Tady je důvod, proč jsem právě teď znepokojen.

Autor: Hasson Hasson, 24. července 2022

Již desítky let sleduji Írán pro izraelskou rozvědku.

Díky souhře okolností, precedentu, který vytvořil můj otec – který našel svůj profesní domov v IDF – a své pevné vůli, jsem jedním z pouhé hrstky drúzských Izraelců, kteří kdy dosáhli hodnosti generála v IDF.

Svou (téměř již 40-ti letou) kariéru jsem strávil jako expert na národní bezpečnost, zpravodajství a boj proti terorismu v Izraeli, působil jsem jako vojenský tajemník dvou izraelských prezidentů a jako poradce izraelského premiéra jménem izraelské Rady národní bezpečnosti.

Za čtyři desetiletí jsem toho v tomto regionu viděl hodně. Včetně toho, že jsem sledoval a aktivně se podílel na změnách, které zcela změnily praktické i koncepční hranice Blízkého východu.

Jako rodilý mluvčí arabštiny jsem byl zapojen do úsilí o pěstování tajných vztahů s arabským světem. Přiznávám, že plody této diplomacie přesáhly mé nejdivočejší sny. Skutečně jsme byli svědky toho, jak se tam, kde dříve stály jen zdi, vytvářejí mosty, které gestikulují možnost radikální proměny našeho regionu i širší globální reality. Když o těchto změnách přemýšlím, vystupuje do popředí můj optimista.

Proč jsem tedy právě teď tak znepokojený?

BLÍŽÍ SE TOTÁLNÍ VÁLKA NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ?

Když jsem v roce 2012 působil jako vojenský tajemník Šimona Perese, vydal jsem se s ním na cestu do Washingtonu, kde mu měla být udělena Prezidentská medaile svobody za celoživotní úsilí o mír. Před ceremoniálem jsme si sedli s administrativou na dvouhodinovou schůzku v Oválné pracovně a probírali jsme složitosti tehdejšího prohlubujícího se íránského zakořenění na Blízkém východě.

Bez okolků jsem se podělil o své přesvědčení o hrozbě, kterou pro region a celý svobodný svět představuje neuhasitelná snaha o nadvládu poháněná mesiášským výkladem šíitské náboženské doktríny, která pod vládou ajatolláha přerostla v tvrdou operační strategii.

Tehdejšímu prezidentovi Baraku Obamovi jsem popsal, co jsem tehdy považoval a i nyní považuji za brilantní zastřešující strategii přijatou Islámskou republikou (na kterou z velké části dohlížel Kásem Sulejmání, kterého měla Trumpova administrativa sejmout příliš pozdě). Zahrnovala jednak vytvoření železné vnitřní bezpečnosti, která by byla schopna rychle potlačit jakýkoli vnitřní odpor nebo potenciální povstání, jaké zažil celý arabský svět.

Na druhé straně pěstování rozsáhlé sítě vlivu, využívání zástupných agentů k infiltraci všech možných strategických front a rozšiřování íránského vlivu pro okamžik zúčtování, který dříve či později přijde. Vnitřní i zahraniční politika, která následovala, závisela na pěstování nesmírně mocného nestátního aktéra. Armáda strážců islámské revoluce neboli Sbor islámských revolučních gard (IRGC), původně založená Chomejním jako milice s ideologickými základy, se pomalu, ale s pozoruhodnou účinností proměňovala ve stát ve státě, vybavený vlastní rozsáhlou infrastrukturou: zpravodajskými službami, zbraněmi, přístavy a složitou sítí kontroly nad místními hospodářskými institucemi, bankovním systémem, právním a soudním systémem.

Pro širší svět je nejvýznamnější, že se IRGC pod Soleimaniho vedením stala pozoruhodně účinným prostředkem pro rozšiřování íránského vlivu na celém Blízkém východě a ve světě. Na setkání s americkou administrativou jsem prosazoval, aby byla IRGC prohlášena za teroristickou organizaci, a věřím, že USA se nakonec rozhodly správně.

Když později večer při jazzové hudbě, kterou Obama Peresovi laskavě naservíroval (oba sdíleli lásku k tomuto hudebnímu žánru), přišla v rozhovoru opět řeč na Írán, Peres na mě mávl a my tři jsme se znovu sešli k dalšímu rozhovoru. Když jsem se pustil do dalších podrobností o hrozbě, kterou Írán představuje, prezident Obama se podíval na prezidenta Perese a ukázal na mě: „Jé, Šimone,“ řekl se svým typickým úsměvem od ucha k uchu a nenapodobitelným šarmem, „tohle je generál, který ví všechno!“

Jestliže nevědomost je blaženost, obávám se, že vědomosti jsou v tomto případě utrpením.

Od té doby uplynulo přesně deset let. Sledoval jsem, jak se moje chmurná vize stále více opírá o realitu a zhmotňuje se v to, čeho se stále obávám jako své nejhorší noční můry: totální válka na Blízkém východě s katastrofálními důsledky pro celý svět. Mám upřímné obavy, že okamžik, kterého jsem se dlouho obával, se blíží.

ZÁPAD LÉČÍ SPÍŠE SYMPTOMY NEŽ PŘÍČINY

Blízký východ je již dlouho politickým regionem, který je náchylný k nesprávnému čtení Západem. Západní vůdci z něj byli zmateni a frustrováni, a proto se zde neustále rodila úrodná úroda odborníků a měnila se zahraniční politika, která se v mnoha podobách snažila zvládnout chaos na tomto nepřehledném území, jež je zodpovědné za tolik globální spouště.

Od dvou invazí do Iráku až po skutečnou likvidaci Saddáma Husajna, od svržení Muammara Gadaffiho z Lybie až po boj proti al-Káidě a ISIS byl postup Západu poměrně konzistentní: Západ postupoval stále stejně: zadržovat chaos, podporovat vlády nakloněné Západu, v případě potřeby podporovat opoziční síly a podporovat arabské národy, aby získaly svůj hlas. Povstání arabského jara v roce 2011 bylo považováno za veskrze pozitivní událost. Odchod zlých diktátorů, jako byli iráčtí Saddám Husajn a Gadaffi, byl vítán. Zavraždění klíčových padouchů, jako byl Usáma bin Ládin a pád ISIS byly přirozeně přijaty.

Ale tady se Západ mýlí.

Vím, že to zní radikálně, ale domnívám se, že trocha chaosu na Blízkém východě je přesně to, co nám chybí. Protože zatímco Západ v čele s USA byl zaneprázdněn hledáním katarzního uvolnění urážky a frustrace z 11. září a pronásledováním takových nevzhledných jevů, jako je Husajn, ISIS a al-Káida, Írán se stále více přibližoval k tomu, aby konečně uskutečnil svou vizi.

Možná je to protichůdné, ale právě nejisté střetávání rozdílných zájmů – samotný nepořádek – až dosud udržovalo na Blízkém východě zdání pořádku. Možná to není hezká volba, ale přesto bych bral alternativu přetahujících se politických a náboženských přesvědčení, zvráceností a patronů, které podněcují pokračující chaos nízkého stupně a věčný boj o moc, před regionální hegemonií jednoho hanebného a vysoce kompetentního aktéra, který je ochoten – a schopen – zajít až do krajnosti, aby vykoupil šíitský chalífát a vnutil světu svou vražednou ideologickou vizi.

Domnívám se, že právě neodolnost Západu vůči chaosu, jeho touha vidět Blízký východ (svět!) vytvořený k jeho vlastnímu spořádanému obrazu, je příčinou daleko větší hrozby. Předstíraný předpoklad, že západní intervence jej může zastavit, podnítil vážné chyby v odhadech, které Blízký východ posunuly směrem k propasti, nad kterou tento region právě v tuto chvíli nahlíží. 

Protože pokud jsou ISIS a jí podobní poskládáni z divoce vyhlížejících džihádistů z celého světa, které vzrušují okázalé, katarzní projevy násilí, pak Írán je dokonale fungující, plně rozvinuté ego: Je to hypercivilizovaná a vypočítavá hegemonistická mocnost s imperiálními ambicemi, vybavená vysoce rozvinutým letectvem, po zuby ozbrojená přesně naváděnými raketami dlouhého doletu, obrovskými zásobami nekonvenčních zbraní, bezpilotními letouny, vycvičenou armádou, námořnictvem a letectvem, houfy žoldáků připravených objevit se na zavolání a obrovskými zdroji vědecké, kybernetické a brzy i jaderné velmoci, které se mohou opřít o své zástupce strategicky rozmístěné po celém regionu.

Je to tak. Ne že by si svět Íránu nevšiml nebo nepodnikl kroky k vyvážení a omezení jeho moci prostřednictvím řady diplomatických a vojenských manévrů. Izraelský nesouhlas s íránskými jadernými ambicemi je pilířem jeho zahraniční politiky, Izrael se neustále zaměřuje na íránské dodávky zbraní v regionu, což Rusko stále více rozčiluje, a spojenectví s Tureckem, Egyptem a umírněným arabským světem udělalo mnoho pro odstrašení Íránu.

Zatímco však svobodný svět vede s Islámskou republikou vyčerpávající opotřebovávací válku o složitosti údajné jaderné dohody – rozhovory se opět chystají oživit – pozornost byla odvedena od neméně závažného vývoje. Írán s elegancí a ostýchavostí perské kočky pomalu spřádá rozsáhlou síť vlivu na celém Blízkém východě a zasahuje do každého vakua, které po sobě zanechala každá západní intervence. A dosáhl klíčového okamžiku.

Vzhledem k tomu, že pozornost Ruska (a celého světa) je upřena jinam, globální pandemie se vyčerpává a prodlužuje, vedení USA se potýká s vlastními vnitropolitickými a ekonomickými bolestmi a nefunkční izraelská vláda se již popáté za poslední tři roky rozpadá ve švech, je Írán konečně připraven zužitkovat to, co bylo dlouhou a trpělivou strategií pronikání do vládní a lidové infrastruktury na každém milimetru území.

V tuto chvíli nezůstala jediná taktická fronta nekontaminovaná. Účinně se zakořenila podél všech izraelských hranic i daleko za nimi. Prostřednictvím Hizballáhu si vytvořila opěrné body v Sýrii a Libanonu, Kataíb Hizballáh v Iráku, Hútíové v Jemenu a Islámský džihád a Hamás v Gaze. Dýchá na záda i Jordánsku a je děsivě blízko tomu, aby si i tam vytvořila pevnost, což slibuje mít pro Izrael a Západ zničující důsledky.

Je masivně přítomna v Gaze, co by kamenem dohodil od izraelských civilních komunit. Zběsilé pokusy Izraele v posledních týdnech o ochranu svých občanů v Turecku – kde se Revoluční gardy zoufale snaží o nějaký hmatatelný projev vítězství – jsou zlověstnou předzvěstí toho, co přinese nejbližší budoucnost. Do rozsáhlé sítě vlivu se zasévají poslední nitky.

A je tu ještě další kousek, který z velké části unikl pozornosti veřejnosti: IRGC se v poslední době zaměřila na pronikání do menšinových komunit v celém regionu, a to i přímo na hranicích Izraele. Írán využívá chudých poměrů drúzů, jezídů, alavitů, sunnitů a křesťanských menšin a využívá svých rozsáhlých zdrojů (které jsou z velké části produktem jeho kontroly nad jihoamerickými drogovými kartely) k ovládnutí vesnic, zejména v jižní Sýrii, vykupuje celé oblasti, zavádí drogy mezi mladé lidi, padělá a distribuuje peníze, proniká do místních vzdělávacích systémů a rozkládá jejich společnosti zevnitř. Jedná se o další krok v jeho mistrovském plánu, který se odehrává přímo před našima nevěřícnýma očima. 

Jaderná válka koneckonců není za současných okolností jediným ani nejpravděpodobnějším scénářem. Írán není ochoten ohrozit tisícileté perské dědictví v totálním jaderném střetu se Západem, a už vůbec ne takovým, který by si „ušpinil ruce“ na jeho vlastním území. Podobné demotivační faktory však neexistují v případě konvenční války. A Írán pečlivě shromáždil obrovské zásoby přesně naváděných raket a bezpilotních letounů – doslova desítky tisíc – a rozmístil je na dostřel Izraele prakticky ze všech možných strategických směrů v oblasti táhnoucí se od Baalbeku po Rafáh.

Podobně shromáždil žoldáky na tisíce kilometrů, připravuje statisíce pěšáků na souši i na moři, některé přímo pod nosem Izraele v Gaze a brzy možná i v Jordánsku, připravené dát signál a udeřit v pravou chvíli. Ten je podle mého názoru velmi, velmi blízko.

SJEDNOCENI PROTI IZRAELI

Před měsícem proběhla v arabském světě dramatická mediální událost, která zůstala z velké části bez povšimnutí. Velitel Sboru revolučních gard Hosejn Salámí vystoupil na televizní stanici Hizballáhu v oslnivém rétorickém projevu, jehož cílem bylo sjednotit diváky na odporu proti izraelským oslavám Dne Jeruzaléma.

Připojil se k němu vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh, šéf Islámského džihádu Abd Al Azíz Awda a další teroristé. Jedná se o přinejmenším nepravděpodobné souputníky, neboť se jedná o konkurenční šíitské a sunnitské sekty. Sektářství však v tomto případě ustupuje do pozadí před účelností.

Íránští a sunnitští terorističtí vůdci jsou ochotni odložit stranou rozdíly – no, vlastně staletí intenzivní nenávisti – pokud to slouží bezprostřednímu cíli: spojit síly, aby znechutili cokoli, co stojí v bezprostřední cestě za nadvládou; v současné době je to Izrael.

DIPLOMACIE FUNGUJE

Aby bylo jasno, nemyslím si, že světové a izraelské vedení zavírá oči před vývojem na místě. Ne, Západ nebyl ve vztahu k Íránu záměrně ignorantský. A ano, Izrael a Západ moudře a povinně budují regionální vazby, které jsou jedinou skutečnou protiváhou íránské regionální hegemonii. Jen před několika týdny Izrael potvrdil svou účast v Alianci protivzdušné obrany Blízkého východu vedené Spojenými státy a rozvíjející se spojenectví se Saúdskou Arábií již v podstatě vystoupilo ze stínu. A Írán to vzal na vědomí.

Nyní však nastal čas tyto investice zužitkovat a klást veškerý strategický důraz na to, aby byly dotaženy do konce, aby mohly působit jako silná a účinná hráz proti íránské agresi, která hrozí rozsáhlou destrukcí, a to v podobě nejhlubších snů Íránu a nejmrazivější noční můry všech ostatních.

Izrael a USA se setkaly s úspěchem, když v tandemu spolupracovaly na odstrašení Íránu na místě. Například íránské snahy o rozmístění masivních zbraní v Súdánu byly zmařeny dvojí vojensko-diplomatickou kampaní vedenou trojstranným americko-izraelsko-súdánským úsilím. Kombinovaná vojenská ofenzíva spojená s diplomatickým úsilím nakonec úspěšně přesvědčila súdánského prezidenta Umara al’Bašíra, aby odmítl íránské návrhy a usiloval o spolupráci a mír prostřednictvím vazeb se Západem.

Podobně v Ománu vedla diplomacie k průlomu a normalizaci v zemi, která se zbavila íránských námluv a připojila se ke koalici bojující proti Íránem podporovaným Hútíům, což pomohlo obnovit stabilitu ku všestrannému prospěchu.

Právě tyto typy rozhodných manévrů se musí dostat do popředí jasné a nekompromisní strategie posilování silných protiíránských spojenectví a nebát se převzít jakoukoli vojenskou iniciativu nutnou k neutralizaci Íránu.

Je toho mnohem více, co lze udělat. Menšinovým komunitám, jako jsou ty výše zmíněné, by měla být věnována pozornost a pomoc, protože je to etická volba a protože jsou rozhodujícími spojenci ve snaze odvrátit íránský vliv. Dále lze mnohem více dosáhnout prostřednictvím diplomacie s umírněným arabským světem: se Saúdskou Arábií, Jordánskem, Marokem, Libyí, státy Perského zálivu a zejména s Tureckem. Strategickou obrannou spolupráci lze prohloubit prostřednictvím zpravodajské a vojenské spolupráce.

Jakmile Írán dosáhne jaderné kapacity, hra se radikálně změní v jeho prospěch. Nyní je čas, aby Izrael a Západ využily všech svých kapacit – vojenských i diplomatických – a aktivně zabránily tomu, co by se mohlo ukázat jako zničující válka.

Izraelská historie se může pochlubit příklady proaktivního i pasivního přístupu. V roce 1967 preventivně zasáhl egyptské letectvo, čímž nakonec zabránil válce, která by pro Izrael znamenala katastrofu. V roce 1973 se rozhodl vyčkávat a zaplatil za to obrovským počtem obětí. Tentokrát, v otevřeném konfliktu s velmocí s bezohlednými imperiálními ambicemi na pokraji jaderných kapacit, by bylo moudré jednat rychle a rozhodně. 

Arabský svět je na palubě a dobře si uvědomuje hrozbu, kterou Írán představuje, a která již dávno zastínila jakoukoli zbytkovou nelibost vůči přítomnosti Izraele na Blízkém východě. Spojíme-li své síly a odpovíme-li Íránu hlasitým „ne!“, mohl by se tento region i nadále stát regionem vzkvétajícího míru a prosperity.