Major v záloze výsadkové brigády IDF se poprvé po čtyřech měsících vrací domů a říká, jak to je. Op-ed.

Autor: Major IDF Davidi Ben Zion 11. února 2024 20:53

Davidi Ben Zion je major IDF v 55. výsadkové brigádě v záloze. Je také zástupcem vedoucího regionální rady Šomronu.

Tisíce vojáků v záloze, jako jsem já, se o uplynulém šabatu poprvé po čtyřech měsících vrátily domů. Jakmile jsme vypili šálek dobré kávy a byli uvedeni do obrazu našimi manželkami, těmi nezdolnými ženami chrabrosti, které přes den samy vedou domácnost a noci tráví bezesnými starostmi, lidé se nás ptali, někdy přímo a někdy prostřednictvím pohledu do očí tazatelů: „Vyhráli jsme? Řekněte mi, stálo to za to? Splnili jste své cíle? Postoupili jste směrem k našim cílům? Protože to, co slyšíme v médiích, nás zanechává zmatené a nejisté.“

„Nevyhráli jsme,“ říká Amnon, sekulární kibucník z Jezreelského údolí, „ale vyhráváme.“ Amnon, bývalý pilot vrtulníku, je čestný a poctivý člověk, ale kdybych se s ním loni setkal na demonstracích v Kaplanově ulici, oba bychom nevěřili, že o několik měsíců později budeme společně sedět a mířit palbou na nepřátelské cíle v srdci pásma Gazy.

„Vítězíme,“ říká, „ale této válce nelze dát krátký časový rámec, který by skončil vítěznou fotografií. Je to válka, která pokračuje a bude trvat dlouho, dokud nebude dosaženo jejích cílů. Porazit teroristickou organizaci je zcela jiný úkol než porazit jiný stát. A rukojmí jsou změnou hry, která je nám všem blízká a kterou nelze ignorovat.“

Vítězíme, protože jsme překonali obavy z uvíznutí v bažině Gazy, která tak dlouho omezovala naše reakce, z teroristických tunelů, které tam na nás čekají, a ze zdánlivé nemožnosti pozemní ofenzivy. Vítězíme, protože jsme si stanovili jasné cíle a etapy bojů. Každý bojovník IDF si je vědom dvou cílů války: zničení Hamásu a návratu rukojmích. Neexistují žádné nové koncepce ani nové fráze.

Jasně definované etapy jsou moudrým a nezbytným krokem k dlouhodobému vítězství ve válce. Vojenská činnost, která není dobře naplánována, může způsobit rozhořčení na bojové frontě i na domácí frontě a vymezení etap války spolu s příslušnými cíli umožňuje přesné a efektivní využití našich zdrojů.

Prvním vítězstvím je, že IDF překonala počáteční šok, definovala cíle a je brutálně odhodlaná jich dosáhnout.

Druhým vítězstvím je každodenní postup v terénu. Každý den bez přestání útočíme na nepřátelské čtvrti v Chán Júnisu. Nacházíme vstupy do tunelů a ničíme je, nacházíme skrýše zbraní a likvidujeme teroristy – a to už dva měsíce. Když dokončíme pozemní útoky, báječní bojovníci ženijního sboru vyhodí do povětří domy, které představují operační nebezpečí pro pozice našich sil. A pak pokračujeme dál. Zatímco my plníme své úkoly, jiné síly v jiných oblastech jednají strategicky a postupují vpřed k dalším úspěchům pro blaho židovského národa.

Tuto válku ukončíme jasným vítězstvím, ať už ho dosáhneme lineárním postupem po dlouhé cestě, jako by šlo o gigantickou skládačku, z níž jsme zatím složili polovinu, nebo to bude exponenciálně rychle, prostřednictvím nějaké náhlé události, která válku rozhodne. Ať tak či onak, dosáhneme svého cíle a dokončíme svou misi.

Třetí vítězství, a to nejdůležitější ze všech, je naše vnitřní vítězství. Smith je velitelem roty nebo praporu. Pochází z Tel Avivu, vede ve městě velké a luxusní obchodní centrum a je to nesmírně bystrý člověk, který s námi už patnáct let plní záložní službu, rameno na rameni. Tento týden mi to nad šálkem turecké kávy v domě v Chán Júnisu řekl stručně: „Dudi, dosáhli jsme svého vítězství, spočívá v tom, že jsme tu spolu.“

Na rok, který předcházel 7. říjnu, se těžko zapomíná. Polemika je v demokracii legitimním nástrojem a je nedílnou součástí společného života a rozhodování; ale nepřátelské diskuse v ulicích, nenávist na sociálních sítích a rozdělující atmosféra mezi námi – neměly v naší zemi místo. Naši nepřátelé si radostně mnuli ruce a byli si jisti, že se Izrael každou chvíli sám zničí. Smith, jehož křestní jméno je shodou okolností velmi izraelské Uri, řekl: „Už jsme vyhráli, protože nepočítám s jejich vítězstvím, už nejsou v záběru. Hamás mi nedělá starosti, když jsme tu všichni pohromadě; nechali jsme všechno – kariéru, rodinu, podniky – a utíkali jsme zachránit naše bratry v okolí Gazy.“

Tuto válku jsme začali ve Kfar Aze a kibucu Be’eri, zatlačili jsme a zlikvidovali teroristické útočníky a odtud jsme se vydali na šestitýdenní pohotovost na sever, abychom měli jistotu, že se Nasralláh nerozhodne provést podobný masakr v Galileji. V prosinci jsme odjeli do Chán Júnisu a zůstali tam dva měsíce. Všichni jsme zůstali pohromadě a mluvili jedním hlasem. Nikdo se nezvedl ze svého místa a neřekl: Dost, už toho mám dost, jdu domů.

Ptáte se, jestli jsme vyhráli? Moje odpověď zní: Ještě jsme nevyhráli. Ale vyhráváme. A budeme vítězit i nadále.