Na začátku roku 1943 se konalo několik setkání mezi ŻOB a ŻZW. Jejich cílem bylo dosáhnout dohody mezi oběma organizacemi a sloučit je v jednu. K tomu však nedospělo. ŻOB se považovala za hlavní organizaci ghetta, zatímco ŻZW se považovala za nejlépe vyzbrojenou a vycvičenou formaci.
Překážkou k dohodě byly politické spory mezi členy obou organizací. ŻZW chtěla, aby vůdcem povstání byl muž s nejlepším vojenským výcvikem v ghettu, a nedovolila, aby zbraně povstalců byly uloženy ve společných skladech. Na druhé straně byl ŻOB připraven sloučit se s ŻZW za předpokladu, že Frenkelovi podřízení se připojí k ŻOB jednotlivě, a ne jako celá organizace. ŻZW přistupoval k Bundu nacházejícímu se v ŻOB s nedůvěrou kvůli jeho kontaktům s polskými socialisty.
Byla to vojenská organizace, a proto byla vojensky organizovaná. Vojáci si prostě nemohou pomoci a mají snahu se chovat pořád stejně.
Organizační struktura Židovského vojenského svazu byla tvořena těmito odděleními:
Organizační – Paweł Frenkel – všeobecná organizační činnost – jejím výsledkem je i vybudování této organizační struktury
Ubytovací – Leon Wajnsztok – zde šlo o zajištění ubytovacích prostor a úkrytů pro příslušníky organizace, budování krytů a bunkrů a únikových cest
Finanční – jméno odpovědné osoby není známo – název napovídá, že šlo o získávání prostředků na zajištění výstroje a výzbroje a o úplatky. Každý způsob byl dobrý – konfiskace, přepady, vydírání… bylo kde brát, a my už víme jaké to byly zdroje.
Informace – Leon Rodal – sběr informací o dění v ghettu – aktivity Judenratu, židovské policie, hledání udavačů a kolaborantů a rozvědná činnost proti Němcům
Spojovací – Dawid Moryc Apfelbaum – mělo na odpovědnosti toky informací v rámci organizace, přenos informací s odbojem mimo ghetto a se zahraničními exilovými odbojovými organizacemi
Zdravotnický – Józef Celmajster – Široký záběr práce. Šlo o zajištění péče o raněné v případě boje. Dále za pomoci různě získaných financí či hmotných statků získávání léků a zdravotnického materiálu pro v ghettu uvězněné lidi. Řídilo i několik nemocnic a poliklinik…fotografie následuje
Pár slov o tomto odbojáři: Józef Celmajster narozen 27. prosince 1901, zemřel 7. prosince 1968 ve Varšavě, byl polský lékař židovského původu, nadporučík polské armády, jak už víme náčelník lékařského oddělení Židovského vojenského svazu. Po zajetí byl deportován do německého koncentračního tábora Osvětim a přežil. Po druhé světové válce pracoval jako lékař.
Právní – Dawid Szulman – řešilo přestupky členů organizace a hlavně vedlo tajné soudní spory proti židovským kolaborantům
Dawid Szulman na fotografii pořízené v Ghettu se svojí paní, pořízeno, když odcházel z jednání na Judenratu..
Záchrany osob – Kalmen Mendelson – oddělení zajišťovalo únik vybraných osob mimo hranice ghetta, hlavně dětí…
Kalmen Mendelson se také aktivně zabýval pašováním lidí z ghetta, pro které byl vyražen tunel z jednoho kostela do ulice Leszno na „árijské“ straně města. Během povstání ve varšavském ghettu v dubnu 1943 bojoval na náměstí Muranow, byl zraněn a odvezen na „árijskou“ stranu Varšavy. Poláci ho ukryli ve vesnici, poté se vrátil do Varšavy a zúčastnil se polského povstání v srpnu 1944. Přežil holocaust.
Technicko-dopravní a zásobovací – Hanoch Federbuz – zajišťovalo toky materiálu všeho druhu dle rozhodnutí odpovědných osob
Vojenské – velitelé byli Dawid Moryc Apfelbaum a Paweł Frenkel
Židovský vojenský svaz rozdělil ghetto z organizačních důvodů do tří samostatných oblastí a určil jejich velitele.
Centrální ghetto – Paweł Frenkel a Leon Rodal,
Oblast výrobců kartáčů – Szmuel Luft,
Workshopy Többense a Schultze – Natan Szulc
Organizace byla od samého začátku v kontaktu se strukturami polského odboje. Přímo podléhala Svazku Ozbrojeného boje, polsky psáno Związek Walki Zbrojnej. V první fázi svojí existence měla své buňky v Lublinu, Lvově, Stanislavově a Varšavě, zde se zabýval přesunem židovských bojovníků do polských ozbrojených sil, které se tou dobou formovaly ve Franci a Velké Británii. Tito lidé potom bojovali všude, kde bojovaly jednotky polské exilové války – Blízký východ, Severní Afrika, Itálie – zde se předvedly ve skvělém světle v bojích u Monte Casina. Nakonec bojovaly i v západní Evropě, kde do legend vstoupil boj výsadkové brigády generála Sosabowkeho u Arnhemu…
My už víme, že na krátký čas před povstáním v ghettu došlo k navázání spolupráce mezi Židovským bojovým svazem a Židovskou bojovou organizací, které vojáci předali část výzbroje. Dohodnuté bylo taktéž rozdělení ghetta na dvě obranné zóny náležící těmto organizacím v případě vypuknutí povstání. O ŻZW psal ve svých pamětech známý historik a tvůrce archivu varšavského ghetta Emanuel Rihgelbaum.
To je zásadní informace. Protože když válka skončila, tak byla za touto bojovou formací zatažena opona a byla pod řízením polských komunistů skoro vymazána z paměti. Byl to dlouhý proces, ale velmi cílevědomý a když se o těchto velmi statečných lidech psalo, tak jen mimo socialistický blok.
Prostě byla účast ŻZW v povstání v ghettu ignorována ve prospěch ŻOB, který zahrnoval jak socialisty, tak komunisty, k nimž se nepřipojila krajně pravicová ŻZW, úzce spojená s Betarem. Jedním z mála polských historiků v Polské lidové republice, kteří zmínili účast ŻZW v povstání, byl Bernard Ber Mark. Bylo to v jím sepsané monografii Walka i Zagłada Warszawskiego Getta, kterou vydalo Ministerstvo národní obrany ve Varšavě v roce 1959.
Vazby ŻZW se Zemskou Armádou a pravicovým politickým proudem, který reprezentovala, měly přímý dopad na zapomnění. Bylo to proto, že tito lidé odmítali socialismus i komunismus. Během Varšavského povstání udržoval Židovský vojenský svaz pomocí tunelů spojení s polskou stranou. Okolo 150 povstalců vyzbrojil Bezpečnostní sbor. Tito povstalci fakticky spadali pod polské velení exilové vlády ve Velké Británii. Přitom členové ŻZW bojovali i v největší bitvě povstání, která trvala tři dny a šlo o bitvu o Muranovské náměstí. Tam bylo jejich ústředí.
Bohužel i v Izraeli byly po dlouhou dobu nosným proudem vyprávění o povstání v ghettu zprávy členů ŻOB, kteří vědomě ignorovali účast ŻZW kvůli politickým konfliktům. Bojovníci ŻZW, kteří válku přežili, byli v Izraeli a v revizionistickém prostředí příliš málo známí, takže se jejich svědectví nestala součástí informačního proudu o této velké události. Částečnou rehabilitaci tohoto stavu přinesla až práce Mozse Arense.
Bohužel není jisté, kolik bojovníků ŻZW bojovalo v povstání; skoro všichni zemřeli v ghettu, bojujíc jak pod polskou, tak i po židovskou vlajkou. Z velení ŻZW válku přežili Józef Celmajster, Kałmen Mendelson i Dawid Wdowiński.
Například španělské vydání The Holocaust Chronicle z roku 2001 má více než 765 stran, 10 stránkovou bibliografickou část a více než 2000 fotografií. Pouze jeho rejstřík má 45 stran, ale není zde jediná informace která by odkazovala na ZZW, nebo přímo Frenkela či Rodala.
Ale ve stejné práci je levicový ZOB citován na 28 stranách, a Anielewicz, Zuckerman či Cvi Lubetkinová jsou zmíněni na 15 stranách.
První pokus o zaznamenání jejich účasti v povstání realizoval již výše zmíněný Emanuel Ringelblum, kronikář života ve varšavském ghettu, který působil v Poalei Sion a byl členem ZOB. Když v listopadu 1943 Židovský národní výbor ve Varšavě poslal do Londýna seznam se jmény 224 bojovníků ZOB, kteří zemřeli, s uvedením stranické příslušnosti každého z nich, naprosto ignoroval všechny členy ZZW, přestože lidem co zprávu psali, museli být tito opomenutí bojovníci dobře známi.
Ringelblum na tuto nespravedlnost upozornil ve své poznámce kolegovi Adolfu Bermanovi o několik týdnů později, cituji:
„A proč neexistují žádná data týkající se ZZW? V historii musíme zanechat jejich stopy, i když v našich očích nejsou na správné straně.“
O několik dní později zopakoval své znepokojení v další poznámce zaslané Bermanovi, opět cituji:
„Pokud jde o revizionisty, nemám o nich žádné údaje… je třeba vyvinout úsilí, aby byl seznam dokončen“.
Jistě v průběhu desítek let se sporadicky objevily publikace, kde role ZZW byla zachycena ale nikdy se mu nedostalo takového ocenění, jaké by si zasloužil. Během válečných let hluboké ideologické rozpory mezi levičáky a pravicovými bojovníky mezi bojovníky z varšavského ghetta zabránily jejich spojení a v poválečném období tato propast upevnila narativ, který vylučoval účast revizionistů v bojích. O více než sedm a půl desetiletí později a navzdory již vynaloženému statečnému úsilí máme stále dluh vůči pravdě.
Tuto část ukončíme pár slíbenými slovy o samotném Pawlovi Frenkelovi.
Paweł Frenkel se podle shody historiků narodil v roce 1920 ve Varšavě. Ve věku 18 let se připojil k revizionistickému sionistickému mládežnickému hnutí Bejtar.
Pravděpodobně to byl polský armádní důstojník a vůdce židovské mládeže ve Varšavě a jak už víme po vypuknutí Druhé světové války, porážce polského státu pod dvojím náporem – od 17. září se útoku na Polsko účastnil i Sovětský svaz, a zahájení německých represí proti židovskému obyvatelstvu Polska vstoupil do Židovského vojenského svazu a stal se jedním z jeho nejvyšších členů.
Ačkoli to byl dle všeho jeden z nejvýznamnějších vůdců povstání ve varšavském ghettu a židovského odboje v měsících předcházejících tomuto povstání, je Pawel Frenkel stále opomíjenou a de facto neznámou osobností. Nic moc o něm nevíme.
Dřívější publikace a Tadeusze Bednarczyka, Henrika Iwańského a Kałmena Mendelsona uvádí, že Paweł Frenkel byl jedním ze zástupců velitele Židovského vojenského svazu Davida Morice Apfellbauma. Jiné zprávy, včetně však naznačují, že Frenkel byl skutečně vůdcem celé organizace. V posledních letech zašli někteří historici tak daleko, že naznačovali, že Apfelbaum dokonce vůbec neexistoval.
V každém případě je pravděpodobné, že Paweł Frenkiel osobně velel jedné z ozbrojených rot ozbrojených bojovníků během povstání ve varšavském ghettu v roce 1943. Podle rozšířeného názoru byl zabit v boji při obraně sídla Židovského vojenského svazu. Tedy na Muranovském náměstí číslo 7. Podle některých jiných zdrojů byl zabit 19. června 1943 v Grzybowské ulici ve Varšavě.
Tím tuto kapitolu končím a jsem rád, že jsem si s ní dal tolik práce – kde bude tato práce zveřejněna, tam se čtenář o těchto mimořádných bojovnících doví alespoň tuto základní informaci.
Příště se trochu stručněji podíváme na to, kdo nakonec povstání utopil v krvi a plamenech a zajistil tak úplné vyvraždění a nakonec i likvidaci varšavského Ghetta.
