Jásir Arafat – 24. srpna 1929 – 11. listopadu 2004

[IMG R 10186]Právě před třemi lety zemřel Jásir Arafat, člověk, který během předchozích 40 let svého života pořádně zahýbal blízkovýchodní politikou. Palestinská samospráva připravila na třetí výročí Arafatova úmrtí otevření mauzolea věnovaného této kontroverzní osobnosti. Bylo by jistě zajímavé zjistit, jak se nová instituce se svým posláním vyrovná s ohledem na „nejasnosti“ ohledně Arafatova narození, jeho vojenské kariéry, postoje vůči palestinské státnosti a míru s Izraelem, jeho podpory terorismu atd.

Západní zdroje běžně uvádějí jako místo Arafatova narození egyptskou Káhiru a také zmiňují snahy Arafata o přesvědčení veřejnosti, že se narodil v Jeruzalémě. Psaná i ústně tradovaná historie je záležitost navýsost symbolická. Proto se nelze divit, když si ji vůdčí osobnost národa, přizpůsobí svým symbolickým potřebám. Arafat měl potřebu vnutit svému okolí představu, že se narodil ve Svatém městě, jemuž tolik chtěl vládnout. Ještě dnes, tři roky po Arafatově smrti, se oficiální anglickojazyčné i arabské stránce Palestinské samosprávy věnované Arafatovi dočteme, že místem jeho narození je Jeruzalém. Není se však čemu divit, když Arafat sám nepřestával trvat na Jeruzalémě jako svém rodišti, ačkoli byl konfrontován s rodným listem vydaným egyptskou nemocnicí.

[IMG L 10192]Bude se Palestinská vláda snažit zachovat památku na svého vůdce jako vojáka? Arafat nikdy nenosil jiný oděv než svůj vojenský stejnokroj a kufíju na hlavě, což nikdo jiný mezi palestinskými představiteli nenapodobil. I zde je patrné, že symbolický význam převážil holou skutečnost. Arafat o sobě někdy mluvil jako o generálovi a zjevně si vymýšlel účast na různých vojenských akcích v době izraelské války za nezávislost. Nikdy však žádnou hodnost neměl, ani nevelel žádné armádě. Jedinou armádou, v jejímž čele kdy mohl formálně stát, byly palestinské jednotky v Libanonu. Na palestinských teritoriích nikdy žádnou armádu nevybudoval.
Nebo bude Abu Ammar (Arafatova bojovnická přezdívka) připomínán jako muž míru oceněný Nobelovou cenou? Arafatovy stránky na palestinském vládním portálu v anglické verzi ještě Arafatovu smrt nezaznamenaly (alespoň ty arabské ano) a jako by byl stále živ, praví: „Pan prezident pečuje o všechny humanitární záležitosti včetně žen a dětí. Usiluje o zajištění lepšího života pro rodinu, společnost i veškeré lidstvo.“
Arafat byl vysoce úspěšný obchodník s nadějemi, které ve velkém prodával všem, kdo o ně měli zájem. Bez schopnosti přesvědčit velkou část světové veřejnosti i vrcholných politiků o svých primárně mírových tužbách by nikdy Nobelovu cenu nezískal.
O míru byl Arafat připraven mluvit kdykoli, především na půdě Spojených států, které ze hloubi duše nenáviděl, ale které mu zároveň tolikrát pomohly, když měl kvůli své proradnosti zavřené dveře u arabských představitelů. Od ochoty mluvit o míru a ideálech však nikdy nepřikročil k činům, tedy snad kromě období kolem roku 1996, kdy z respektu před Benjaminem Netanjahuem na premiérském postu, silou potlačoval palestinské radikální živly.

Jásir Arafat byl jednoznačně palestinským vůdcem, Palestince však nevedl ke státnosti. O to se mnohem více snažily západní mocnosti, než někdo mezi Araby. Arafatovým cílem byla, byť to pro nás dnes zní odtažitě, revoluce. V době, kdy Arafat začal působit, byla revoluce nosným pojmem a on se s ničím jiným na ideologické rovině tolik neztotožnil jako s idealistickou představou nepřetržitého boje proti židovskému nepříteli a arabským vládám loajálním vůči Západu.
[IMG R 10193]Arafat nebyl státník, nýbrž revolucionář. Vydíral představitele demokratických zemí hrozbami vyvolání chaosu, násilností a teroru, aby dosáhl svého a nikdy jej nikdo nedonutil ke kompromisu. Osobně se neangažoval v budování státních institucí a infrastruktury. Na čem mu záleželo, bylo udržet v chodu jeho v podstatě mafiánský aparát jím dosazených a vydržovaných ozbrojenců a politiků. Při jednáních bezohledně trval na svých nekompromisních požadavcích nepřijatelných pro Izrael a svůj postoj zdůvodňoval jistotou, že když on nedosáhne naplnění palestinských ideálů (jejichž vrcholem je naděje na zničení Izraele), někdo z dalších generací to dokáže. Zatímco osobnosti jako prezident Clinton nebo premiér Rabin či Barak vždy museli zohledňovat své omezené funkční období a proto byli v jeho závěru ochotni nabídnout větší a větší ústupky, Arafat, nespoutaný demokratickými pravidly, nikdy nikam nechvátal. Nikdy mu nezáleželo na lidech, jimž vládnul, natolik, aby učinil jasná rozhodnutí a kroky směřující k palestinské prosperitě a bezpečí.

[IMG L 10194]Jednoznačným úspěchem Arafata bylo, že „palestinskou věc“ protlačil na mezinárodní fóra a do médií. Arafat dokázal vytěžit maximum ze svých slabostí a neúspěchů a získat si sympatie. Z našeho pohledu stojí na pozadí tohoto úspěchu jednoznačně naivita na straně levicově orientovaných politiků, novinářů a aktivistů, kteří vždy více hodnotili slova než činy a ideály spíše než realitu. Arafat dokázal dokonale sehrát přesně tu roli, kterou si Západ přál vidět. Nicméně fakta o Arafatově působení byla v demokratických zemích vždy k dispozici.
Jinak je tomu samozřejmě v arabském světě a zejména na samotných palestinských teritoriích. Na Arafata a veškerá témata politického diskurzu se nahlíží prizmatem „palestinské věci,“ která je vrcholnou hodnotou a která nesmí být ničím ohrožena, ani pravdou. Proto palestinský potažmo arabský pohled na Arafata bude ovlivněn cenzurou, stejně, jako v dobách jeho působení, kdy Arafat neváhal nechat zavraždit novináře nebo veřejné představitele, pokud měl pocit, že ohrožují jeho postavení a čest. Arafat je sice tři roky po smrti, ale palestinská politická kultura je nadále formována duchem, kterého tu Arafat zanechal a který se projevuje dominancí nesmiřitelnosti, násilí, nenávisti a lži ve veřejném životě palestinské společnosti. Mimochodem problém vztahu pravdy a osobnosti Jásira Arafata přetrvává i po jeho smrti, když se pořádně neví, co bylo konečnou příčinou jeho úmrtí. Stejně, jako Arafat nechtěl, aby byla veřejnost seznámena s okolnostmi jeho narození a dětství, nechtěla ani, Suha, vdova po Arafatovi, seznámit veřejnost se zdravotním stavem a důvodem úmrtí palestinského vůdce. A nejen, že informace nezveřejnila, ale zabránila i provedení pitvy, která by vzhledem ke kontroverzím ohledně Arafatovy smrti rozhodně byla na místě. Že by bylo zapotřebí opět něco skrýt, aby nebyla poškozena palestinská věc?