Ve válce proti Hamásu a jeho stoupencům – a v nadcházející válce proti Hizballáhu – jde o právo Izraele na sebeobranu, o jeho přežití, a tedy o židovskou suverenitu. Op-ed.

Autor: Dr. Moshe Dann 7. února 2024 9:10

Izraelská suverenita, základ jeho národní existence jako židovského státu, vlasti židovského národa, je definována v izraelské deklaraci nezávislosti z roku 1948. Do ní byla začleněna velká část rezoluce OSN č. 181, přijaté v roce1947, včetně práv jeho nežidovských obyvatel, a po válce v letech 1948-1949 byl Izrael přijat za členský stát OSN.

Výsledek války však nebyl jednoznačný. Izrael a arabské země, které na Izrael zaútočily, se dohodly na příměří a bylo podepsáno příměří založené na dočasných – de facto, nikoli de iure „hranicích“. Oblasti, které byly dobyty Egyptem, Jordánskem a Sýrií, se začaly nazývat „Západní břeh Jordánu“. Místní arabští teroristé i teroristé ze sousedních zemí však nadále útočili na Židy.

Od počátku své existence jako státu tedy Izrael stál před problémem co dělat s Araby, kteří žili pod jeho jurisdikcí a nepřijali izraelskou svrchovanost; mnozí, ne-li většina z nich ji nepřijímá dodnes. Pro ně bylo přežití a vítězství Izraele ve válce v letech 1948-49 „Nakbou“ (katastrofou) – podstatou palestinského narativu a jeho ideologie, palestinismu.

V důsledku války mnoho Arabů uprchlo do jiných zemí, zejména do Jordánska, téměř milion se stal „uprchlíky“, o většinu z nich se starala UNRWA, a asi 156 000 jich zůstalo v Izraeli a stalo se izraelskými občany. Kromě toho Izrael v důsledku války získal opuštěné arabské vesnice a majetek a oblasti, které nebyly v roce 1948 Izraeli přiděleny, zejména v Galileji, Negevu a západním Jeruzalémě – který Izrael vyhlásil za své hlavní město – s jejich arabským obyvatelstvem. Arabové tyto oblasti stále považují za „sporné“ a staví se proti jakékoli formě izraelské svrchovanosti.

V důsledku války v roce 1967 získal Izrael „Západní břeh Jordánu“ – který MVČK, orgán Čtvrté ženevské úmluvy (ŽŽK) – nazývá „okupovaným palestinským územím“ (OPT). Když tam Židé začali budovat komunity („osady“), MVČK a další organizace to považovaly za porušení FGC, a tedy „nezákonné podle mezinárodního práva“, přestože tam Židé žili již před rokem 1948.

Izrael se stáhl ze Sinajského poloostrova a v roce 1977 jej v rámci mírové smlouvy předal Egyptu; Jordánsko se vzdalo svých nároků v roce 1988 a v roce1995 podepsalo s Izraelem smlouvu. Tím zůstal Izraeli pod kontrolou Jeruzalém, Judea, Samaří a Golany. Izraelská svrchovanost nad Golany byla vyhlášena v roce 1981 a oblast byla začleněna do Izraele. V roce 2020 USA uznaly nárok Izraele na východní Jeruzalém a přesunuly své velvyslanectví z Tel Avivu, následovány dalšími zeměmi.

V dohodách z Osla (1993) byla OOP, teroristická organizace, uznána za „jediného zástupce palestinského lidu“ a Palestinská samospráva získala území v Judeji a Samaří. V roce 2005 se Izrael stáhl z pásma Gazy a zničil 4 židovské obce v Samaří.

Velká otázka zní: komu tato území patří? Měly by se stát součástí Izraele, nebo zůstat pod vojenskou kontrolou jako součást „dvoustátního řešení“ (2SS), které si mnozí představují? Vzhledem k tomu, že v Judeji a Samaří žije více než půl milionu izraelských Židů, nemůže se Izrael z této oblasti stáhnout. Měl by je anektovat a/nebo vyhlásit nad touto oblastí svrchovanost? Proti tomu by se postavila většina mezinárodního společenství. Navíc by to znamenalo začlenění dalších palestinských Arabů do Izraele. Pochopení rozdílu mezi „anexí“ a „suverenitou“ může nabídnout cestu ke kreativní politice.

Anexe je politický a právní termín, který se používá k popisu připojení území, na které země nemá žádný platný nárok. Používání tohoto termínu k popisu židovských komunit v Judeji a Samaří („osady na Západním břehu“) a izraelských nároků/záměrů je proto problematické. Tato otázka je dále nepřehledná kvůli životně důležitým bezpečnostním zájmům Izraele. Kromě toho mnozí/většina mezinárodního společenství považují izraelskou svrchovanost v této oblasti za formu anexe, a tudíž za nezákonnou.

Vyhlášení svrchovanosti určitou zemí je tvrzení, že je právoplatným, legitimním držitelem daného území. Izraelská svrchovanost v oblastech, které dobyl, se vztahuje na oblasti, které historicky patří židovskému národu. To je smyslem existence Státu Izrael a základem jeho nároku na svrchovanost. Je to podstata sionismu, vytvoření židovské země a společnosti zasvěcené národnímu vykoupení a založené na zásadách a hodnotách judaismu, etického monoteismu, víry v jednoho Boha.

Snad nejelegantnějším a nejpromyšlenějším vyjádřením významu židovské suverenity je esej rabína Eliezera Berkovitse (v Essential Essays on Judaism, editované Davidem Hazonym). S odkazem na velkého mudrce z 10. století Saadiu Gaona Berkovits píše: „V jeho pojetí to byla Tóra, která z Izraele učinila národ. Izrael je národem Tóry. Národ stvořený při setkání s Bohem; národ zformovaný svou vírou, podřízením se Boží vůli, jak se projevuje v Tóře… Judaismus je národotvorné náboženství a Izrael je národ stvořený tímto druhem náboženství.“

„Klíčovým pojmem judaismu je myšlenka smlouvy s Bohem. Pokud jde o smlouvu, lze říci, že zatímco v jiných náboženstvích je „smlouva“ mezi jednotlivcem a jeho Bohem, v judaismu se smlouva s jednotlivcem odvíjí od větší smlouvy s národem. Smlouva, vysvětluje, je základem židovské svrchovanosti, protože umožňuje politickému útvaru realizovat etiku a ideály Tóry, místo na zemi, kde lid řídí svůj osud, kde se může uskutečnit komplexní veřejný čin judaismu“.

Ve svém eseji „Sion a morální vize“ (in New Essays on Zionism) Hazony vysvětluje význam Berkovitsova vhledu: „Za prvé, že židovská kolektivní identita není pouhým historickým faktem, ale předpokladem pro naplnění židovské morální vize; za druhé, že ústřední postavení kolektivu se promítá do požadavku národní suverenity, a to nejen dnes, ale jako trvalého požadavku judaismu; a konečně, že z toho vyplývající chápání židovských dějin, obtížné situace exilu a problému osvícenství činí židovský stát předpokladem úspěchu a přežití judaismu v moderní době.“

Izraelská svrchovanost má jako samostatně definovaný „židovský stát“ jedinečný účel a smysl; ten je nyní ohrožován islámskými teroristy, muslimskými zeměmi a těmi, kdo podporují „palestinismus“, zhoubnou ideologii zakořeněnou v nenávisti k Židům a zaměřenou na zničení Izraele. Právě o to jde ve válce proti Hamásu a jeho stoupencům – a v nadcházející válce proti Hizballáhu. Jde o právo Izraele na sebeobranu, o jeho přežití, a tedy o židovskou suverenitu.

Moše Dann je doktor historie a novinář působící v Izraeli.