Jak jsem uvedl, nařízený denní minimální počet lidí deportovaných k likvidaci byl neuvěřitelných 6 000. Od 22. července 1942 tedy každý den z mizelo 6000 lidí, za deset dní 60 000, za třicet dní 180 000 lidí.
Německá mašinérie byla nelítostná a zastavit ji mohli v dané době jen sami Němci. Celá ta hrůza dostala pro první kolo název: Velká akce
První vlak odjel z Umschlagplatz do Treblinky v noci z 22. na 23. července 1942.
Zde fotografie 1 plakátu, kterým dne 22, července 1942 bylo oznámeno zahájení deportací – Velká akce začala.
Po příchodu prvních uprchlíků – nikdy jsem to pořádně nepobral, ale zdá se, že z prvních transportů dokázalo pár lidí utéci a vrátit se s varováním do Ghetta – z Treblinky do Varšavy v srpnu 1942 se ukázalo, že cílem deportací nebylo přesídlení, ale vyhlazení.
V závěrečné fázi akce, 6. až 11. září, bylo mezi ulicemi: Smocza, Gęsia, Zamenhofa, Szczęśliwą a Parysowskym náměstím, shromážděno kolem 100 000 lidí. Proběhla zde obrovská selekce, které výsledkem bylo že 32 tisíc lidí dostalo „číslo na život“ a mohli zůstat v ghettu, 2 600 bylo zastřeleno a přes 54 tisíc jich bylo v devíti transportech odvezeno do Treblinky.
Posledním dnem Velké akce bylo 21. září, den, na který ten rok vycházel Jom kipur. Toho dne byl počet příslušníků židovské řádové služby snížen z 2400 na 380 a mnoho policistů a jejich rodin skončilo na Umschlagplatzu a bylo deportováno.
Celkem bylo během operace přepraveno do vyhlazovacích táborů asi 265 tisíc Židů a dalších lidí. Asi 10 000 bylo zavražděno na místě. A my už víme že více než 90 000 jich zemřelo následkem hladů, nemocí a nájezdů vrahů do ghetta. Takže po tomto datu už jen necelých 70 000 lidí zůstalo ve výrazně zmenšeném ghettu a to jak legálně tak i nelegálně.
V této době se ale deportační kolotoč zastavil – mělo to své – hlavně ekonomické důvody. Zůstalí židé ještě mohly být užiteční ve výrobních aktivitách…
Co na to Poláci? To by bylo na samostatnou práci a není tedy možný se tím v této práci zabývat. Ale pár slov se říci musí.
„Velká akce“ vedla k tomu, že došlo k velkému nárůstu počtu Židů, kteří se snažili uniknout z Ghetta a najít úkryt a existenci v „árijské“ části Varšavy i mimo ni. Bylo vytvořeno několik různých únikových cest ale jak se zdá, tyto aktivity které by bez Poláků nebyly možné, často sloužili k obohacení těch, kdo „pomáhali“. A i když skutečně Židy ukrývali a riskovali vše, včetně života svého a své rodiny, často tato pomoc skončila v momentě, kdy ukrývaným došly peníze… potom byli nemilosrdně vyhnáni a nebo přímo udáni…Na základě knihy z názvem Lov na Židy od Jana Grabowkeho, mám vážnou obavu, že tento model chování byl více než běžný.
Ale stal se i čin, který mě uchvátil. Vzešel z lůna antisemitské katolické organizace z názvem Fronta pro znovuzrození Polska, které předsedala polská spisovatelka Zofia Kossak-Szczucka.
Tato dáma iniciovala a z velké časti vytvořila ilegální leták, který se v počtu 5000 kusů objevil 11. srpna 1942 po celé Varšavě a okolí. Dostal označení Protest Zofii Kossak-Szczuckiej.
Němce to patologicky rozzuřilo, Židy nesmírně překvapilo. Tento protest totiž naprosto nekompromisně Protestoval proti porušování lidských práv a likvidaci Židů…
Plakát velmi jasně řekl jaký je postoj polských katolíků k masovému vyhlazování židů, tak jak ho Němci realizovali na polském území.
Byla to výzva směrovaná na polské katolíky odkazující na principy katolické víry a univerzální morální hodnotu křesťanství – lásku k bližnímu, nezávisle na vyznávaném světovém názoru či náboženství.
Protest lze rozdělit na dvě části.
První popisuje drsné životní podmínky života Židů v ghettu a okolnosti jejich deportací do německých koncentračních táborů v rámci Velké akce, cituji:
„Ve varšavském ghettu, odříznuto od světa čeká na smrt několik set tisíc trestanců. Trestanců, kteří nic neprovedli. Neexistuje pro ně žádná naděje na záchranu, žádná pomoc nepřicházející odnikud. Ulicemi běhají katani a střílí každého, kdo se odváží opustit dům. Stejně tak střílí na každého kdo se objeví v okně. Na ulicích leží mrtvá těla zabitých, a zemřelých…která nikdo nepohřbívá..silnici jsou nepohřbené mrtvoly.“
Druhá část tvrdě odsuzuje tichý postoj světa k tomuto dění. Je popsáno a odsouzeno mlčení světového veřejného mínění tváří v tvář pokračujícímu holocaustu Židů. Odsuzuje mlčení Poláků a Spojenců – zde myšleno západních – tak i mlčení samotných Židů žijících v diasporách po celém světě mimo dosah Němců. Jejich postoj přirovnává k symbolickému mytí rukou Piláta Pontského, který si po schválení rozsudku nad Ježíšem Kristem umyl ruce před davem požadujícím ukřižování obžalovaného.
Ta úžasná dáma napsala, cituji:
„Svět se dívá na tento zločin, děsivější než cokoli, co historie viděla, a mlčí. Zabíjení milionů bezbranných lidí se odehrává uprostřed všeobecného, zlověstného ticha. (…) Anglie a Amerika mlčí, mlčí i vlivné mezinárodní židovstvo, tak citlivé na každou vlastní újmu. Poláci také mlčí. (…) Umírající Židé jsou obklopeni Piláty, kteří se dívají stranou a myjí si ruce…“.
Ale nedokázala překročit svůj náboženský stín, cituji:
„Proto se my, polští katolíci, hlásíme o slovo. Naše city k Židům se nezměnily. Nadále je považujeme za politické, ekonomické a ideologické nepřátele Polska. Navíc si uvědomujeme, že nás nenávidí víc než Němce, že nás činí zodpovědnými za jejich neštěstí. Proč, na jakém základě – to zůstane tajemstvím židovské duše, ale je to fakt, který se neustále potvrzuje. Uvědomění si těchto pocitů nás však nezbavuje povinnosti odsoudit zločin. Nechceme být Pilatý.“
V posledních řádcích svého protestu vyjadřuje svůj pevný odpor proti zločinům spáchaným Němci na Židech v Polsku. Poukazuje na to, že Poláci byli nuceni tuto krvavou podívanou sledovat v důsledku historických událostí. Nesouhlasí se zločiny spáchanými v jejich zemi Němci a jejich polskými pomahači.
Poukazuje zde také na to, že rozdmýcháváním antisemitských nálad chtějí Němci přenést co největší část vlastní viny za zločiny proti Židům také na další národnosti… Poláky, Litevce, aby se částečně vyhnuli budoucím následkům. Poláky, co se na tomto podílí vylučuje z polského národa.
Zofii Kossak-Szczuckiej osobně pomáhala Židům skrývajícím se na „árijské straně“ tím, že jim poskytovala peníze a falešné doklady. V roce 1943 byla zatčena Němci a uvězněna v německém koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau a později převezena do varšavského Pawiaku. Zde byla odsouzena k smrti.
V roce 1944 byl zachráněna díky úsilí polského odboje. Za zásluhy o záchranu Židů během druhé světové války byla v roce 1982 posmrtně vyznamenána medailí a titulem Spravedlivý mezi národy.
No a my se vrátíme k našemu dění v ghettu. Ale už jen stručně. Po 21. září roku 1942, masové deportace do vyhlazovacích táborů skončily. Probíhaly dále v menším rozsahu… Němci se k nim vrátili až v ledu roku 1943 A to bude obsahem další kapitoly této práce.
