Židé ven, muslimové dovnitř. Op-ed.
Autor: Jack Engelhard 6. července 2023 12:15
Při vší úctě, nikdo to neřekne lépe než Giulio Meotti, jako zde na Arutz Sheva.
Četl jsem desítky zpráv o nepokojích ve Francii, ale Meottiho je všechny předčí.
Vše je v odkazu, který jsem uvedl. Jeho zpráva je novinářská. Můj je poněkud osobní.
Výsledek je stejný. Francie jako Francie se potácí na pokraji zániku kvůli povstání muslimských přistěhovalců, kteří nikdy nepoznali Edith Piaf, stejně jako naši ilegální přistěhovalci nikdy nepoznali Franka Sinatru. To znamená, že smíšené davy, které přišly s koránem, řekly: děkujeme, Francie, přijímáme tvou pohostinnost, ale nechceme se podílet na tvé rovnosti, svobodě a bratrství.
Odmítli přijmout francouzskou slávu, francouzskou historii, francouzskou kulturu, a tak každých pár let vybuchují… tentokrát hůř než kdy jindy.
Pro tohoto pozorovatele má smutek, kterým je dnešní Francie, kořeny v roce 1940, 22. června 1940. Tehdy do Francie vtrhl Hitler.
Židé byli odkázáni sami na sebe. Stali se lovnou zvěří. Němci i Francouzi. Všude probíhaly razie.
Když gestapo požádalo o 10 000, četníci přidali dalších 10 000… všichni byli určeni ke zplynování. Nakonec se tak stalo téměř 80 000 francouzských Židů.
My… jak často říkala matka… my jsme měli štěstí. Ale ne tak docela. Asi dvě třetiny její rodiny byly vyhlazeny.
Sarah, moje sestra, si to pamatuje přímo na místě, z první ruky, z rodinného domu v Toulouse, který měl být ve svobodné zóně, ale nebyl.
Židé byli pronásledováni všude.
Sarah si pamatuje den, kdy ji její nejlepší kamarádka Incarnaciion nazvala špinavou Židovkou, poté co se Hitler a Vichy dostali k moci.
Židé, jak si vzpomíná, byli chytáni při procházce nebo při jízdě autem.
„Když otec odešel z domu do práce,“ říká Sarah, „představte si matčin stav mysli. Nevěděla, jestli se vrátí.“
Strýcové, tety, neteře a synovci se nikdy nevrátili.
Francouzi ochotně spolupracovali.
Sarah, přeživší, matka, babička, prababička náboženských sionistů, kterým se daří v Izraeli, tvůrčí síla v hudbě a literatuře, Žena statečnosti věrná své biblické jmenovkyni, se při zmínce o Francii stále rozplývá.
Často se jí ptám: „Copak k Francii nikdy nechováš vřelé city?“
Viděla toho příliš mnoho.
„Vůbec ne,“ říká.
„Ale Piaf… Charles Boyer…“
„To je všechno báječné, když jsi tady, ne když by si byl tam.“ …jako byla ona.
Ptám se jí na Casablancu, na tu scénu, kdy se všichni vztyčí a naskočí jim husí kůže, když dáma zpívá La Marseillaise.
Nedělá to s ní něco?
„Skvělý film,“ souhlasí. „Ale film je film… a já miluju jen Ameriku a Izrael. Zazpívejte mi ty hymny.“
„Ale Francouzi nebyli tak brutální jako Němci,“ trvám na svém.
„Ale ano, byli.“
Nechci být přehnaně náboženský nebo mystický, ale musím se zeptat: Je utrpení, kterým dnes Francie trpí, odplatou za její hříchy z minulosti?
Přetekl snad opožděně pohár jejích nepravostí?
Židé ven, muslimové dovnitř, a toto je výsledek.
Newyorský americký spisovatel Jack Engelhard, autor bestsellerů, pravidelně píše pro Arutz Sheva.
Napsal celosvětový knižní bestseller „Neslušný návrh“. Na jeho webových stránkách je zdarma k dispozici ukázková kapitola z jeho thrilleru o hazardu „Compulsive“. Současníci ho označují za „posledního Hemingwaye, spisovatele, který nemá obdoby, a svědomí nás všech“.