Právě před pěti týdny, 22. října, se 45letá Giorgia Meloniová stala první italskou premiérkou, přičemž reakce ve světě nebyly z jejího drtivého vítězství příliš nadšené.
Autor: Cookie Schwaeber-Issan 24. listopadu 2022
Proč? Protože Meloniová, pravicová kandidátka, se hlásila k tradičním zásadám rodiny, víry a vlasti, což její odpůrci chápali jako kód pro fašistické hodnoty, jaké ve dvacátých letech minulého století zastával italský premiér Benito Mussolini.
Předčasné předpovědi, jak špatná bude nejen pro Itálii, ale i pro Izrael, přicházely rychle a zběsile.
Poukazovali na některé členy její strany „Bratři Itálie“, Fratelli d’Italia, kteří byli zapřísáhlými antisemity. Snažili se stanovit její vlastní konzervativní postoje jako důvod k velkým obavám.
Mnozí liberálové v dnešní době ztotožňují akt, kdy jsou zájmy národa na prvním místě, s fašismem a extremismem. Dokonce uvádějí nacionalismus jako náchylný k antisemitismu.
Italská premiérka nicméně v posledních dnech vyjádřila přání prohloubit vztahy s Izraelem a označila tuto zemi za „jedinou plnohodnotnou demokracii na Blízkém východě, jejíž existence je životně důležitá“.
Ne každý den slyšíme evropského premiéra říkat, že existence Izraele je životně důležitá. Takovéto předehry však dávají naději na větší uznání země, které si tolik římskokatolických Italů váží jako kolébky své víry a jediné suverénní země, kterou nazývají „svatou“.
Podle deníku The Times of Israel Meloniová při své kandidatuře na premiérku ujišťovala své příznivce, že „bude silnou zastánkyní Izraele, a dokonce se chlubila vazbami na izraelskou stranu Likud“. Její strana získala letos v listopadu v parlamentních volbách největší počet křesel.
Nyní možná nastal čas, aby Meloniová „vložila peníze tam, kde měla prozatím jen svá ústa“, jak se říká.
Jedno je jisté – přesun italského velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma by jistě rozptýlil jakékoli obavy, že Meloniové strana má antisemitské sklony – vyžadovalo by to odvážný čin, který vyžaduje jednotu mezi členy této strany.
Jakmile by projevili tento výraz jednoty, je pravděpodobné, že by se setkali s velkým odporem, protože by propůjčili Jeruzalému další legitimitu jako skutečnému hlavnímu městu Izraele.
V nedávném rozhovoru pro noviny Israel HaYom byla Meloniová dotázána, zda brzy navštíví Izrael, a odpověděla kladně: „Ano, určitě,“ přičemž zdůraznila, že doufá, že se tak stane brzy.
Na otázku ohledně přesunu italského velvyslanectví se její odpověď zdála být poněkud opatrnější a zdrženlivější, neboť uvedla, že takový akt „by musel být učiněn ve spolupráci s Evropskou unií“.
Ilan Pomeranc, autor článku v deníku Jerusalem Post „Time for Italy to move its embassy to Jerusalem“, je členem organizace Israel Leadership Forum a obhájcem izraelských zájmů, který mimo jiné spolupracuje s křesťanskými sionisty a proizraelskými skupinami Noahide. Ve svém víkendovém článku Pomeranc zaníceně argumentoval, proč by takový přesun měl být v současné době opodstatněný.
Na začátku uvádí paralelu mezi historickým významem Říma a Jeruzaléma s ohledem na jejich společnosti a kultury. Uvádí, že Jeruzalém a Řím nakonec slouží jako příklad smíření, partnerství a vzájemného respektu.
Dále uvádí, že „současná Itálie má zvláštní historickou odpovědnost za přesun svého velvyslanectví do třítisíce let starého hlavního města izraelského národa“.
To je samozřejmě pravda – zejména s ohledem na společné židovsko-křesťanské hodnoty.
Meloniová si nemohla přát lepšího přítele, než je Izrael – který by nepochybně stál při její vládě, pokud by byla ochotna odvážně následovat kroky Spojených států, Kosova, Hondurasu a Guatemaly. To jsou jediné země (nyní vyjma Austrálie), které se odvážily uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele, přičemž jistě vědí, že by si tím vysloužily hněv mnoha národů světa, které nejsou ochotny uznat Izrael, natož jeho hlavní město!
Pokud má Meloniová skutečný zájem o užší vztahy s Izraelem, mohla by zvážit vynechání summitu „May I“ s Evropskou unií. Je téměř jisté, že pokud bude usilovat o jejich souhlas, nezíská ho. Jistě by udělali vše, co je v jejich silách, aby si nepopudili sousední arabské národy, které by na ně pravděpodobně vyvíjely nátlak, a jistě by pohrozili, že se od Itálie distancují za to, co by mohlo být považováno za odpadlický čin.
Zatímco Evropská unie představuje jednotný postoj 28 zemí, její vztah k Izraeli je nejednoznačný a někdy dokonce vnímaný jako nepřátelský. Navzdory jejich spolupráci, a to jak obchodní, tak i v otázkách bezpečnosti, je postoj EU, „založený na deklaraci Evropské rady z Benátského summitu z června 1980, v Izraeli často vnímán jako ‚propalestinský’“.
Pokud premiérka Giorgia Meloniová upřímně touží po navázání užších vztahů s Izraelem, bylo by dobré začít s blížící se návštěvou této země a zjistit, jaké významné gesto by její země mohla učinit, které by vytvořilo větší pouto mezi oběma národy.
Ilan Pomeranc říká: „Je třeba využít této chvíle a přesunout italské velvyslanectví v Izraeli tam, kam vždy patřilo – do města, které bylo již ve své době známé Římské říši jako starobylé hlavní město izraelského národa, do Jeruzaléma.“
Ačkoli je to velká touha a naděje, bude to od Meloniové vyžadovat odvážný a nebojácný krok, kterým by se jistě odlišila od svých předchůdců i od všech svých evropských sousedů, kteří nás sice často ujišťují o své podpoře, ale pokud jde o přesun ambasád, ještě neřekli: „Letos v Jeruzalémě“.
