A nyní se podíváme na to, jaký byl život ve varšavském židovském ghettu.
Samosebou, jsem ročník 1965, nemohu tedy mít sebemenší osobní zkušenost s hrůzami, které se ve všech ghettech odehrávaly. Ale mám pocit, že i peklo je milosrdnější než to, co vymysleli a uvedli do života Němci. Vážení přátelé, znovu píšu Němci. Žádní nacisté, Němci. Možná se pletu a mám špatné atlasy, ale nikdy jsem na mapě žádné Nacisticko neobjevil…
Co to peklo charakterizovalo?
Přelidnění, které v té době nikde v Evropě nemělo obdobu. Do března 1941 se počet Židů v ghettu zvýšil na 460 000. Hustota obyvatelstva tak dosáhla 120 000 lidí na kilometr čtvereční. Jednotlivé místnosti v bytech a domcích obývalo průměrně 10 lidí. Kromě původních obyvatel Varšavy zde byli také Židé deportovaní z měst poblíž Varšavy, například Błonie, Góry Kalwarnej, Grodzisku Mazowieckego, Jeziorny, Karczewa, Piaseczna, Pruszkówa, Skierniewice a Wiązowny. Většina nově příchozích neměla nejmenší šanci získat zdroj obživy. Odhaduje se, že na podzim roku 1941 bylo 65% obyvatel varšavského ghetta připraveno o živobytí. Mnoho lidí se snažilo vyjít s penězi prodejem všeho, co mělo nějakou hodnotu: oblečení, knih, rodinných památek.
Hlad. Velmi rychle klesla denní dávka potravin na jednoho obyvatele ghetta na 184 kalorií denně. Pro srovnání uvedu, že pro Poláky to bylo 699 kalorií a pro okupanty 2 163 kalorií. To je dávka, která nestačí na udržení života po dobu delší než několik týdnů, možná měsíců. Vypukl hladomor, který kosil lidské bytosti nebývalým tempem. Utrpení nelze popsat. Díky tomu, že rodiny byly soudržné a vše co získaly si dělily, vymíraly tyto rodiny hladem celé a to třeba během dvou dnů. Přitom opustit ghetto bylo přísně zakázáno. A jakákoliv pomoc Židům se navíc trestala trestem smrti. Z hladomoru nebylo cesty…
Přesto je prokázáno že muži, ženy i děti se účastnili pašování a nelegálního obchodu a byly vytvořeny soukromé dílny na výrobu zboží, které se tajně prodávalo na „árijské“ straně města. Potraviny často pašovaly samotné děti, které překračovaly zeď ghetta všemi možnými způsoby po stovkách, někdy i několikrát denně a vracely se se zbožím, které mohlo vážit stejně jako ony. „Profesionální“ pašeráci často ale hodně hodně zbohatli.
Pravdou je, že určité množství Židů, kteří na území budoucího ghetta žili i několik generací bylo majetných, a o majetek nepřišli při nuceném stěhování, si po nějakou dobu udrželo lepší životní standart. Jenže vše, co museli Židé z rozkazu Němců budovat – třeba uzávěrovou zeď – museli zaplatit. A tíhu plateb nesli ti, co na to měli. Takže i tato poměrně velká skupina brzy zchudla a propadla se do stejného marasmu jako jejich spolutrpitelé. Německý plán na vyhlazení evropských Židů s výjimkami nepočítal.
Nemoci. Byly součástí plánu na likvidaci Židů? Jednoznačně byly. Němci jsou a vždy byly národem inteligentním a znalým. Věděli velmi dobře, že mimořádná hustota populace, hladomor, nedostatek vody a katastrofální hygienické podmínky povedou k epidemiím. A protože léky dodávané do ghetta nestačily ani na léčení 5% onemocnělých, byla to další metla… hlavně tyfus a cholera. O tom že to byla součást plánu na vyhlazení židovské populace, jednoznačně svědčí výrok Ludwiga Fischera, organizátora ghetta… „Židé zemřou hladem a chudobou a židovská otázka skončí na hřbitově“
Tempo vymírání v důsledku těchto dvou metel, bylo neuvěřitelné. Třeba v lednu 1941 zemřelo v ghettu 5 123 lidí. A do zahájení odsunů do vyhlazovacích táborů to bylo přes 100 000 lidí. Pohřbívalo se do hromadných hrobů, a tyto hroby a hromady mrtvých těl se staly atrakcí pro německé vojáky, policisty a část polské varšavské společnosti…
Lidé umírali doma, umírali na pracovištích, umírali na ulicích. Kolem mrtvých těl chodili apatičtí lidé, a někdy mrtvá těla ležela na chodnících a cestách několik dní. Potom je pracovní služba posbírala a odvezla do hromadných hrobů.
Zabíjení. Stalo se každodenním obrazem, že se do ghetta vřítila německá vojenská jednotka, sehnala ke zdi ulice náhodně vybrané lidi a postřílela je. Vždy to byl trest za nějaké provinění, o kterém ti lidé neměli ani tušení. Stalo se oblíbenou zábavou německých ozbrojenců všeho druhu a bohužel i některých příslušníků polské Modré policie, že si šli do ghetta ulovit a zabít svého Žida. Muže, ženu, dítě. Umlátit, ubodat, zastřelit. Často toto vraždění doprovázelo rabování a krádeže toho zbytku majetku, co přepadeným Židům ještě zbýval. Některé ulice – například Karmelicka a Wołyńska – se díky opakovaným nájezdům vrahů nazývaly soutěskami smrti.
Pracovní povinnost. Poměrně velké množství Židů, mužů i žen se stalo příslušníky pracovních jednotek. Vybraní muži každý jeden den museli pochodovat i mnoho kilometrů a těžce pracovat. Díky totálnímu vyhladovění, mnoho z nich zemřelo přímo na pracovištích. Některé zabilo vyčerpání ale většinu povraždily stráže. Důvod k zastřelení našli kdykoliv – pomalé tempo práce? Sabotáž, zastřelit na místě. Odpadl a ještě dýchá? Zastřelit…
Ženy a muži určitých profesí pracovali většinou v Ghettu, v různých šicích dílnách, rukodělných manufakturách, a mnoho z nich pracovalo i mimo ghetta v průmyslu. Vyráběla se obuv a oblečení pro německé ozbrojené síly, součástí výstroje vojáků, jídelní nádobí a další komodity.
Ženy byly zabíjeny stejně jako muži…
Myslím si, že tento, byť stručný popis pěti kruhů pekla,které neslo název Varšavské židovské ghetto stačí…
Ale musím být poctivý a ukázat ještě dvě další stránky života v tomto pekle, kde se lidé snažili s velkým úsilím uchovat lidskost, a naději pro budoucnost.
Jako první uvedu úžasnou a krásnou…
Navzdory těžkým útrapám Židé uchovali při životě vzdělávací a kulturní aktivity, jak legální, tak ty, které vedly jeho podzemní organizace. Vznikly nemocnice, veřejné vývařovny, sirotčince, uprchlická centra a dokonce rekreační zařízení.
Velmi na mě zapůsobily informace o existenci školského systému. Židé se v podmínkách, které nemohu – a to opakovaně – nazvat jinak než peklem, snažili vzdělávat děti, věřili v budoucnost a věděli, že vzdělání je k této budoucnosti nejlepší cestou. Některé školy byly nelegální a fungovaly pod rouškou vývařoven. Byly tam tajné knihovny, divadlo a dokonce i symfonický orchestr.
Rabín Alexander Friedman, generální tajemník organizace Agudath Izrael, byl jedním z představitelů vysokého studia Tóry ve varšavském ghettu. Vytvořil podzemní síť náboženských škol, včetně školy Yesodei Ha Torah pro chlapce, a Škola Bais Yaakov pro dívky, a tři instituce pro pokročilá židovská studia. Tyto školy, fungující pod rouškou mateřských škol, lékařských středisek a vývařoven, byly útočištěm pro tisíce dětí a dospívajících a stovky učitelů.
V roce 1941, kdy Němci dali oficiální povolení místnímu Judenratu k otevření škol, tyto školy vyšly z úkrytu a začaly dostávat finanční podporu od oficiální židovské komunity. Bývalé kino Femina se stalo divadelní scénou, kde se uvedlo a reprízovalo několik divadelních her a několikrát zde vystupoval i výše zmíněný Židovský symfonický orchestr.
Výjev z divadelní hry El Dorado
A jako druhou uvedu tu, která mě rozesmutnila… ale bohužel, mi lidé jsme už takoví.
Israel Gutman byl izraelský historik polského původu a přeživší holocaustu. Narodil se ve Varšavě a stal se jedním z obyvatel ghetta. Po účasti a zranění v povstání ve varšavském ghettu byl deportován do koncentračních táborů Majdanek, Osvětim a Mauthausen. Celá jeho rodina zahynula v Ghettu. V lednu 1945 přežil pochod smrti z Osvětimi do Mauthausenu, kde byl osvobozen americkými silami.
V roce 1946 emigroval do mandátní Palestiny a připojil se ke kibucu Lehavot HaBashan, kde založil rodinu. Byl členem kibucu 25 let. V roce 1961 svědčil v procesu s Adolfem Eichmannem.
Gutman byl profesorem historie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a místopředsedou Mezinárodní rady Osvětimi v nadaci Auschwitz-Birkenau. Byl šéfredaktorem Encyklopedie holocaustu a získal cenu Jicchaka Sadeha za vojenská studia.
V Yad Vashem vedl Mezinárodní institut pro výzkum holocaustu (1993–1996), působil jako hlavní historik a byl akademickým poradcem. Byl také poradcem polské vlády pro židovské záležitosti, judaismus a připomínku holocaustu.
Tento muž, jehož slova lze jen velmi těžko zpochybnit, uvádí že i v tomto pekle se vytvořila společenská vrstva, jejíž počet odhaduje až na 20 000 lidí, kteří tvořili nejvyšší společenskou vrstvu ghetta, nevnímající hrůzu odehrávající se „tam dole“. Jednalo se o bohaté židy z předválečného období a k nim se připojili zbohatlíci, kteří dokázali zbohatnou v ghettu, pašováním a třeba i prostitucí.
Tyto rodiny a jednotlivci navštěvovali restaurace, kluby a kavárny, užívali si luxusu a nadbytku. Byli to bývalí bohatí průmyslníci, mnozí vůdci rady Judenrat, židovští policisté, pašeráci, majitelé nočních klubů a luxusní prostitutky, kteří trávili čas ve více než šedesáti kavárnách a nočních klubech kde se věnovali hazardu, obžerství a sexu. Byl to stav, který lze nazvat „tanec mezi mrtvolami.“
Nedošlo jim, že Němci při řešení svého plánu na úplnou likvidaci Židů všude kam vstoupí jejich armády, nebudou dělat rozdíly a oni skončí plynových komorách…
Je to všechno? Ne, ještě je.
V lednu 1940 bylo v ghettu uvězněno 1 540 katolíků a 221 osob jiné křesťanské víry, včetně židovských konvertitů. Odhaduje se, že v době uzavření ghetta zde bylo asi 2 000 křesťanů a jejich počet se nakonec zvýšil na více než 5 000. Mnoho z těchto lidí se považovalo za Poláky, ale kvůli nacistickým rasovým kritériím byli německými úřady klasifikováni jako Židé.
V ghettu se nacházely tři křesťanské kostely:
– kostel Všech svatých, který sloužil židovským křesťanům v ghettu. V době zahájení povstání v ghettu ale už byl mimo areál ghetta. Monsignor Marceli Godlewski, známý před válkou svými antipatiemi vůči Židům v těžkých dobách vykonal mnoho pro záchranu mnoha lidí. V roce 2009 byl posmrtně oceněn titulem Spravedlivý mezi národy. Kostel značně poškozený přečkal válku a po opravě sloužil a slouží svému účelu. Je to dnes významná církevní instituce, spojená aktivitami papeže Jana Pavla II.
– kostel sv. Augustina, byl celou dobu existence ghetta v jeho hranicích. Byl pro křesťany oficiálně uzavřen, ale kněz Franciszek Garncarek a vikář Leon Więckowicz se podíleli se na organizování útěků Židůz ghetta, se zaměřením na židovské konvertity ke katolicismu. Otec Garncarek byl zastřelen na schodech svého kostela 20. prosince 1943. Więckowicz byl zatčen 3. prosince 1942 a deportován do koncentračního tábora Gross-Rosen, kde zemřel 4. srpna 1944. Kostel přežil byť vážně poškozený povstání v Ghettu i při varšavském povstání. Byl opraven a dodnes slouží svému účelu.
– kostel Narození Panny Marie, byl druhým plně funkčním kostele v ghettu. Nic více jsem o něm v souvislosti s ghettem nezjistil
