Pokud šéf Hamásu věří, že odsouzení akcí IDF v Gaze ukončí válku a ponechá ho u moci, žije ještě ve vesmíru před 7. říjnem. Názor…

Autor: Ruthie Blumová 2. března 2024 21:57

Ruthie Blumová,autorka a oceňovaná publicistka, je bývalou poradkyní v kanceláři premiéra Benjamina Netanjahua.

(JNS) Podle čtvrteční zprávy deníku Wall Street Journal poslal Jahjá Sinwar svým znepokojeným protějškům ukrývajícím se v Kataru vzkaz, že se nemusí obávat ztrát Hamásu ve válce.

Naopak, šéf Hamásu v Gaze, který řídil masakr ze 7. října, ujistil: „Máme Izraelce přesně tam, kde je chceme mít.“

Toto prohlášení, stejně jako zbytek Sinwarova memoranda, které bylo údajně doručeno kurýrem během setkání čestných představitelů Hamásu v Dauhá minulý měsíc, bylo parafrázovaným shrnutím předaným anonymními zdroji údajně informovanými o události.

Pokud lze zdrojům WSJ věřit, Sinvar naznačil, že se on a jeho gorily těší na pozemní invazi izraelských obranných sil v Rafáhu – víte, na operaci nezbytnou ke zničení posledních šesti praporů Hamásu a nalezení 134 zbývajících rukojmích.

Pouhá vyhlídka na tento přesun vyvolává celosvětovou apoplexii, a to vzhledem k odhadovanému počtu 1,2 milionu lidí žijících v Rafáhu, kteří by byli v případě nepřesunu velmi ohroženi. Jak ale prozradily zdroje WSJ, způsobení masových obětí je přesně to, co Sinwar chce, protože ví, že čím vyšší bude počet mrtvých v Gaze, tím větší bude tlak na Izrael, aby válku zastavil.

Žádný rozumný pozorovatel Hamásu nemůže být tímto odhalením překvapen, bez ohledu na věrohodnost zprávy. Sinwar je zlý, ale zdaleka není hloupý.

Nejenže mluví plynně hebrejsky díky pohodlným podmínkám, které měl během 22 let strávených v izraelském vězení, kde mu v roce 2008 izraelští chirurgové odstranili nádor na mozku.

Od svého propuštění v roce 2011 v rámci dohody s Giladem Šalitem sleduje izraelskou politiku a chování a seznamuje se s Achillovými patami zejména židovského státu a Západu obecně.

Díky tomu se dobře vyznal v asymetrické válce proti nepříteli s hodnotami, které jsou mu v jádru proti srsti. Mezi ně patří úcta k lidským bytostem a znepokojení nad jejich utrpením.

Jak ostatně vyprávěl vyšetřovatelům po svém zatčení v roce 1989 za zabití několika palestinských Arabů podezřelých z „kolaborace“ s Izraelem, jeho oblíbenými metodami vraždy byly škrcení a dušení.

Je tedy ironií, že zatímco mezinárodní společenství naříká nad těžkou situací obyvatel Gazy, Sinwar si v ní libuje. Stejně jako se musel blahosklonně bavit, když mu Izraelci zachránili život – místo aby ho zmařili, jak by to na jejich místě udělal on – má nyní radost z rostoucího počtu mrtvých palestinských Arabů.

To, že počet nebojujících obětí patří k nejnižším v dějinách vojenství, a to i podle standardů OSN, je pro sadistu, který spáchal nejodpornější zvěrstva na Židech od dob holocaustu, irelevantní. Je si vědom toho, že k vymazání záběrů, na nichž teroristé Hamásu radostně znásilňují, pálí, mrzačí a znesvěcují mrtvoly stovek nevinných Izraelců, stačí grafické záběry zraněných dětí a mrtvých nemluvňat mezi troskami v Chán Júnisu.

Takové fotografie, které se staly virálními, dokonce stačily k tomu, aby sbor „Příměří ihned“ přehlušil nářek rodin vyhladovělých a sexuálně zneužívaných rukojmích. V lepším případě odpůrci Izraele tvrdí, že ani genocidní činy Hamásu ze 7. října, ani pokračující zajetí mužů, žen a dětí neospravedlňují akce IDF v Gaze.

V horším případě obviňují Izrael, že to, co ho postihlo před pěti měsíci, je důsledkem „okupace“. Nevadí, že izraelská vláda v roce 2005 násilně stáhla všechny Židy z pásma a odstranila tamní přítomnost IDF.

Nejpodlejší obvinění vznášejí nenávistné davy skandující „Od řeky k moři, Palestina musí být svobodná“.

Jejich snahou je likvidace demokratického státu Izrael, nikoli krvežíznivého íránského zástupce vládnoucího nad obyvatelstvem, které naučil oslavovat vyvražďování Židů. Lze se tedy divit, že apologeti Hamásu v New Yorku a Londýně strhávají a pošlapávají plakáty rukojmích?

Je alespoň trochu záhadou, že se nikdo z obyvatel Gazy nepokusil rukojmím pomoci a neprozradil, kde se nacházejí?

Odpověď zní ne.

Od této chvíle není pravděpodobné, že by někdo v Pásmu Gazy získal v budoucnu uznání jako člen „Spravedlivého mezi národy“. Jedním z vysvětlení je strach z mučení ze strany Sinwara. Podpora jeho brutality je jiné.

Ta se naplno projevila během masakru 7. října. Byly patrné i v následujících týdnech, kdy minivany Červeného kříže převážely transporty propuštěných rukojmích.

Izrael zatím prokázal neuvěřitelnou statečnost tváří v tvář Sinwarově manipulaci se spolucestujícími v zahraničí. Jeruzalému se dokonce podařilo odolat jazykolamům o „humanitární krizi“ v Gaze.

Jedním ze způsobů, jak se pokusil odvrátit falešné obvinění z genocidy, je umožnění dodávek potravin a léků do pásma. To však nezastavilo napomínání přátel – nebo výhrůžky nepřátel – ohledně důsledků pokračující činnosti IDF.

Přímo na Sinwarův pokyn je Izrael obviňován z krádeží pomoci určené civilistům ze strany Hamásu. V současné době jej OSN odsuzuje za to, že Gazané, kteří se násilně sjížděli k nákladním vozům přivážejícím zboží, umírali.

V této vřavě chybí zmínka o podvyživených a zraněných rukojmích, kteří se živí půlkou pity denně. Za těchto okolností si Sinvar dost možná představuje, že se mu jeho hra na ukončení války a udržení se u moci vyplatila. Pokud ano, pak ještě žije ve vesmíru před 7. říjnem.

Izraelci nikdy nepotřebovali článek ve Wall Street Journalu, aby poznali Sinwarovo myšlení. Dnes bojují, aby mu zasadili smrtící ránu.