O BDS, levicovém a muslimském antisemitismu se nesmí mluvit.

Autor: Daniel Greenfield, FrontPage Magazine, 30. května 2023

V roce 2019 podepsal prezident Trump exekutivní příkaz o boji proti antisemitismu. V příkazu byla použita definice antisemitismu podle Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu, která zahrnuje „popírání práva židovského národa na sebeurčení“, „používání symbolů a obrazů spojených s klasickým antisemitismem k charakteristice Izraele“ a uplatňování dvojích standardů vůči židovskému státu.

Bidenova hypotetická Národní strategie USA pro boj proti antisemitismu, zveřejněná v předvečer svátku Šavuot, od tohoto zlatého standardu ustupuje tvrzením, že „existuje několik definic antisemitismu, které slouží jako cenné nástroje ke zvýšení povědomí a lepšímu pochopení antisemitismu“, včetně IHRA, avšak s poznámkou, že Bidenova administrativa „vítá a oceňuje Nexus Document a bere na vědomí další podobné snahy“.

Autorem definice Nexus byli protiizraelští aktivisté jako Tema Smith, kteří tvrdili, že „Hamás – a Palestinci jako celek – mají zoufale reálné a legitimní stížnosti vůči Izraeli“.

„Židům *musí* nevadit, že Palestinci *vysvětlují*, proč se někteří obracejí k terorismu,“ tvrdila.

V poradním výboru Nexusu zasedali například Husajn Ibiš, který označil Hizballáh za „disciplinovanou a zodpovědnou osvobozeneckou sílu“, jejíž teroristé se „chovali příkladně“, dále vůdce J Street Jeremy Ben Ami, Lila Corwin-Bermanová, která obhajovala BDS, a Chaim Seidler-Feller, jehož nenávist byla tak silná, že zkopal a poškrábal židovku kvůli její podpoře židovského státu.

Definice antisemitismu v Nexusu byla vytvořena na ochranu protiizraelských aktivistů před obviněním z antisemitismu. Tato definice, kterou se Bidenova administrativa rozhodla prosazovat, tvrdí, že BDS neboli „bojkotování zboží vyrobeného na Západním břehu Jordánu a/nebo v Izraeli není antisemitské“, a tvrdí, že „odpor vůči sionismu a/nebo Izraeli nemusí nutně odrážet specifické protižidovské nepřátelství ani záměrně vést k antisemitskému chování a podmínkám“, a obhajuje dvojí standardy tvrzením, že „věnování nepřiměřené pozornosti Izraeli a jiné zacházení s Izraelem než s jinými zeměmi není prima facie důkazem antisemitismu“.

Národní strategie USA pro boj proti antisemitismu sice tvrdí, že definice IHRA je nejvýznamnější, to však není totéž jako schválení a strategie se pečlivě vyhýbá jakékoli zmínce o BDS a kromě úvodu obsahuje poměrně málo zmínek o Izraeli. Navzdory tomu, že ji židovští demokraté haní, je nesporně krokem zpět oproti Trumpově exekutivnímu příkazu.

Dokonce i v případě zdánlivě silných formulací citovaných zastánci administrativy, jako například „když je Izrael vyzdvihován kvůli nenávisti vůči Židům, jedná se o antisemitismus“, je „podmínka“ v této větě zjevně právnickým použitím nexu, nikoliv definice IHRA, která definuje nenávist vůči Izraeli jako antisemitismus pouze tehdy, když lze prokázat, že vznikla kvůli antisemitismu.

Začlenění obhajoby BDS a nenávisti k Izraeli do Nexusu je příznakem většího problému.

Americká národní strategie boje proti antisemitismu trvá na tom, že jediným druhem antisemitismu je bílý supremacismus nebo „pravicová“ nenávist. Její jediné zmínky o levicovém, černošském nebo muslimském antisemitismu jsou opatrně nepřímé, protože tyto formy antisemitismu nelze odsoudit.

Po několikanásobných teroristických útocích muslimů a černošských nacionalistů na synagogy jsou muslimové a černošští nacionalisté zmiňováni pouze jako spojenci a spoluoběti bělošského supremacistického fanatismu.

Strategie uvádí, že „antisemitské konspirační teorie jsou často základem nadřazenosti bílé rasy, stejně jako četné další násilné extremistické ideologie. Například v lednu 2022 ozbrojený únosce motivovaný jinými násilnými představami terorizoval členy synagogy v texaském Colleyville“. Ony „jiné násilné představy“ byly islámské.

Malik Faisal Akram, muslimský Pákistánec podporující „Lady Al-Káidu“, vnikl do synagogy a držel lidi uvnitř jako rukojmí, dokud ho nezastřelila FBI. Al-Káida později označila Akrama za „mučedníka“ a prohlásila, že „není většího nepřítele islámu a obyvatel islámu než Židé“.

Když národní antisemitská strategie nedokáže ani pojmenovat a popsat útok Al Kajdy na synagogu, protože by to podkopalo její premisu, že muslimové mohou být pouze oběti a že jedinou hrozbou, která stojí za diskusi, je nadřazenost bílé rasy, pak je to problém, nikoli řešení.

Pokud Bidenova administrativa nedovolí ani zmínku o nejbrutálnějším druhu islámského antisemitismu příznivci teroristické skupiny, s níž jsme ve válce, pak s ní kolaboruje.

A to doslova.

Tisková zpráva k americké národní strategii boje proti antisemitismu se chlubí tím, že „Rada pro americko-islámské vztahy zahájí turné, jehož cílem bude informovat náboženské komunity o krocích, které mohou podniknout, aby ochránily své modlitebny před incidenty z nenávisti“.

To je ta samá CAIR, která obhajovala islámský terorismus proti Židům, hájila muslimské teroristy, kteří plánovali útoky na synagogy, jejíž představitelka Zahra Billoo vyzvala: „Musíme věnovat pozornost sionistickým synagogám“, a která byla jmenována neobviněným spolupachatelem v procesu s Nadací Svaté země týkajícím se financování Hamásu.

Když byl Ahmed Ferhani zatčen za spiknutí s cílem zaútočit na synagogu, CAIR uspořádala shromáždění na jeho podporu. Na svých stránkách má stále materiály, které antisemitského teroristu obhajují.

Poté, co Bidenova administrativa propagovala antisemitskou definici antisemitismu, podporuje bombové útočníky v synagogách, aby objížděli modlitebny a poučovali je o bezpečnostních opatřeních.

Národní strategie USA pro boj proti antisemitismu má i dobré stránky. Zabývá se antisemitismem na univerzitních kampusech a uznává, že „na univerzitních kampusech jsou židovští studenti, pedagogové a administrátoři zesměšňováni, ostrakizováni a někdy diskriminováni kvůli svým skutečným nebo domnělým názorům na Izrael“. Nepoznamenává však, že antisemitismus přichází od islamistů a levičáků, a jeho zaměření na „hákové kříže“ a „křišťálovou noc“ implikuje známý bělošský supremacistický narativ, i když v jednom případě odkaz na nacisty ve skutečnosti použila muslimka.

Strategie se sice zmiňuje o tom, že kromě učení o holocaustu by se žáci měli seznámit také s „historií antisemitismu, který zažili sefardští a mizrahiovští Židé – jejichž předkové pocházejí ze Španělska, Blízkého východu a severní Afriky – a s jejich příběhy vyloučení, pronásledování a vyhnání“. A to je dobře, americké židovské historiografii příliš dlouho dominovaly aškenázské nebo evropské židovské dějiny, ale jak bude možné vyučovat o muslimském antisemitismu, aniž by byl zmíněn islám?

Přestože ortodoxní Židé jsou obětí většiny násilných fyzických útoků, je o tomto fenoménu jen jedna krátká zmínka: „někteří tradičně dodržující Židé, zejména tradiční ortodoxní Židé, se stávají oběťmi, když jdou po ulici“.

Nepříjemné je, že útočníci bývají černoši nebo příslušníci jiných menšin, a tak je nelze zmínit.

Masakr černošských nacionalistů v košer obchodě s potravinami v Jersey City a útok mačetou v synagoze v roce 2019 zůstávají zcela nezmíněny, přestože spolu s teroristickým útokem bělošských supremacistů v kalifornském Poway patřily k nejsmrtelnějším útokům na Židy v poslední době.

Lepší název pro nový přístup by byl Národní strategie USA pro boj proti těm druhům antisemitismu, o kterých jsme ochotni diskutovat, přičemž by vynechávala většinu násilných antisemitských hrozeb a otázce Izraele by se vyhýbala, jak jen to jde.

Národní strategie USA pro boj proti antisemitismu je ochromena probuzenou závislostí na intersekcionalitě, na potřebě vnímat antisemitismus jako provázaný s jinými předsudky a bigotnostmi a stavět Židy do pozice společných obětí a spojenců proti nadřazenosti bílé rasy, a přitom ignoruje, co antisemitismus vlastně je a co je na něm jedinečné. A tento přístup ve skutečnosti nakonec v průběhu 20. století umožnil levicový antisemitismus.

Anitsemitismus není jen rasová nebo náboženská nenávist. Pokusy o jeho úzkou definici narážejí na jeho přetrvávání napříč tisíciletími, v různých kulturách, náboženstvích a národech. Antisemitismus se proměňuje, přijímá různé podoby a formy, objevuje se v radikálně odlišných politických hnutích napříč levicí i pravicí, aby vytvořil společný jmenovatel. Bidenova strategie se snaží rozdělit antisemitismus do postmoderní duhové koalice menšinových obětí, které čelí fanatismu většiny, i když se dokument musí rozpačitě vyrovnávat s tím, že velká část nenávisti pochází z menšin.

V lepším případě je to popírání, v horším spoluvina.

Národní strategie USA pro boj proti antisemitismu není strategií boje proti antisemitismu, ale zakrývá jeho skutečnou politicky nepohodlnou realitu politicky pohodlným mýtem. A od radikální administrativy, v níž není nouze o antisemitské nominanty a která nadále podkopává Izrael a zároveň podporuje nenávistné skupiny jako CAIR, by nikdo nic jiného ani čekat neměl. Ať už se jedná o Nexus nebo o Národní strategii USA pro boj proti antisemitismu, pověřit definováním antisemitismu a bojem proti němu jeho podporovatele nemůže nikdy skončit dobře.