SHRNUTÍ: Vytvoření íránské vojensko-teroristické osy podél severních a jižních hranic Izraele, zahrnující Sýrii, Hizballáh, Hamas a Islámský džihád, je základem pro dlouhodobé ohrožení židovského státu na více frontách.

Autor: Gershon Hacohen, BESA Center, 4. září 2019

Arabské otřesy za poslední desetiletí, zejména syrská občanská válka, poskytly Izraeli tolik potřebnou strategickou úlevu, což vedlo mnoho izraelských bezpečnostních analytiků k přesvědčení, že židovský stát již nebude čelit existenciální hrozbě. Když se však tato válka blíží ke konci, rychle se objevuje nová existenciální výzva podél izraelských severních a jižních hranic: vojensko-teroristická osa vedená Íránem zahrnující jeho spojence – Sýrii, Hizballáh, Hamas a Islámský džihád.

Poprvé od uzavření egyptsko-izraelské mírové smlouvy z roku 1979 čelí Izrael realistické možnosti války na více frontách – z Libanonu, Sýrie a pásma Gazy (stejně jako možnosti teroristických útoků pocházejících ze Západního břehu). Tato staronová existenciální výzva zahrnuje tři hlavní operační části:

• Hrozba útoku pokročilými naváděnými raketami nebývalého rozměru. Tento masivní arzenál je součástí útočných operačních osnov a byl zřízen k útokům na strategická a klíčová místa infrastruktury hluboko v Izraeli – tedy letecké základny, vojenská velitelství, elektrárny, letiště a populační centra. Tato hrozba cílí na Izrael ze všech stran – z Libanonu, Sýrie a pásma Gazy a nedávno od šíitských milic v Iráku.

• Nová teroristická fronta na Golanských výšinách zahrnující íránské síly Quds, Hizballáh a šíitské milice.

• Jasně přítomné nebezpečí pro izraelská města a vesnice podél hranic s Libanonem a Gazou od komand dobře vycvičených pro pozemní vpády do Izraele.

Mnohé z izraelských vojensko-bezpečnostních opatření tyto hrozby potlačuje. Podle posledních slov bývalého premiéra Ehuda Baraka: „Vnější hrozby jsou četné a vyvíjejí se a nesmí být podceňovány; ale tvrdím se vší odpovědností – a to nejen jako politickou proklamaci… že žádná z nich nepředstavuje existenční hrozbu pro budoucnost, moc a suverenitu Izraele.“

To samozřejmě závisí na významu toho, co je myšleno „existenciální hrozbou“, což je do značné míry dáno kontextem a otevřeno různým interpretacím. Izrael naprosto jistě nečelí stejné existenciální hrozbě, jakou byla celoarabská invaze při jeho vzniku v květnu 1948. Hizballáh, Hamas a dokonce ani Írán však neusilují o zničení Izraele jedním úderem (i když u Íránu by se to mohlo velmi rychle změnit, jakmile by získal jadernou zbraň). Spíše se zdá, že sledují odstupňovanou opotřebovávací strategii, jakou v říjnu 1973 použil egyptský prezident Anwar Sadat. Podle jeho pokynů egyptským ozbrojeným silám:

Strategickým cílem… je podkopat izraelskou bezpečnostní doktrínu vojenskou akcí, která je úměrná schopnostem našich ozbrojených sil a která způsobí nepříteli co nejtěžší ztráty a přesvědčí ho, že pokračující okupace naší země bude vyžadovat vyšší cenu než to, co si může dovolit.

To je z velké části strategické odůvodnění a základem strategie íránského Hizballáhu a Hamásu. Tím, že obklopí Izrael vojensko-teroristickou infrastrukturou podél jeho severních a jižních hranic, může tato osa kdykoli narušit životní režim židovského státu. Může tak vytvořit jakýsi stav teroru založený na reálné raketové hrozbě, který by zároveň donutil Izrael vyhýbat se, pokud to bude možné, odvetným opatřením a mlčky překračující akceptovatelnou prahovou hodnotu.

Z dlouhodobého hlediska bude mít tento stav trvalý opotřebovávací účinek. Dojde k selhání imunitního systému národa, bude omezen pokrok a úspěchy Izraele a narušena naděje židovského lidu na bezpečnou a prosperující domovinu.

Generálmajor v záloze Gershon Hacohen je vedoucí výzkumný pracovník v Centru strategických studií Begin-Sadat. V IDF sloužil 42 let. Velel jednotkám v bitvách s Egyptem a Sýrií. Dříve byl velitelem sboru a velitelem Vojenských vysokých škol IDF.