Posedlost Západu „dvoustátním řešením“ může být spíše překážkou než cestou k míru. K dosažení situace, která uspokojí jak svrchovanost Izraele a potřebu bezpečnosti, tak potřeby Palestinců po autonomii, je zapotřebí…

„Není to, jak tvrdí téměř celý svět, nelegálně okupované území,“ píše Friedman ve svých nově vydaných pamětech.

Progresivisti na Západě, kteří se ohrazují proti „osadnickým koloniálním projektům“, by měli uznat židovský stát za příklad dekolonizace…

Clinton napsal, že s mírovou nabídkou, která byla na stole: „Jsem nemohl uvěřit, že by Arafat udělal tak obrovskou chybu …“

Není pochyb o tom, že Hašem mohl faraóna ignorovat, zabít ho i jeho lid jedinou ranou a tak okamžitě dospět ke konci příběhu. Ale Hashem raději dává Mojžíšovi pokyn, aby ušel dlouhou cestu…

Žili jsme v nechráněných, rozsekaných a prakticky nebránitelných hranicích, bojovali proti ohromné přesile a lépe vyzbrojenému nepříteli a po Šestidenní povstali. Slyšeli jste snad někdy o tak neočekávaném vítězství…?!

Takže, pokud se zajímáte o mír na Blízkém východě, možná odpovědí není tlačit Izrael, aby Palestincům ještě jednou nabídl stát. Možná odpovědí je tlačit Palestince, aby konečně přijali existenci židovského státu.. Zdá se, že pro příliš mnoho palestinských Arabů je dvoustátní řešení nepřijatelnou nabídkou.

Na Blízkém východě tato reorganizace americké politiky poskytla národům regionu – včetně Izraele a Palestinců – první šanci na dosáhnutí skutečného míru, jakou kdy měly.

Jak se to stalo, divil se Walid Shoebat z Betléma, že „4. června 1967 jsem byl Jordáncem a přes noc jsem se stal Palestincem? … Dokud se Židé nevrátili do Jeruzaléma, považovali jsme se za Jordánce.“