Minulý díl jsem ukončil tím, že skončená válka za nezávislost přinesla status quo, který platil až do 5. června 1967, kdy začala šestidenní válka, která z toho co zbylo nenechala pověstný kámen na kameni. Faktem je, že Izrael nedocílil stavu „MÍR“ ani s jedním z arabských států, proti kterým bojoval, anebo které ty bojující podporovaly. Nedočkal se ani toho nejdůležitějšího – oficiálního uznání Organizací spojených národů.
Jediné co dosáhl, a to jen díky tomu, že obdržel dodávky výzbroje z Československa, kdy mohl postavit až 4 plnokrevné pěchotní divize, byla porážka všech protivníků. Jenže Zajordánsko udrželo Judeu a Samaří, tedy rozsáhlou enklávu známou jako Západní břeh.
Na začátku ledna 1949 byly zahájeny rozhovory s Egyptem a 24. února 1949 Egypt uzavřel příměří s Izraelem.
23. března uzavřel příměří s Izraelem Libanon poté, co Izraelci vyklidili čtrnáct obsazených libanonských vesnic a vrátili se zpět na mezinárodní hranici.
3. dubna uzavřelo s Izraelem příměří Jordánsko a postupně navázalo asi nejnormálnější vztahy s Izraelem ze všech arabských zemí.
Až 20. července podepsala dohodu o příměří Sýrie. Důvod byl ten, že Sýrie jako jediná drželá část území, které podle plánu OSN náleželo Izraeli. Nakonec dohoda zněla tak, že se Sýrie stáhne zpět na mezinárodní hranici, ale území, které obsadila část východního břehu Genezaretského jezera či jezera Tiberias – já mám raději druhé označení, ale líbí se mi i Galilejské moře – zůstance demilitarizovanou zónou
Zde je vidět mapový vývoj situace. Úplně vlevo je jak mělo vypadat rozdělení Palestiny mezi dva státy. Úplně vpravo je stav po šestidenní válce. A uprostřed je stav po výše popsané sérii jednání a uzavřených příměří. Zde je třeba říci, že o hranici se jedná pouze u Libanonu a Sýrie, u Sýrie s jistým podprahovým uvědoměním si, že to nebylo na 100%. U Jordánska šlo nikoliv o hranice, ale pouze a jen o linii příměří, na rozdíl od stupidních řečí dnešního OSN, EU, aktivistů všeho druhu a bohužel i palestinských Arabů. To samé plati i pro Pásmo Gazy, které udržel Egypt.
O tom, jak jasno v tom měli již od roku 1951 socialističtí českoslovenští kartografové, mám nádherný důkaz. Je to fotografie části mapy vydané roku 1955 na základě podkladů právě z roku 1951 československým kartografickým ústavem pro základní školy.
Stačí letmý pohled a vidíze, že pro nás bylo jasno – neexistuje ani Pásmo Gazy, ani Západní břeh. To první je Egyptské území, to druhé jordánské. Tuto mapu jsem objevil se svojí paní náhodou v jedné restauraci v obci Studená, když jsme tam byli na dovolené.
Průběh bojů o enklávu zvanou Západní břeh s východním Jeruzalémem se Starým Městem rozhodně stojí za pozornost. Víme, že tato enkláva zůstala v rukou Zajordánské legie a tedy po uzavření konečného příměří mezi Státem Izrael a okolními Arabskými státy zůstala v rukou Zajordánského království. Když bylo toto království přejmenováno na Jordánské království, nic se nezměnilo.
Ta výše zobrazená mapa má totiž logiku. Jordánsko toto území 24. dubna 1950 jednostranně anektovalo. Tento akt formálně uznaly pouze dvě země na celém světě – Velká Británie a Pákistán. Arabská populace na tomto území nevyvinula ani před válkou, ani po válce za nezávislost snahu o vytvoření státu, a tak území fakticky nepatřilo žádné existující zemi v regionu. Do roku 1967 bylo území součástí Jordánska. Je zajímavé, že tento status neformálně uznávalo mnoho dalších států a mezi nimi většina zemí socialistického tábora. Což mapa jednoznačně dokazuje. Nikdy nebyl použit termín okupované území.
Nebudeme řešit okolnosti, které k válce vedly. To by bylo na samostatný díl a není to důležité pro potřebu tohoto cyklu o Jeruzalémě. Spokojíme se s tím, že hloupé politické kroky egyptského vedení, agresivní politika Sovětského svazu a velmi výhružná rétorika arabského světa celkově vedly k tomu, že vedení izraelské armády mohlo prohlásit, že Izrael je v ohrožení. Stávající premiér Levi Eškol do vály zemi vést nechtěl, ale veřejnost do jisté míry vystrašená pocitem ohrození donutila premiéra uvolnit vojákům ruce.
Lze uznat, že některé kroky Egypta byly jednoznačně válečnými akty – uzavření Tiranské úžiny patřilo k těm nejvážnějším. To, že následně egyptský prezident couvl a oznámil, že úžinu uvolní pro dopravu potravin a dalšího nevojenského materiálu, pokud lodě sejmou Izraelskou vlajku, už izraelské představitele přestalo zajímat. Pravdou ale je, že tento plavební režim – výměny vlajek – fungoval mnoho let a všichni se tvářili, že je to v pořádku.
A pokud bych měl být v tomto době opravdu přesný, Egypt skutečně jednal v rozporu s rezolucí OSN z roku 1957, v níž bylo zakotveno právo Izraele na používání úžiny, jakož i v rozporu s Úmluvou o pobřežních vodách a pobřežních oblastech, která byla přijata na konferenci o mořském právu 27. dubna 1958. Jenže podle jiných výkladů je uzavření Tiranské úžiny jako válečný akt sporné, neboť Egypt se nikdy nestal signatářem Úmluvy o pobřežních vodách a pobřežních oblastech, navíc přes přístav Ejlat šlo pouze 5% izraelského zahraničního obchodu a během let 1966-67 neprošla Akabským zálivem ani jedna loď pod izraelskou vlajkou.
Navíc díky tomu, co o tom vše vím, velmi obtížně mohu uvěřit tomu, že by Egypt skutečně na Izrael zaútočil. Celé to vypadá jako velké divadlo pro celý svět, jak Egypt deptá svého nepřítele a chce vyhrát nevyhlášenou válku bez války. Egypt se navíc řídil podmínkou, kterou dostal 22. května 1967 od SSSR. Totiž, že podpora Sovětského svazu arabským zemím je možná pouze za předpokladů, že Egypt nezaútočí první, neboť podpora agresora odporuje zahraniční politice Sovětského svazu.
Takto nějak vypadalo rozhraní mezi Jordánskem anektovaným Východním Jeruzalémem a židovským Západním Jeruzalémem, je vidět Staré Město, demilitarizovaná enkláva na hoře Scopus, rozdělení na tři části a také takzvané území nikoho – bílá plocha – které někde plnilo úkol oddělení obou stran. Všiměte si, že takto rozdělená je i hora Scopus.
Takže můj závěr je ten, že někdy se prostě velkohubost nevyplácí, protože ten druhý to může pochopit jinak, než je myšleno, anebo – a to se stalo zde – to ten druhý pochopil správně, ale využil to pro svůj záměr. Za politickou hloupost se platí, zde zničením tří velkých a silných armád.
Boj o Jeruzalém v roce 1967 v rámci šestidenní války je součástí boje s Jordánskem o celý Západní břeh. Tak tento díl budeme brát a samosebou nevypustíme i to, co nás zajímá nejvíce. Přátelé bude to jízda.
Pro Jordánce bylo toto střetnutí osudovým, protože ztratili mnoho a nezískali nic jiného, než několik set tisíc uprchlíků a obrovské škody na zničené armádě. Budiž ale řečeno, že udělali vše proto, aby to tak dopadlo.
Pravdou totiž je, že Izraelci dle některých kroků jordánské vlády a krále měli pocit, že v nastávající válce Jordánsko zůstane stát na liniích příměří z roku 1949 s puškou u nojou a nedonutí Izraelské obranné síly bojovat na třech frontách.
Jenže to nakonec nebylo možné. Jordánsko sice nepatřilo mezi režimy blízké SSSR – preferovalo vztahy se západními státy, ale zároveň jordánská propaganda, společně s dalšími arabskými zeměmi kritizovala egyptského prezidenta Násira za ustupování Izraeli. Takže egyptský vůdce byl do konfrontace s Izraelem utlačen, jinak by ztratil svou pozici panarabského vůdce, kterou si pracně budoval. 30. května 1967 byla proto v Káhiře podepsána jordánsko-egyptská smlouva o vzájemné obraně a jordánská armáda byla podřízena egyptskému velení.
Egyptský prezident Gamal Abdel Nasser Hussain, po našem Násir a jordánský král Husajn bin Talál, zkráceně Husajn I, nebo také Husajn Jordánský.
Stalo se tak 1. června 1967. V ten den totiž do hlavního města Amánu dorazil egyptský generálmajor Abdul Munin Riad, aby převzal kontrolu nad jordánskou armádou. Zde převzal nakonec jako velitel celé bojiště, kde se odehrávala válka mezi Jordánskem a Izraelem. Utrpěl tak jako jiní arabští velitelé na jiných frontách katastrofální porážku.
Poté se vrátil do Egypta a od 11. června 1967 jako nový náčelník generálního štábu dostal za úkol znovu vybudovat egyptskou armádu. Byl to agresivní velitel, stál za potopením izraelského torpédoborce Eilat, vedl opotřebovací válku proti Izraeli a zorganizoval několik těžkých bitev, které vedly k velkým ztrátám na obou stranách. Zahynul 9. března 1969 poté, co jeho pozorovací stanoviště zasáhla izraelská minometná střela.
Zde jsou fotografie obou velitelů bojiště.
Vlevo je to uvedený generálmajor Andul Munin Riad a proti němu stál izraelský generál Uzi Narkis, který vedl prvotní obranu a později veštěré údery izraelských vojsk, které vedly k porážce Jordánska i jeho přímých spojenců, zejména Iráku.
Dne 1 června 1967 byl na post izraelského ministra obrany jmenován Moše Dajan, zastánce politiky tvrdého úderu proti Násirovi. Zároveň byl do vlády přizván i dlouholetý vůdce izraelské opozice Menachem Begin, vznikla tak izraelská celonárodní koalice.
Všeobecně známé izraelské osobnosti Moše Dajan a Menachem Begin.
Diskuse v této koalici o tom, jak reagovat na uzavření Tiranské úžiny vyústily ve vyhlášení tzv. Vyčkávacího období stanoveného od 1. června po dobu 14 dnů. Izrael se tím chtěl vyhnout unáhlené vojenské akci a následné protiakci jako v roce 1956, kdy při Suezské krizi stály v OSN všechny státy, včetně USA proti Izraeli.
Vyčkávací období bylo ale předčasně ukončeno na zasedání izraelské vlády v noci ze 3. na 4. června; důvodem bylo uzavření jordánsko-egyptské smlouvy a přistoupení Iráku do arabské koalice. Zároveň již bylo zřejmé, že iniciativa USA na vytvoření mezinárodní flotily, a následné diplomatické řešení sporu ztroskotala.
Pravdou je, že 5. června 1967 v 7:45 izraelského času veškeré izraelské letectvo schopné operačního nasazení s vyjímkou 12 stíhacích letounů zahájilo preemtivní úder na egyptské letiště. Vysvětlivka: Preemptivní válka, preemptivní útok, či preemptivní akce, je označení úderu za užití síly, který si klade za cíl eliminovat bezprostřední závažné hrozby v situaci, při níž není možné využít jiných prostředků k jejímu odvrácení.
Plán to byl velmi dobrý, zaměřil se na mezeru v hlídkovém systému egyptského letectva a když to skončilo, z egyptského letectva bylo šrotiště. Bylo zničeno, a to převážně na zemi, 338 egyptských letadel a vrtulníků. Autorem plánu byl velitel izraelského letectva generál Mordechai Hod. Skvělý voják, vynikající pilot. Pro nás jako pro Prostějováky je důležité to, že létat v bojových letadlech se učil v roce 1948 u nás v Prostějově a Olomouci.
Krásná fotografie Jordánských velbloudích vojáků, střežících přístupy k Jeruzalému. Musím uznat, že to byli fešáci na krásných zvířatech a k tomu i dobří bojovníci.
Jenže egyptský polní maršál a víceprezident Mohamed Abdel Hakim Amer využil zmatku z prvních hodin konfliktu a poslal do Ammánu i do Damašku informaci, že Egypt nejenomže izraelský útok odrazil a většinu izraelských letadel zničil, ale dkonce že přechází do útoku. Lež byla podpořena radarovými snímky vracejících se izraelských formací – účelově je vydával za egyptská letadla, která právě letí bombardovat Izrael.
V tomto kabelogramu dostal generál Riad rozkaz na nic nečekat a zaútočit na Izrael v jeho nejužším místě a na západní Jeruzalém.
Generál Andul Munin Riad, přestože zdaleka neměl čas poznat svoje podřízené vojska, kterým velel a možné bojiště, se pustil do akce iniciativně.
Jako první nařídil, aby se jedna z jordánských brigád umístěných na Západním břehu Jordánu přemístila do prostoru jižně od Hebronu, aby zde vyčkala a potom zaútočila vstříc vítěžným egyptským vojskům. Toto zatím nechalo místní izraelské velitele v klidu.
Takto to vypadalo ještě 4. června 1967 na demarkační linii vinoucí se rozděleným Jeruzalémem.
Ti lidé se znali mnoho let, ukazovali si fotky dětí a nevěst, dali si spolu cigárko, pokecali, někdy něco dobrého snědli a vypili a pokračovali dál ve své práci.
Strategickým plánem IDF v této válce bylo zůstat v defenzivě podél jordánské fronty, aby se bylo možno soustředit na očekávanou kampaň proti Egyptu. Jenže egyptský generál velící Jordáncům měl své úkoly.
Jordánci na rozkaz shora začali podél celé demarkační čáry protínající Jeruzalém od 9:30 ostřelovat izraelská postavení z pušek a kulometů. Izraelští vojáci na rozkaz Uzi Narkisse odpovídali stejně, ale jen na cíle zasažitelné přímou palbou – generál nechtěl zabíjet civilisty a hlavně nechtěl poškodit náboženské objekty ve Starém Městě. Tato ohleduplnost ho ale přešla, když došlo k tomu, že Jordánci do palebného útoku nasadili minomety a bezzákluzová děla na lehkých terénních automobilech. Na těžší palbu už potom bylo odpovídáno stejným způsobem.
V 10:00 potom jordánská armáda nasadila do bojů dvě baterie 155 mm kanónů M1 Long Tom, což bylo americké polní dělo vyráběné v letech 1940-1945 ve dvou variantách M1 a M2. Je také znám pod označením M59. To bylo používáno během druhé světové války a korejské války. Jeho efektivní dosah je přes 20 km. Ke standardnímu provozu děla bylo potřeba až 14 členů posádky. Velitelé baterií rozvinutých jižně od Jeninu dostali rozkazy zahájit palbu na leteckou základnu Ramat David a dosažitelné civilní cíle. Některé granáty tak dopadly na předměstí Tel Avivu.
To už bylo vážné, ale přesto ještě v 10:30 izraelský premiér Levi Eškol udělal poslední krok k míru. Poslal jordánskému králi zprávu, přes důstojníka jednotek OSN, norského generála Odd Bulla, muže, kterého respektovali jak Izraelci, tak i Arabové se slibem, že nezaútočí proti Jordánsku, pokud toto ukončí svoje bojové aktivity. Král Husajn ale odpověděl, že už je pozdě a dodal slavný citát „kostky jsou vrženy“, který převzal z dějin.
