Svátek stánků je také očekáváním konečného shromáždění, kdy se nejen Izrael, ale i „mnohé národy“ shromáždí u Hospodina v Jeruzalémě.
Autor: J. Micah Hancock 29. září 2023
Nastal poslední svátek biblického kalendáře, Svátek stánků, hebrejsky zvaný Sukot.
Po celém Izraeli se u domů a restaurací staví stánky (sukkot), aby se tak oslavil jeden z nejslavnostnějších svátků židovského kalendáře.
Co je to Svátek stánků?
V biblických textech se svátek označuje dvěma názvy: Svátek shromažďování (Exodus 23,16) a Svátek stánků/tabernakls (Leviticus 23,33-43).
V rabínském judaismu vidíme tyto dva prvky začleněné do oslav, zaměření na zemědělství a přebývání v budkách.
S blížícím se koncem zemědělského roku představuje název „svátek shromažďování“ závěrečný sběr plodů. V tomto ohledu je Sukot typem podzimního svátku díkůvzdání, který oslavuje úspěšnou sklizeň z jara a léta.
V Izraeli je tímto závěrečným sběrem obvykle sběr hroznů, datlí, (pozdních) fíků a granátových jablek.
Název „Svátek stánků“ připomíná dobu, kdy Izrael žil v dočasných příbytcích v období putování pouští.
Dnes Židé na celém světě slaví Svátek stánků tím, že si staví stánky (hebrejsky sukkot), ve kterých se celý týden svátku stravují – a někdy i spí.
Kromě toho, že se Židé ve stáncích stravují, své stánky si také zdobí, často předměty představujícími sedm druhů plodin zmíněných v 5. Mojžíšově 8,8. Židé si je také zdobí. Tyto předměty – pšenice, ječmen, hrozny, fíky, granátové jablko, olivy (v Tóře olej) a datle, stejně jako med (v Tóře se medem může označovat buď datlový med, nebo med od včel) – se všechny pěstují a vyrábějí v Izraeli.
K oslavě svátku Sukot patří také vystavování čtyř druhů rostlin: palmových ratolestí, vrby, etrogu (druh citrusového plodu podobný citronu) a myrty. Zatímco dvě z nich jsou v Tóře výslovně zmíněny, palmová ratolest a vrba (3. Mojžíšova 23,40), rabínská tradice upřesnila používání etrogu a myrty.
Všechny čtyři druhy se svážou dohromady, s výjimkou etrogu, a drží se v obou rukou, přičemž se pronáší požehnání, po němž Židé mávají všemi čtyřmi druhy do čtyř světových stran, včetně směru nahoru a dolů.
Svátek stánků je také časem obdarovávání a hostění přátel a rodiny u jídla v suce neboli ve stánku.
Židé berou příkaz „raduj se ze svého svátku“, který je uveden v 5. Mojžíšově 16,14, velmi vážně.
Po celou dobu svátku Sukot je v židovských čtvrtích slyšet hluk lidí, kteří se během svátku dělí o jídlo, zpívají písně a společně se modlí. Je to bezpochyby nejviditelněji radostný svátek ze všech tří poutních svátků: Sukot, Pesach a Šavuot neboli Svátek týdnů.
Svátek stánků byl také posledním ze tří poutních svátků, při nichž měl každý izraelský muž předstoupit před Hospodina na místě, které si (Hospodin) vyvilil.
Pro označení poutních svátků se používají dvě slova: mo’ed a miqra.
Mo’ed se obvykle překládá jako „určený čas“, zatímco miqra se obvykle překládá jako „shromáždění“.
Mo’ed pochází z kořene slova, které znamená buď „vybrat“, nebo „ustanovit“, ale může také znamenat „setkat se“, proto se Stanu setkání, který Mojžíš postavil na poušti, říká v hebrejštině Ohel Mo’ed.
Miqra pochází z kořene znamenajícího „volat“ a má význam „svolávat“.
Obě slova nám říkají něco významného o poutních slavnostech. Izraelité se měli v určený čas shromáždit na určeném místě, aby se sešli.
Otázkou je, s kým se měli setkat? Načasování svátku stánků nám pomáhá pochopit odpověď na tuto otázku.
V Deuteronomiu 16,6 Mojžíš dává tento pokyn: „Třikrát do roka se všichni vaši muži dostaví před Hospodina, vašeho Boha, na místo, které si on vyvolí: o Slavnosti nekvašených chlebů, o Slavnosti týdnů a o Slavnosti stánků. Nesmí se před Hospodina dostavit s prázdnýma rukama.
Jako poslední z poutních svátků v biblickém kalendáři s sebou Svátek stánků přirozeně nese myšlenku čekání. Se svými motivy připomínání si předchozí Boží péče o Izrael a čekání na oslavu vysvobození (dlouhé zimní měsíce do Pesachu) nese Sukot přirozeně prorocký význam.
Není proto divu, že bibličtí proroci se o Sukot zmiňovali častěji než o ostatních svátcích.
Dočasné putování, očekávání vysvobození a konečná sklizeň – všechna tato témata jsou spojena s myšlenkou určeného času setkání s Hospodinem. Mají inspirovat proroky k očekávání závěrečné slavnosti, konce dočasného putování, oslavy vysvobození a konečné sklizně, po níž dojde k naplnění Božích smluvních příslibů: „Já budu jejich Bohem a oni budou mým lidem“ a „budu přebývat mezi nimi/v nich“, aby se konečně uskutečnily.
Jan nám říká, že Boží přání se částečně uskutečnilo prvním příchodem Mesiáše, který se mohl odehrát v době blízké svátku stánků.
„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi a my jsme viděli jeho slávu, slávu jako od Otce pocházejícího jednorozeného Syna, plného milosti a pravdy.“ Jan 1,14
Svátek stánků je také očekáváním konečného shromáždění, kdy bude nejen Izrael, ale i „mnohé národy“ shromážděny u Pána v Jeruzalémě. Jak nám říká prorok Zachariáš:
„Zpívej a raduj se, siónská dcero, neboť hle, přicházím a budu přebývat uprostřed tebe, je výrok Hospodinův. A mnohé národy se v onen den připojí k Hospodinu a budou mým lidem. Budu přebývat uprostřed tebe a poznáš, že mě k tobě poslal Hospodin zástupů. A Hospodin zdědí Judu jako svůj podíl ve svaté zemi a znovu si vyvolí Jeruzalém.“ Zachariáš 2,10-12.
A znovu v Zacharjášovi 14,16, kde se píše: „Tehdy budou všichni, kdo přežijí ze všech národů, které přitáhly proti Jeruzalému, rok co rok vystupovat, aby se klaněli králi, Hospodinu zástupů, a slavili svátek stánků“.
Zachariášovo vidění, napsané před příchodem Mesiáše při jeho první návštěvě, bylo konečnou nadějí Jana, který o stejném konečném shromáždění píše v knize Zjevení 21,3-4: „A slyšel jsem silný hlas od trůnu: „Hle, Boží příbytek je u člověka. Bude s nimi přebývat a oni budou jeho lidem a sám Bůh bude s nimi jako jejich Bůh. Setře jim každou slzu z očí a smrt už nebude, nebude už ani nářek, ani pláč, ani bolest, neboť dřívější věci pominuly.“
V tomto období, kdy s dychtivým očekáváním čekáme na konečné vysvobození a konečné shromáždění, říkáme spolu s Janem a všemi svatými: „Amen. Přijď, Pane Ježíši!“
Maranatha!
