Lesknoucí se čepel nože se na krátkou vteřinu zavlnila vzduchem, než prořízla hrdlo jehněte. Všude vytryskla krev a potřísnila dokonale bílou vlnu beránka i část kněžského roucha.
Autor: Tuvia Pollack 3. června 2023
Zvíře se s kňučením skácelo na zem. Nehemiáš přehlédl práci kněze, který beránka porcoval a připravoval k zápalné oběti. Brzy se nad oltářem vznesl kouř z oběti. Nehemiáš se musel štípnout. Bylo to příliš dobré, než aby to byla pravda. Tohle bylo ono! Poprvé po stovkách let skutečná zápalná oběť na Chrámové hoře v Jeruzalémě! Chrám vlastně ještě nepostavili, ale oltář byl na místě a malá synagoga byla postavena. Prozatím to stačilo. Poprvé po staletích měla skutečně existovat nezávislá židovská autonomie.
A to vše díky požehnané invazi Íránu.
Nehemiáš netušil, že jeho sny o autonomní židovské zemi budou zničeny jen o několik měsíců později a obnoveny až v roce 1948. Nemohl si také představit, že ve stejnou chvíli, kdy se tato oběť připravovala, začal v Mekce neznámý Arab jménem Mohamed hlásat nové monoteistické náboženství, které bude mít nakonec nesmírně dlouhodobý vliv na dějiny právě té chrámové hory, na níž stál.
Protože tohle nebyl biblický Nehemjáš, ať už byla podobnost jakákoli. Ne, tohle byl Nehemjáš ben Chušiel, psal se rok 614 n. l. a tato invaze do Íránu patřila Sásánovské říši. Nehemjáš prozatím vládl Jeruzalému, ale jen o několik měsíců později měl být spolu s mnoha dalšími Židy zavražděn rozzuřeným davem vzbouřených rozzlobených křesťanů, kteří se odmítali dívat na vzkříšení toho prokletého farizejského náboženství vrahů Krista.
Vraťme se však na začátek.
Íránský šáh Chosrow II. zahájil další válku proti Římské říši v roce 602 n. l. Byla to římská říše, ale nebyla to zrovna starověká pohanská Římská říše. Byla to východní, řecky mluvící, křesťanská římská říše, které se vládlo z Konstantinopole. Dnes ji historici znají pod názvem Byzantská říše.
Sásánovci a Byzantinci se často střetávali a Izrael (či spíše Palaestina) se nacházel přímo uprostřed. Šáh Chosrow uzavřel v roce 591 n. l. s byzantským císařem mír, ale po 11 letech míru byl císař zavražděn svým rivalem a Chosrow se vydal do války, aby svého starého přítele pomstil.
Íránská říše nebyla ani křesťanská, ani muslimská, ani pohanská. Byli zoroastriánští a vyznávali svobodu náboženství. Babylónští Židé za sásánovských vládců stovky let vzkvétali a sepisovali Talmud a Írán také umožňoval křesťanům, buddhistům a manicheistům svobodně žít a praktikovat své náboženství.
V celé Byzantské říši byli Židé mnohem více omezováni a vystaveni pronásledování. Židovské vzpoury proti Byzanci v Antiochii, Tyru a Akkonu byly v roce 610 násilně potlačeny. Z tohoto důvodu mnozí Židé v Paleastině toužili po íránské invazi a agresi z Íránu vítali s otevřenou náručí. Ve skutečnosti dokonce vytvořili židovské vojsko s některými místními Samaritány a Araby, aby společně s íránskou armádou táhli z Galileje dobýt v roce 614 n. l. Jeruzalém.
Vím, že někteří lidé tvrdí, že dnešní Izraelské obranné síly jsou první organizovanou židovskou armádou od Bar Kochbova povstání, ale asi zapomněli na 7. století. Protože ta existovala, i když velmi krátce.
Chvíli to vypadalo, že chrám bude obnoven a že Židé možná získají skutečnou autonomii pod perskými vládci. Tato možnost byla blíž než kdykoli předtím od roku 70 n. l. a až do roku 1948 už nikdy nebude tak blízko.
Jeruzalém byl všem Židům zapovězen přinejmenším od Bar Kochbova povstání v roce 132 n. l. Nyní do něj konečně směli! Využil židovský lid této příležitosti k tomu, aby zaútočil na své bývalé křesťanské vládce, vypálil jejich kostely a vyplenil jejich domy? Možná. Bylo to tak zlé, jak to popisují tehdejší křesťanské prameny? Pravděpodobně ne. Byli to Peršané, nebo Židé, kdo v této chvíli vypálil chrám Božího hrobu v Jeruzalémě a relikvie poslal do Íránu? Těžko říci. Ale není těžké říci, proč byli křesťané v tomto okamžiku na Židy mírně naštvaní.
Vývoj událostí ukázal, že íránský císař Chosrov II. není pro Židy důvěryhodným spojencem a v minulosti vedl protižidovskou politiku. O čtyřiadvacet let dříve nechal usmrtit židovského exilarchu – vůdce židovské komunity v Persii a Mezopotámii – a pozastavil všechny formy židovské samosprávy ve své říši. Když potřeboval židovskou podporu ve své válce proti Římské říši, získal ji tím, že jmenoval Nehemjáše ben Chusiela novým exilarchou a slíbil mu, že ho učiní vládcem Jeruzaléma. Obnovily se oběti, Židé začali doufat ve třetí chrám a autonomii pod novou perskou říší. Dodržel by však Chosrow své sliby, jakmile by dosáhl svých cílů?
Ukázalo se, že ne.
Nehemjáš se nikdy nedočkal Třetího chrámu, v nějž doufal a za nějž se modlil. Jen několik měsíců po této první oběti křesťanské povstání opět vyhnalo všechny Židy z Jeruzaléma. A Nehemjáš byl zabit.
Židé uprchli k íránským vojskům v Cesareji, která se vrátila a znovu zaútočila na Jeruzalém. Křesťanská vyprávění opět vyprávějí o strašlivém masakru tisíců křesťanů, což jsou tvrzení, která nelze potvrdit ani odmítnout. Tentokrát však po znovudobytí Jeruzaléma vybral Chosrow za nového vládce nad Jeruzalémem místního křesťanského kněze, který začal obnovovat kostely a nastolovat pořádek. Židům byl opět zakázán vstup do Jeruzaléma a synagoga na Chrámové hoře byla zbořena.
Od zničení druhého Chrámu v roce 70 n. l. až do roku 1948 byla tato událost nejblíže tomu, aby se Židé v zemi Izrael skutečně osamostatnili, a to díky íránské hrozbě. Třetí chrám byl téměř postaven! Tlak křesťanů uvnitř Íránu však nakonec donutil Chosrova, aby se oficiálně postavil na stranu křesťanů proti Židům ohledně Jeruzaléma.
To však Chosrovi nezabránilo v tom, aby v roce 618, poté co dobyl i Egypt, poslal novému byzantskému císaři tento posměšný dopis:
„Chosrow, největší z bohů a pán země, Herakleiovi, svému podlému a necitelnému otroku. Proč se stále odmítáš podřídit naší vládě a nazýváš se králem? Cožpak jsem nezničil Řeky? Říkáš, že věříš ve svého Boha. Proč mi nevydal z rukou Cesareu, Jeruzalém a Alexandrii? A nezničím snad také Konstantinopol? Odpustím ti však tvé viny, když se mi podvolíš a přijdeš sem se svou ženou a dětmi; dám ti pozemky, vinice a olivové háje a budu na tebe shlížet přívětivě. Neklamte se marnou nadějí v toho Krista, který se nedokázal zachránit před Židy, kteří ho zabili tím, že ho přibili na kříž. I kdybyste se uchýlili do mořských hlubin, vztáhnu k vám ruku a vezmu vás, ať chcete, nebo ne.“
Ale žel se mýlil.
Možná právě v této době obdržel Chosrow dopis od neznámého samozvaného arabského proroka jménem Mohamed.
„Ve jménu Alláha, Dobrotivého, Milosrdného. Od Muhammada, posla Alláhova, Kisrovi, velkému (vůdci/vedoucímu) Peršanů. Mír s ním, který hledá pravdu a vyjadřuje víru v Alláha a v Jeho Proroka a dosvědčuje, že není jiného boha než Alláh a že nemá partnera, a který věří, že Muhammad je Jeho služebník a Prorok. Pod Alláhovým příkazem tě k Němu zvu. On mě poslal, abych vedl všechny lidi, abych je všechny varoval před Jeho hněvem a nevěřícím předložil ultimátum. Přijměte islám, abyste zůstali v bezpečí (v tomto i příštím životě). A pokud odmítnete přijmout islám, budete zodpovědní za hříchy mudrců.“
Chosrow se zasmál a roztrhal dopis: „Ubohý otrok mezi mými poddanými se odvážil napsat své jméno před mé,“ řekl. Když se to Mohamed dozvěděl, prorokoval, že Alláh zničí Khosrowovo království. Toto proroctví se dokonce dostalo do Koránu: „Římané byli poraženi. V blízké zemi; brzy však zvítězí – během několika let. Alláhovi patří rozkaz předtím i potom; a v ten den se budou věřící radovat.“ (súra 30:2-4).
A skutečně, v roce 622 zahájil byzantský císař Heraklius obrovský protiútok přímo do srdce Íránu. Obě armády utrpěly těžké ztráty a bylo jasné, že obě jsou vyčerpané a musí se zastavit. Po mnoha postupech a vítězstvích a zvláště rozhodujícím vítězství v bitvě u Ninive v roce 627 poslal Heraklius dopis Chosrovi:
„Pronásleduji a utíkám za mírem. Nevypaluji Persii dobrovolně, ale z tvého donucení. Odhoďme nyní zbraně a přijměme mír. Uhasme oheň dříve, než všechno spálí.“
Chosrow neměl šanci odpovědět, protože se proti němu vzbouřila jeho armáda a jeho syn se ujal vlády jako nový šáh a svého otce zabil. Okamžitě nabídl Byzantincům mír a vrátil jim všechny země, které jim jeho otec zabral, včetně Palaestiny.
Židé se Herakleiovi vzdali a požádali ho o ochranu. Podle některých pramenů Heraklius souhlasil, ale pak si to rozmyslel poté, co ho křesťanské obyvatelstvo a mniši v Jeruzalémě přesvědčili, že se musí Židům pomstít. Podle jiných zdrojů takový slib nikdy nedal. Ať už bylo pozadí jakékoli, křesťané Židy zmasakrovali, čímž zdecimovali židovskou populaci v Palaestině.
Současně s těmito vzájemnými masakry, při nichž všechny strany umíraly a prohrávaly, sílilo jiné místo. Daleko v Arábii získával onen obskurní prorok Mohamed stále větší moc. V té době už dokonce založil malou říši. V roce 610 začaly jeho vize a v době dobytí Jeruzaléma v roce 614 začal v Mekce hlásat své nové učení.
V roce 620, kdy křesťané znovu ovládli Jeruzalém pod Peršany, navštívil Mohamed podle muslimské legendy nadpřirozeně Chrámovou horu v Jeruzalémě na létajícím koni, aniž by si toho kdokoli všiml. V roce 622, kdy začal byzantský protiútok proti Peršanům, Mohamed uprchl z Mekky do Medíny, což v muslimském kalendáři znamenalo rok nula.
V roce 630, jen několik let po konečném příměří mezi Sásánovci a Byzantinci, dobyla Muhammedova vojska Mekku a během několika let patřila celá Arábie islámu. Arabské kmeny nikdy předtím nepředstavovaly pro Blízký východ hrozbu, ale nyní byly sjednoceny pod islámem. Mohamed zemřel v roce 632, ale muslimská říše pokračovala v dobyvačném tažení. V roce 633 zahájili invazi do Íránu a v roce 635 dobyli Jeruzalém. Byzantinci i Sásánovci byli dlouholetou válkou nesmírně ochromeni a stali se snadnou kořistí arabské invaze. Z Jeruzaléma se stal Al Kuds, z Palaestiny Falestina a Blízký východ už nikdy nebude jako dřív.
Úplné vysvětlení – některé z uváděných příběhů jsou založeny na legendách a folklóru s nejistou historickou přesností.
