tím bylo moc omezeno území na západ od řeky Jordán, představovalo pouhých 22% původního mandátu. Což bylo pro židovské představitele v velmi těžké akceptovat
Židé britskou bílou knihu neochotně přijali, zatímco Arabové si okamžitě kategoricky odmítli. O necelý měsíc později, 1. července byla publikována jako oficiální nterpace plakátu
Úvodní list 243 výtisku Churchillovy bílé knihy
