Každý pátek demonstrují a protestují arabské gangy z Galileje s nápisy a rozzlobeným skandováním a požadují, aby Izrael „vrátil pole Megidda jejich původním majitelům“. Bude jim v tom dovoleno pokračovat?
Autor: Yossi Achimeir – novinář, bývalý poslanec Knessetu, 11. července 2023, překlad (do angličtiny) Hillel Fendel
Země Izrael mezi Středozemním mořem a řekou Jordán je, jak známo, osídlena třemi různými arabskými menšinami:
V samotném Izraeli existuje arabská menšina plnoprávných občanů státu. V Judeji a Samaří je arabská většina pod záštitou Palestinské samosprávy (oblasti A a B) a v Gaze tvoří samostatný politický subjekt. Gaza je tedy zcela arabská, v Ješe (Judea, Samaří a Gaza dohromady – pozn. Překladatele) tedy žije arabská většina a židovská menšina čítající přes půl milionu Židů a v Izraeli žije 20-21% menšina Arabů.
Arabská menšina v Izraeli se velmi liší od menšin v jiných zemích světa. Většina menšin jsou homogenní skupiny, které v podstatě nemají vztah k jiným komunitám za hranicemi své domovské země. Výjimkou jsou Židé v Americe, kteří jsou plnoprávnými občany USA, ale mají jasnou sentimentální i jinou vazbu na židovský stát, který je od nich ovšem vzdálen tisíce kilometrů.
V Izraeli je dvoumilionová arabská populace, z níž asi 9 % tvoří křesťanští Arabové, v Izraeli menšinou – je však součástí drtivé arabské většiny, která Izrael obklopuje. Sami sebe vnímají jako „palestinské občany Izraele“, kteří jsou však neodmyslitelnou součástí židovsko-izraelské společnosti, jež je sama o sobě na Blízkém východě menšinou.
Izraelský Arab zpravidla nemusí nasednout do letadla, aby navštívil arabskou zemi nebo entitu. Může se raději vydat autem na nákupy do Jeninu nebo do některé z arabských vesnic na tzv. západním břehu Jordánu, může dokonce snadno překročit hranice do Jordánského království a cítit se tam jako doma. Jako izraelský Arab si užívá výhod obou světů: žije v nejvyspělejší zemi v regionu s vyšší životní úrovní než jeho arabští spoluobčané v jiných zemích (samozřejmě s výjimkou Spojených arabských emirátů) a může si snadno odskočit do arabsky řízené společnosti. Při návštěvě Egypta nebo Jordánska neskrývá svou izraelskou identitu, a dokonce je na ni hrdý.
Společnost arabské menšiny je důležitou součástí izraelského života. Její příslušníci patří k budovatelům země, vydláždili silnice, postavili křižovatky, mrakodrapy, a dokonce i soukromé domy, a to jak židovské, tak arabské. Jsou také lékárníky, zdravotními sestrami, lékaři, právníky, fotbalisty a dalšími. Zeptejte se arabského Izraelce, zda by chtěl být občanem „palestinského státu“, a buď se vám vysměje, nebo se zděsí při pouhé představě této myšlenky.
Během 75 let existence Izraele nedošlo k mnoha případům arabských povstání a nepokojů, které by narušovaly soužití. Výjimkou byly samozřejmě nepokoje v květnu 2021 (hlavně v Jeruzalémě, Lodě a Akkonu) a v říjnu 2000. Fanatičtí náboženští duchovní v Um el-Fahmu i jinde neskrývali svou nenávist k židovskému národu a podněcovali a vyzývali k protestům a blokádám silnic silnými zbraněmi, dokud nebyli zatčeni.
Ve skutečnosti byl islámský fanatismus vždy trnem v oku soužití v Izraeli a tento trend stále sílí. Arabové mají velmi živé vzpomínky na rok 1948, na své bývalé domovy a vesnice, které opustili a nikdy se do nich nevrátili. Méně se už vzpomíná na to, že je jejich arabští vůdci vyzývali, aby své domovy opustili, aby mohli rodící se Stát Izrael snáze obsadit a vyhladit. To, čemu říkají Nakba („katastrofa“ jejich porážky ve válce za nezávislost Izraele), se neustále připomíná a zabírá stále větší část povědomí a vědomí mladé generace. Izraelští Arabové stále častěji mávají vlajkami OOP na znamení solidarity se svými bratry na „Západním břehu“ a na znamení vzdoru a drzosti vůči své vlasti. Z jejich řad vzešlo nemálo teroristických vrahů, kteří plně využívají svého postavení v Izraeli.
A skutečně, islamistické podněcování v Izraeli začalo v poslední době přinášet více ovoce. V izraelsko-arabské společnosti přibývá případů napadání izraelské suverenity a jejího právního státu. Již se nejedná pouze o frustrované jednotlivce, ale o podněcování a provokace se nyní snaží celé skupiny, které plně využívají výhod izraelské demokracie.
A zde se objevuje nejznepokojivější jev, který nevěstí nic dobrého, nebo spíše horšího, pro budoucí židovsko-arabské vztahy v Izraeli: V posledních několika měsících každý pátek desítky Arabů z dolní Galileje v podstatě obléhají jižní východ do kibucu Megiddo v údolí Jezreel a požadují, aby jim kibuc „vrátil“ část pozemků kibucu. Jednají částečně na příkaz severní větve Islámského hnutí, které Izrael postavil mimo zákon kvůli jeho vazbám na Hamás a Islámské bratrstvo. Přepadávají a poškozují pole kibucu, pořádají zde modlitební obřady, skandují hesla, mávají vlajkami OOP a ohrožují svou přítomností obyvatele. „Pokud chcete, abychom přestali, vraťte nám půdu,“ říkají.
Na první pohled se zdá, že mají pravdu. Megiddo se skutečně nachází, alespoň částečně, na místě opuštěné arabské vesnice Lajun. Skutečnost, že obyvatelé z doby před rokem 1948 odešli dobrovolně, když je jejich vlastní vůdci vyburcovali a řekli jim, že jejich volbou je buď nechat se „zmasakrovat“ židovskými silami, nebo pomoci, alespoň v duchu, pěti arabským národům zničit Izrael, aby se pak mohli vítězně vrátit do svých domovů – to vše v jejich očích jejich případ nijak nemarní.
Případ Megida nemůže vrátit dějiny zpět. Hranice Izraele byly uznány Organizací spojených národů a národy, které na Izrael zaútočily a prohrály. Arabové z Galileje nemají právo obléhat kibuc s mafiánskými požadavky „dejte nám pozemky, nebo to půjde jinak“. Co bude příště? Přijdou Arabové hromadně do severního Tel Avivu a vydají ultimátum, aby byla vyklizena půda, na níž je postavena Tel Avivská univerzita – s pověstí propalestinských postojů -, aby tam mohla být obnovena vesnice Šejch Munis? A co Jaffa, kde v opuštěných vilách nyní bydlí liberální Izraelci s krvácejícím srdcem, kteří volají po „spravedlnosti pro Palestince“?
Mimo aktuální pozornost
Týdenním událostem kolem socialistického kibucu Megiddo není věnována dostatečná pozornost veřejnosti. Mnozí z těch, kteří by si jich měli všímat, jsou příliš zaneprázdněni soudní reformou a procesem s Netanjahuem. Ve skutečnosti si však nemůžeme dovolit považovat dění v Megidu za nic menšího než za hlasitý varovný signál, co by se v budoucnu mohlo stát jinde v zemi.
Pokud s námi chtějí izraelští Arabové i nadále koexistovat ve vzájemně výhodném duchu, musí jednou provždy odložit myšlenku svého údajného „práva na návrat“, které v podstatě vychází z nepřátelského Ramalláhu a Palestinské samosprávy. Pokud chtějí Palestincům pomoci vytvořit další arabský stát a také usnadnit zánik Státu Izrael, musí být postaveni na své místo – a to rychle.
Megiddo je příkladem pro celý Stát Izrael. Pokud se arabský nacionalistický proud v Megidu nezastaví, arabská většina, která nás jako menšinovou zemi na Blízkém východě obklopuje, se osmělí – a ohrozí Židy i Araby.
